NON SI SEVIZIA UN PAPERINO (1972)

Parný letní den. Parta kluků šmíruje dvě postarší prostitutky, tajně kouří a vůbec si hrají na dospělé. Mezitím podivná žena vyhrabe dětskou kostru a zapíchává špendlíky do malých figurek...

Zatímco většina giall se odehrává v moderních velkoměstech, tento film se zcela ojediněle odehrává v menším městě na zaostalém italském jihu, kde mají stále velikou sílu tradice a pověry. Nebýt dálnice na začátku filmu, člověk by si mohl myslet, že se film odehrává tak o sto let dříve. Velkou roli hraje nejen církev, jakožto dokonce jedna z modernějších sil, ale i pohanské pověry, za městem žije proslulý mág a jeho šílená družka. A najednou i zde dochází k sérii vražd - nikoli krásných žen, ale malých chlapců. Rozbíhá se vyšetřování, kterému překáží falešné stopy i omezenost místních...

Fulcimu se povedla jedna zásadní věc - udržet zajímavost filmu i napětí přesto, že film vlastně nemá centrální postavu, kolem které by se točil. V první polovině vyšetřování vede prokurátor a místní starý zkušený strážmistr, ve druhé to převezme novinář v podání Tomase Miliana. Do toho všeho tu máme docela dost výrazných postav, které s vraždami mohou a nemusejí mít něco společného, ať už jde o bláznivou čarodějku v podání Florindy Bolkan, sexy znuděnou bývalou feťačku Barbaru Bouchet, kněze Marca Porela, čaroděje Georgese Wilsona či zvláštní ženu se zvláštní dcerou Irene Papas. A krom toho tu máme místního blázna a šmíráka a rodiny zabitých chlapců, které žádají krev za krev.

Bohužel jsem viděl nějaké video, ve kterém mi bylo prozrazeno, kdo je vrahem. Nicméně film se mi dost líbil i bez toho. Přišlo mi zvláštní, na koho to Fulci celou dobu poukazuje jako na jeho podezřelého č. 1, ale budiž, bylo by to skutečně neotřelé. Scéna s pomstou fotříků na bezbranné postavě mě tolik neuchvátila jako jiné. Zdála se mi nepřehledná (až do konce jsem si nebyl jistý, kolik jich tam vlastně je) a příliš stylizovaná a pomalá, takový vzteklý fotřík by se na ni spíš vrhnul a všichni by ji zasypali ranami, tady si každý prakticky jednou bouchne. Aspoň tu Fulci mohl převést svoje oblíbené gore efekty. Vyvrcholení scény s ignorancí rodin jedoucích na dovolenou je ale dokonalé. Až zhruba do posledních cca sedmi minut se mi film skutečně dost líbil. Bohužel pak přišel závěr, který mi přišel postavený hodně hodně na hlavu. Motivace vraha mě vysloveně zklamala a jeho konec rovněž. Veliká, veliká škoda.

Herci mají poměrně málo prostoru, i tak mnozí zanechají silný dojem. Tomas Milian moc příležitost předvést se nemá, Barbara Bouchet tu skutečně uhrane - nejen svojí první scénou, kde úplně nahá svádí malého chlapce. Florinda Bolkan hraje dobře, snad jen scéna s epilepsií byla až příliš přehrávaná, byť možná mě taky rozčiloval špatně sedící dabing. U ostatních byly fajn civilní výkony, prostředí působilo silně autenticky. Fakt škoda toho konce, málem bych to označil za nejlepší giallo vůbec. Takhle to má jenom silně blízko. 8/10

a.k.a. Muka neviňátek, Don't Torture a Duckling
Režie: Lucio Fulci
Hrají: Florinda Bolkan, Barbara Bouchet, Tomas Milian, Irene Papas, Marc Porel, Georges Wilson, Antonello Campodifiori, Virgilio Gazzolo, Andrea Aureli, Linda Sini, Franco Balducci
Hudba: Riz Ortolani
Itálie 1972

MACISTE CONTRO I MOSTRI (1962)

Maciste, postava cestující napříč kontinenty i časem. Objevoval se v antickém Řecku, Římě i Malé Asii, bojoval proti Mongolům ve Východní Evropě i proti Číňanům, Mayům, Arabům, čarodějnicím,  upírům, měsíčním lidem, kyklopům a vůbec všemu, co kdy (ne)chodilo po tomhle světě, včetně Zorra mstitele (v podání Vinnetoua) a konečně i Herkula, Samsona a Ursa. Dokonce i Toto se mu postavil??? Až se divím, že se nebojoval taky proti husitům. Tady se posuneme o pár milionů let zpátky, tenhle film se odehrává v pravěku.

Pro spoustu italských žánrovek se dokážu nadchnout a nějakou dobu sledovat jen je. Spaghetti westerny už jsem dost prozkoumal, ale spousta jich ještě čeká, giallo nedávno, poliziotteschi, to všechno mě baví. Ale u peplum mě vždycky momentálně viděný film na nějakou dobu od dalšího průzkumu žánru odradí. Asi si špatně vybírám rovnou ta béčka, na druhou stranu nejsem moc fanda kostýmních historických dramat, byť asi bych měl napřed koukat na Romula a Rema, Trojskou válku či Rhodský kolos (od Leoneho!) než na Macisteho bojujícího s jeskynními lidmi a s příšerami. Takže nebudu to protahovat, tenhle film je mizernej.

Máme tu prakticky všechno, co je v tomhle žánru doma. Udatný svalnatý hrdina, několik krásek v ohrožení, spousta bitek. Jenže hrdina Reg Lewis je dost nesympatický a bitky jsou nepřehledné. A ani nedostatek financí neodradil tvůrce od toho, aby do filmu dali několik scén s příšerami. Hned ta první vypadá jako Falco z Nekonečného příběhu a vůbec je k smíchu, sobouj s druhou, žijící pod vodou, zase vypadá jako když Bela Lugosi "zápasí" s gumovou chobotnicí v Ed Woodovi. No a pak je tam ještě záběr na malou ještěrku a herci předstírající, že je obrovská. Jo a zemětřesení bylo taky vtipné. No a aby byl film dostatečně dlouhý, jsou tu hned dvě taneční rituální scény.

Příběh je prostý. Lidé stavějící chaty se usadili v malebném údolí, jenže jeskynní lidé je přepadli a unesli všechny ženy, aby je obětovali bohům. Lidé z chat mají naštěstí na své straně Macisteho, takže se vydávají na odvetu. Maciste si navíc v jeskyni najde nečekaného spojence - náčelníkovu nevěstu. Tu hraje Margaret Lee a ta je asi jediným důvodem, proč se na to dalo koukat. Občas. Maciste není evidentně cesta pro skorozačátečníka v italských sandálovkách - a tento možná ani pro pokročilého. 3/10

a.k.a. Fire Monsters Against the Son of Hercules, Colossus of the Stone Age
Režie: Guido Malatesta
Hrají: Reg Lewis, Margaret Lee, Birgit Bergen, Nello Pazzafini
Itálie 1962

TORSO BLU RAY OBAL

Oceňuji jakékoli vydávání starších zapadlejších kousků v dobré kvalitě, ale firma Shameless, která tyto filmy vydává ve Velké Británii, je často prezentuje poněkud exploatačnější formou, než by bylo vhodno. Na jednu stranu je fajn, že v poslední době vydali Lo strano vizio della signora Wardh a Tutti i colori del buio ve vynikající obrazové kvalitě na Blu ray (byť jejich verze Tutti i colori del buio nemá zrovna nejkvalitnější zvuk - obraz je ale nádherný), i jejich DVD podle ohlasů mívají dobrou kvalitu, spoustu bonusů, oceňuji snadno rozpoznatelný jednotný styl, ale když se podívám na jejich obaly DVD, většinou se snaží i poměrně dobré a ne tak moc násilné filmy prodávat jako řezničinu plnou krve a koz. S Torsem, které momentálně chystají na Blu ray, se ale dostali do úplně jiné sféry. Jejich obal se řadí mezi to "nejlepší" z ghanské plakátové produkce. Posuďte sami podle obrázků.

Ghanský Arnold se od Shameless Suzy Kendall moc neliší...

Ke cti jim ale slouží, že obvykle se dají jejich obaly dokonce otočit a z druhé strany bývá jiný potisk. U Torsa bude bohužel vkusnější ta vnitřní strana.

V hlavních rolích Číňani a velká červená ryba

Vychází u nás vůbec ještě na nosičích jiné filmy než ty nejnovější? Nedávno jsem byl v Bontonlandu a mám pocit, že všechny starší filmy, které jsem tam viděl (a starší počítám třeba i jen několik let staré) vyšly už před více než dvěma lety. Co skončil stánkový prodej, DVD trh tu úplně zamrzl (a Blu ray se tu nikdy pořádně nerozjely). Divím se, že zrovna Torso nevydala ve své době Řitka, bez pochyby by zapadlo mezi jejich běžnou produkci (nemyslím kvalitou, vedle spousty sraček vydali i Ptáka s křišťálovým peřím či Zvuky temna).
Ještě když mluvím od DVD, zeptám se na jednu věc - před pár dny jsem zjistil, že moje před cca třemi lety zakoupené a až na kontrolu těsně po zakoupené nehrané DVD s filmem House of Wax s Vincentem Pricem je nevím proč najednou poškrábané a nehraje. Tak jsem se chtěl zeptat, pokud ho někdo taky nemáte, zda bonusový film, The Mystery of the Wax Museum z roku 1933, měl v této edici české titulky nebo ne. (Taky si ho matně pamatuju jako černobílý a teď jsem zjistil, že normálně je barevný - dvojbarevný Technicolor).

MINIRECENZE - LOUIS DE FUNES

Umyjeme se od krve a podíváme se na úplně jiný druh filmu, kde se nikdo nebojí, všechno je prosluněné, veselé a nejhorší, co se může stát, je, že se bude Louis de Funès vztekat. Na což se vlastně těšíme.
Vynechal jsem filmy, o kterých jsem tu už psal, a Četníky, které si asi probereme zvlášť ještě někdy.

LE GRAND RESTAURANT (1966)
Jako většina Funèsových komedií i tahle je trochu rozpolcená. Na jednu stranu geniální pasáže v restauracim na tu druhou nudný a nesmyslný příběh o únosu prezidenta čítající tajné služby, akci a tak podobně. Proč nemohli udělat film o tom, jak se majitel restaurace zoufale připravuje na velkou akci s uvítáním zahraničního prezidenta a totálně všechno se podělá? To je film s Funèsem, jaký bych chtěl vidět, a kdyby tam byly stejné gagy jako v první polovině tohohle, asi by to byl jeden z jeho nejlepších filmů. Škoda. 7/10

LES GRANDES VACANCES (1967)
Začíná nám školní rok, myslím, že všichni bychom si přáli další Senzační prázdniny. De Funès jako akurátní fotr stíhající svá nezvedená děcka je fajn, bohužel tomu zvlášť ve druhé polovině dojde dech. Ale aspoň to má fajn ústřední znělku. To nejlepší s Giraultem sice Funès předvedl v prvních třech Četnících, ale z ostatních giraultovek je tahle rozhodně jedna z těch lepších. 7/10

LE PETIT BAIGNEUR (1967)
Kastaně!!! Kastaně!!! Já vím, že se to píše jinak, ale jak si na tenhle film vzpomenu, slyším, jak tohle Filipovský pořád řve a hned si vzpomenu na tubusy (sakra to mě štve že jsem diplom dostal v deskách, s tubusem bych si tak vyhrál...), maják a především geniální scénku s kazatelnou. Ne, že by se mi to moc líbilo jako celek a Michela Galabru je mi tu spíš líto než že bych se smál, jak je neustále mrzačen, ale mezi Funèsovkami je to jedna z nejzábavnějších. 7,5/10

OSCAR (1967)
Zfilmovaná divadelní hra, takže původní poměrně jednoduchá premisa se šíleně zamotá a vše graduje až ke geniální scéně, kde bouchne kotel a Funès začne totálně bláznit. Tuhle scénku jsem viděl v hned několika jazykových verzích, ale ta česká je s originální naprosto rovnocenná. 8,5/10

HIBERNATUS (1969)
Tohle mě naopak nikdy nebavilo a skoro nic si z toho nepamatuju. Taky mě v tom strašně rozčiloval Préboist, kterému jsem nikdy moc na chuť nepřišel. 4/10

L'HOMME ORCHESTRE (1970)
Piti piti pááá! Tohle je ptákovina zaměřená vlastně víc na přestárlou tanečnici a mladého De Funèse než na Louise, ale jako malého mě to bavilo dost. De Roubaixův soundtrack je asi druhý nejlepší ze všech soundtracků k Funèsovkám, hned po Polnareffově k Pošetilosti mocných. 7,5/10

SUR UN ARBRE PERCHÉ (1971)
Tohle jsem viděl poměrně pozdě, ale byl jsem překvapen, jak se mi tahle absurdita o třech hercích líbila. Konec se záchranou už tolik ne, ale když Funès zrcátkem vyhodil do vzduchu jachtu, smál jsem se jako blázen. Podruhé se na to asi nepodívám, nebo až za hodně dlouho, ale bylo to o hodně lepší, než jsem čekal. 7/10

JO (1971)
Tohle kdybych viděl s původním Filipovského dabingem, určitě by se mi to líbilo mnohem víc. Bohužel jsem to viděl jenom s tím Císlerovým. Což je lepší než Krampol, ale na Filipovského to nemá ani náhodou.. Jinak zápletka s ukrýváním mrtvoly je poněkud morbidnější než obvykle, ale souhra De Funèse, Bliera a Gensacové film posouvá na koukatelnou úroveň. 7/10 (Sedmička je koukám Louisovo šťastné číslo? :D)

L'AILE OU LA CUISSE (1976)
První De Funèsův film po přestávce způsobené dvěma infarkty, a myslím, že jeden z nejlepších. Nestojí tolik na jeho hektickém hraní jako spíš na zajímavě postaveném příběhu, kde dostávají prostor i ostatní od Coluche po Juliena Guiomara a dokonce se objeví i Vittorio Caprioli. Příjemná Cosmova hudba už je jen třešinkou na dortu. 8,5/10

LA ZIZANIE (1978)
Aneb Jeden hot a druhý čehý. Nějak mě tenhle film ale nikdy moc nebavil. Přitom De Funèsova souhra s Annie Girardotovou je fajn, je tu opět i Guiomar a další, ale nějak mi to nikdy moc nesedlo. 6,5/10

Z Lakomce a Zelňačky jsem viděl jen kousky. Ani jeden film se mi z těch kousků příliš nelíbil, a to jsem Zelňačku viděl s Lábusovým a nikoli Krampolovým dabingem. Možná ji někdy zkusím v originále, ale nejsem si jistý, jestli se do toho budu pouštět. Mimochodem česká TV inscenace se Somrem a Skopečkem mi přišla snad i lepší.

OIK'S GRANDIOSO GIALLO SPECIAL - part 7

Většina giall se odehrává ve vzdálených místech - dnes se podíváme do města, které máme na dosah ruky.

LA CORTA NOTTE DELLE BAMBOLE DI VETRO (1971)

Pustíte si italské giallo a zjistíte, že úvodní scenérie je vám jaksi povědomá. Kostel Panny Marie před Týnem? Chrám sv. Mikuláše? Pražský hrad? Ba ne, samozřejmě jsem věděl, že se film natáčel a odehrává v Praze, byť velká část natáčení se z nějakého důvodu přesunula do Záhřebu (odtud i chorvatské nápisy na sanitce či nádraží Bizarním prvkem je česká občanka s razítkem Croatia). Možná i pro ty pražské reálie jsem měl možná až moc velká očekávání.

 

Bohužel ani svým druhým (vlastně prvním) giallem mě Aldo Lado moc nepřesvědčil. Výchozí situace je zajímavá - najde se mrtvé tělo novináře, ovšem novinář, ač nejeví známky života, je stále živý a vzpomíná na události, které jeho "smrti" předcházely. Jenže v Ladově podání vše vyšlo poměrně zmateně. Inspirace Kafkou je zcela evidentní, máme tu společnost, která nikoho nepustí mezi sebe, a čím více se do ní snažíte dostat, tím méně to jde, člověka, který se nemůže dorozumět s okolním světem, lidé mizejí, nikdo nechce mluvit, a do toho estébáci na každém kroku. Problém je, že abyste mohli vylíčit nějaké prostředí, musíte ho znát. I když pominu zkomolená nečeská jména a názvy ulic, přijde mi třeba zvláštní, že estébák v klidu nechá na mostě zpívat máničku anglicky. Stejně tak americké milionářské dcerky v Praze (málem jsem napsal milicionářské, což by šlo, ale zase by tam vadila ta Amerika), nebo večírek honorace, kde lidi skutečně vypadají vznešeně a elegantně. Koncert, kde přestárlé publikum vypadá jako sedící mrtvoly, byl ale zase dobrý nápad. Možná jsem měl problém celý příběh akceptovat i proto, že prostředí znám až moc dobře. Celou tu zápletku jsem prostě odmítal přijmout, že by byla možná v Praze roku 71. Barokně-historizující ulice Prahy ovšem udělají svou atmosféru a celý film působí dosti stísněně.

 

K českým reáliím - italský dabing je zjevně uvádí trochu jinak než anglický. V italštině se Barbara Bach jmenuje Mia Šerkova, v angličtině (ale i v cestovním pase) Myra Svoboda. Dále tu máme Irinu Dubček, komisaře Kierkoffa, rodinu Sequencových, primáře Kartinga a advokáta Velinskiho (schválně jsem to sklonil blbě, abych ukázal tvar jména). Zprávy i noviny v češtině, v angličtině ale Sorel žádá Rudy Pravo. Ulice, ve které bydlí, je Wodikova. Máme tu pár embéček. Je zvláštní, že slovenský překladatel nechal v titulcích tyhle špatně přečtené reálie (jako ulici a z Rudého práva udělal dokonce Grude Pravo), přitom musel vědět, co to má být. Možná se na to vybodnul, možná to byl dokonce záměr....

 

K názvu - k filmu nemá žádný vztah. Původně se film měl jmenovat Malastrana, což producenti zavrhli. Název Short Night of the Butterflies, který by se vztahoval k metafoře použité ve filmu, padl po premiéře Tessariho filmu The Bloodstained Butterfly. Kdo přišel s tímhle, netuším.

 

Hlavní roli sehrál Jean Sorel, kterého taky moc nemusím. Připadal mi jako další z řady dvojníků Franca Nera a celý film prošel s jedním výrazem ve tváři. Ingrid Thulin taky není nic moc, takže nejvíc se mi asi zamlouval Mario Adorf coby Sorelův požitkářský kamarád. Typově výborně obsazená je Barbara Bach, která skutečně vypadá "česky", narozdíl od většiny komparsistů. Bohužel si jí moc neužijeme. Zbytek rolí obstarali Italové a Jugoslávci, což je škoda. Je fajn, že aspoň primář chirirgie připomínal Václava Lohniského. Ovšem kdyby ho hrál skutečně Lohniský, komisaře Hrušínský, advokáta Šmeral a slepce Hlušička, a určitě by se nějaká role našla i pro Prachaře, ten by mi sem, ani nevím proč, sednul. To by bylo maso. Bohužel. Enniova hudba je tentokrát méně melodická, a ne moc výrazná. Pochválit tak lze především Ruzzoliniho kameru. 6,5/10

 

a.k.a. Short Night of the Glass Dolls
Režie: Aldo Lado
Hrají: Jean Sorel, Ingrid Thulin, Mario Adorf, Barbara Bach, José Quaglio, Relja Bašić, Fabian Šovagović, Piero Vida, Luciano Catenacci, Jürgen Drews
Hudba: Ennio Morricone
Itálie / SRN / Jugoslávie 1971