RAWHIDE (1951)

Tohle nemá s pozdějším seriálem, v němž začínal Clint Eastwood, nic společného. Místo kovbojů tu dostaneme výborný psychologický western s omezeným počtem postav a odehrávající se na jednom místě a nikde jinde. Osamělá přepřahací stanice dostavníku, malá osádka a několik ničeho se neštítících násilníků, kteří čekají na bohatě naložený dostavník. A je jasné, že až udělají svoje, osádku povraždí. Situace je o to horší, že zkušený správce stanice je hned zkraje zabit a vše zůstává na nezkušeném nepříliš šikovném mladíkovi, a pasažérce s malým dítětem, která zde nuceně musela zůstat kvůli ohrožení bandity. Kteří nepřepadají dostavník, o kterém se to předpokládá, ale čekají na další...

Film je hodně zaměřený na psychologii postav, takže si dobře hraje s jednotlivými charaktery. Žádný ze čtyř padouchů není důvěryhodná osoba. Ale ani to klišé, že jeden z nich zajatce jakoby chrání před ostatními, tu nenajdeme. Šéf bandy je strohý, věcný, a když na to přijde, dost agresivní zabiják. Dále tu máme ustrašeného zloděje koní, který sice není zřejmě schopen ublížit kuřeti, ale za oba zajatce se ani slůvkem nepřimluví - proč taky? Německý bandita, asi nejloajálnější, je pak šéfovou prodlouženou rukou. Nemá v ničem osobní zájem, je tu, aby udělal kšeft. Když musí někoho zabít, udělá to. A čtvrtého hraje Jack Elam. To mluví za všechno. Psychopatický sadista, který si celou dobu dělá na ženu zálusk, ohrožuje úplně všechny a nevěří mu nikdo, ani jeho spolubandité. Pro Elama je to v této době dost nezvykle veliká role s velkým množstvím textu a strhává na sebe dost pozornosti. Ne, že by si ji šéf v podání rovněž vynikajícího Hugha Marlowa nechal vzít, ale Elam tu prostě válí, je odporný, hrůzostrašný a nevypočitatelný.

S hrdiny je to trochu těžší. Tyrone Power byl na svoji roli už starý, herecky nebyl nic extra a sympatie si získá snad jen proto, co za bandu to tam má. Susan Hayward taky není zrovna pohledná ani sympatická, ale když se kolem ní motá Elam, nepřejete jí, aby jí něco udělal. Na druhou stranu, že by mi nějak vadili, to ne. Dítě se sice objevuje jen když je to dramaticky nutné, což je fajn, na druhou stranu mám pocit, že se tam na něj trochu kašle.

Co u westernu z roku 1951 hodně překvapí, je surovost. Nejen hrozba z Elama, ale ze všech snad až na Deana Jaggera coby onoho posery visí nad hrdiny celý film. Ostatně Marlowe se uvede tím, že Powera a starého stájníka pěkně drsně zmlátí. No a Jack Elam pak ve filmu střílí pod nohy dítěti. Mám pocit, že ani dneska by to už neprošlo.

Slabých míst bych na tom našel fakt jen maličko. Ve střední části je děj trochu protahovaný. Pozornost je soustředěna na činnost hrdinů, ale mně bylo jasné, že to nevyjde, takže tomu bylo věnováno moc pozornosti na úkor něčeho zajímavějšího, co mohli dělat padouši. Napětí mezi Elamem a Marlowem by se totiž dalo krájet. Ale to je snad jen drobná výtka, kterou skoro až maže vynikající konec. Jak je možné, že Elam následně hrál ještě dlouhá léta třetí housle, a v mnoha filmech se jenom mihnul (viz komedie Čtyři z Texasu, kde ho Charles Bronson zastřelí v první minutě filmu)? Widmarka či Palance ve stejné době podobné role katapultovaly ke slávě... A Henryho Hathawaye jsem do tohohle filmu mylně považoval za béčko. Ten chlap uměl. V šedesátkách s Waynem tolik ne, ale tohle se mu povedlo. 8/10

a.k.a. Surová kůže
Režie: Henry Hathaway
Hrají: Tyrone Power, Susan Hayward, Hugh Marlowe, Jack Elam, Dean Jagger, Jeff Corey
USA 1951

HENRY FONDA (1905 - 1982)

Legendární americký herec a jeden z králů klasického westernu, pro mě asi nejoblíbenější herec amerických klasických westernů. Narodil se v Nebrasce 16. května 1905 v rodině s italskými kořeny. Studoval žurnalistiku, ale nakonec se rozhodl pro hereckou dráhu. Začínal v divadle, už ve svých začátcích se seznámil s Jamesem Stewartem, s nímž ho v budoucnu pojilo velké přátelství, dokonce byli sousedé. V roce 1931 se oženil s herečkou Margaret Sullavanovou, ale již po dvou letech se rozvedli.

Henry už během 20. let dostal angažmá na Broadwayi, ve třicátých letech začal hrát ve filmu, první film natočil v roce 1935, jmenoval se The Farmer Takes a Wife (Farmář se žení). Brzy se dostavil úspěch a Fonda začal hrát v různých filmech. V roce 1939 zaznamenal hned několik úspěchů. Předně poprvé spolupracoval s Johnem Fordem, a to ve filmu Mladý pan Lincoln (Young Mr. Lincoln). Fonda měl z role obdivovaného prezidenta hrůzu, ale Ford mu vysvětlil, že nehraje velkého státníka, ale začínajícího právníka. Trochu se s tím rozporuje historka, podle které Ford před natáčením Fondu nikdy neviděl, pak až v masce a po odlíčení ho vůbec nepoznal. Téhož roku si zahrál u Forda ještě v barevném westernu Bubny víří (Drums Along the Mohawk). A také si zahrál bratra slavného bandity, Franka, ve filmu Jesse James, kde sice hlavní role hrály tehdy ještě větší hvězdy Tyrone Power a Randolph Scott, ale o rok později v pokračování The Return of Frank James už hlavní roli hrál sám Fonda. V roce 1940 Fondův úspěch podtrhl další Fordův film, adaptace Steinbeckových Hroznů hněvu (The Grapes of Wrath), která filmu vynesla Oscara a Henrymu aspoň nominaci.

Následně Fonda podepsal sedmiletou smlouvu se studiem 20th Century Fox, a začal tam tvořit řadu úspěšných filmů. Jeden z těch, které komerčně neuspěly, a ve své době ani nemohly, zato mimořádně kvalitní, a Fondou samotným velice oblíbený, byl western Jízda do Ox-Bow (The Ox-Bow Incident, 1943). Následně však Fonda kvůli válce kariéru přerušil a nastoupil k námořnictvu. Po návratu ještě chvíli nehrál, a první role, kterou poté vzal, byl Wyatt Earp v legendárním Fordově westernu Můj miláček Clementina (My Darling Clementine, 1946). Vypadalo to, že opět nastoupil zářivou kariéru, v roce 1948 si opět zahrál u Forda, tentokrát negativní roli po boku Johna Waynea ve filmu Fort Apache, následně ale na sedm let Hollywood opustil, jednak proto, že nesouhlasil s tehdejší hollywoodskou politikou, která ostrakizovala levicově smýšlející umělce a bývalé členy americké komunistické strany, proti čemuž Fonda společně s Humphrey Bogartem či Johnem Hustonem protestovali, ale především získal šanci hrát hlavní roli v úspěšné hře Pan Roberts na Broadwayi.

Pan Roberts znamenal pro Fondu rovněž návrat na filmová plátna v adaptaci v roce 1955, ve filmu se objevil společně s Jamesem Cagneyem či Jackem Lemmonem, zároveň se však rozhádal s Johnem Fordem, který posléze natáčení opustil, a Fonda s ním již nikdy nic nenatáčel. Následně Fonda rozjíždí již nepřerušenou hvězdnou kariéru. Hraje v adaptaci Tolstého Vojny a míru (War and Peace, 1956) s Audrey Hepburn, hlavní roli vytvořil v Hitchcockově Nepravém muži (The Wrong Man, 1956). V roce 1957 si zahrál ve vynikajícím filmu Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů (12 Angry Men),  začal hrát opět ve westernech, třeba u Anthonyho Manna v Šerifské hvězdě (The Tin Star, 1957). V roce 1962 si zahrál hned ve dvou velkých projektech sdružujících všechny možné hollywoodské hvězdy, Nejdelší den (The Longest Day) a Jak byl dobyt Západ (How the West Was Won), v obou si ale zahrál jen vedlejší role. V roce 1964 s filmem Ten nejlepší navštívil festival v Karlových Varech.

Koncem šedesátých let konečně kývl na nabídku Sergia Leoneho, který o spolupráci s ním již dlouho snil, a přijal hlavní zápornou úlohu ve westernu Tenkrát na Západě (C'era una volta il West, 1968). Pro diváky, zvláště v Americe, to byl šok, když se na plátně objevil jakýsi muž, zastřelil dítě, kamera se zvedla - a v detailu zabrala tvář Henryho Fondy s jeho modrýma očima, které teď působily nesmírně chladně. Ne, že by Fonda předtím hrál jen kladné role (viz jeho role ve filmech jako Fort Apache nebo Firecreek), ale diváci si ho často identifikovali práve s postavami, jako byl Abraham Lincoln, pan Roberts nebo porotce č. 8. Henry Fonda byl pravděpodobně největší americkou hvězdou své doby, která se opakovaně objevovala v italských filmech, ať už to byla další spolupráce se Sergiem Leonem, Mé jméno je Nikdo (Il mio nome e Nessuno, 1973), Lizzaniho studie Posledních dní Mussoliniho (Mussolini: Ultimo Atto, 1974), kde vedle Roda Steigera Fonda hrál kardinála, či Lenziho pokus o válečný velkofilm Poslední útok (Il grande attacco, 1978), kde si zahrál vedle řady hvězd italského žánrového filmu té doby (Giuliano Gemma, Helmut Berger, Ida Galli, Edwige Fenech), ale třeba i s Orsonem Wellesem či Johnem Hustonem. Objevil se i ve francouzském thrilleru Le serpent (1973) Henriho Verneuila, kde si zahrál zase s Yulem Brynnerem či Phillippem Noiretem.

Tou dobou již však Fonda byl spíše filmovou legendou, než aktivní hvězdou. Jeho filmy, ať už to byly westerny nebo jiné, nedosahovaly úspěšnosti těch starších, jak už to bývá u filmů, šitých na míru starým hvězdám. Ať se sešel dvakrát ve filmu s Jamesem Stewartem (Firecreek, 1968, Cheyenne Social Club, 1970), hrál v režii Paula Newmana jeho otce v Tak mě někdy napadá (Sometimes a Great Notion, 1971), nebo si zahrál v dalším hvězdně obsazeném válečném filmu Bitva o Midway (Midway, 1976). Koncem sedmdesátých let se dokonce objevil v několika katastrofických hororech s výmluvnými názvy jako Roj (The Swarm, 1978), Chapadla (Tentacles, 1977) nebo Horská dráha (Rollercoaster, 1977). Kariéru se mu však podařilo zakončit Oscarem, kterého dostal roku 1982 za hlavní roli ve filmu Na Zlatém jezeře (On Golden Pond, 1981).

Henry Fonda byl hned pětkrát ženatý, z toho třikrát rozvedený, druhá žena spáchala sebevraždu a poslední ho přežila. Z druhého manželství měl děti Petera a Jane, z kterých se rovněž staly velké filmové hvězdy. S Peterem si pak Henry zahrál ve filmu Wanda Nevada, který Peter i režíroval, s Jane právě ve filmu Na Zlatém jezeře.

Filmy:
1943 - Jízda do Ox-Bow
1946 - Můj miláček Klementina
1957 - Dvanáct rozhněvaných mužů
1957 - Šerifská hvězda 
1959 - Warlock
1962 - Jak byl dobyt Západ
1962 - Nejdelší den
1965 - Bitva v Ardenách
1967 - Vítejte do Zlých časů
1968 - Bostonský případ
1968 - Madigan
1968 - Tenkrát na Západě
1973 - Mé jméno je Nikdo 

LUCKY LUKE A DALTONOVÉ - TI PRAVÍ

Článek mimo pořadí, ale nechce se mi s tím čekat, nebo posouvat kvůli tomu frontu.
Všichni předpokládám znají Luckyho Luka, ať už z komiksů, filmů nebo televizních seriálů. Určitě jsou i počítačové hry. A kdo zná Lucky Luka, nemůže neznat bratry Daltonovy, kteří zas a znovu utíkají z vězení, aby je Luke zas a znovu do vězení přivedl.

A pak byli skuteční bratři Daltonové, tedy nikoli Joe, William, Jack a Averell, ale Bob, Grat, Bill a Emmett, a ti nebyli výškově odstupňovaní, neptali se po jídle a místo toho čile vykrádali dostavníky a banky, až jednoho dne spadla klec a všichni zahynuli v přestřelce v Coffeyvillu v Kansasu, a to 5. října 1892. Tedy všichni až na Billa, který se akce neúčastnil a přidal se k jiné bandě, vedené Billem Doolinem. Tato banda byla známá jako Divoká (Wild Bunch), byla postrachem Západu, ale sám Bill Dalton poměrně brzy zemřel a Bill Doolin ostatně taky. Tak to chodí.

No a tihle praví Daltonové se v seriálu Lucky Luke objevili ještě dříve, než ti známější. Seriál se totiž vyvíjel, na začátku byly kratší časopisecké příběhy, které vycházely už od roku 1946, a kreslíř Morris si je psal sám. Lucky Luke tu je drsnější než později, byť komiks je pořád komický, Jolly Jumper třeba ještě nemluví, ale sem tam dokonce Luke některého padoucha zastřelí. Ne, že by v pozdějších vydáních nezasáhla cenzura, takže jeden z padouchů končí postřelen, nikoli mrtev. Ale bratři Daltonové, kteří se objevili v šestém sešitě nazvaném Hors-La-Loi, tedy Psanci, v roce 1954, podle historické pravdy zemřít museli.

Tedy historické pravdy - jako všichni si Morris vyzobal, co se mu pro komický příběh hodilo. Nemohu se po přečtení zbavit dojmu, že epizoda končí na tak veselý příběh dost drsně. Později se Goscinny s Morrisem s historickými osobnostmi vyrovnávali lépe - viz Billy the Kid zachycený ještě v dětském věku.
Až o několik let později, po zahájení spolupráce s Reném Goscinnym, vznikla čtveřice Daltonovic podstatně méně úspěšných bratranců, kteří chtějí dosáhnout jejich věhlasu. A tito bratranci už jsou ti Daltonové, které z Lucky Luka známe.

Bohužel když Egmont vydával Lucky Luka v češtině, vydával ho dost na přeskáčku, a snad s výjimkou jednoho dílu všechno od Goscinnyho. První sešity vycházely v řadě od čísla 31, to jich bylo asi deset z let 1967 - 1972, a pak různě vycházely sešity starší, nejstarší byl ten o soudci Royi Beanovi. Po pětadvaceti svazcích už Egmont, asi pro neúspěch, žádné další sešity nevydává, což je myslím si škoda. Proto jsem si většinu příhod, které u nás nikdy nevyšly, sehnal v angličtině, a rozhodl se aspoň některé přeložit. A začal jsem právě dílem s původními Daltony, protože mě zajímal asi nejvíc.

Takže tady je ke stažení. Sešit obsahuje dva příběhy, delší Psance a kratší Návrat bratří Daltonů, takovou mravoučnou historku, kde ale myslím Luke zajde docela daleko. Druhý příběh pak odkazuje na epizodu, která u nás nevyšla a samozřejmě jsem ji ještě nepřeložil. Ale na to dojde. Někdy. Pokud budu překládat dál, tak asi začnu od začátku a pojedu postupně. Ale nic neslibuju! Rozhodně ne to, že přeložím úplně všechno.
Tak tady to je, přeju příjemné čtení :)
https://uloz.to/!MQUjm5tSzkOZ/06-psanci-1954-rar

BASTARDO, VAMOS A MATAR! (1971)

Název odkazuje na Vamos a matar, companeros, film však ze všeho nejvíc připomíná Velkou přestřelku. Mexičan Chaco, v podání dvoumetrového George Eastmana, zneuctil bílou pannu, takže se ho její příbuzní pokusí oběsit. Sama oběť ho však zachrání z oprátky, takže spíše o znásilnění nešlo. Na Chaca je však vypsána odměna, takže se za ním pouští tvrdohlavý lovec hlav Lincoln Tate. Chaco mu prchá, Lincoln ho dohání. Vše se zamotá v Chacově rodné vesnici, kde Chaca čeká nejen jeho rázná snoubenka, ale i problémy, které se ho napřed zdánlivě netýkají, nakonec se však stane podezřelým z vraždy...

Tenhle film je hlavně komedie. Mrtvých tu moc nenajdeme, vážná zápletka vlastně ani moc nedává smysl. Mexický rančer bez půdy už si najal kovboje (!) a najímá pistolníka, aby pro něj půdu lacino sehnal. Do toho se zamotá obchodník, který... já vlastně nevím. Nedávalo mi to moc smysl. Film na tom naštěstí nestaví, staví na dvojce Eastman - Tate, zvláště na živelném Eastmanovi. Tate mi svojí stoičností připomínal Anthonyho Steffena, který je ale zajímavější. Tate jen dobře vypadá, a to je všechno. Vzhledem vlastně dost připomíná zhruba stejně nadaného (tj. moc ne) a stoického Richarda Harrisona.

Chybělo mi tam ale něco, co by mě vtáhlo. Moc vtipné to nebylo, o hrdiny jsem se dostatečně nezajímal, padouši mě nezajímali, příběh byl zatlačen do pozadí, takže jsem to dokoukal jenom proto, abych věděl, jestli to skončí přesně tak, jak předpokládám. A taky abych třeba pochopil, o co v zápletce vlastně jde. Nepovedlo se mi to.

Na filmu bych ale ocenil to, že sice se točil v Itálii (byť s pár španělskými herci, např. José Manuelem Martínem) a zjevně docela levně, ale docela šikovně to zamaskoval. Mexická vesnice působí pestrobarevně, živě a má svou atmosféru. Povedlo se vytvořit i vhodné vedlejší figurky, které prostředí doplňují, od přiblblých policajtů v čele s Remem Capitanim přes obchodníka po babu hostinskou a krásnou tanečnici. Rustichelliho hudba zní také o dost lépe než hudba, která je v těchto levných filmech běžně ke slyšení. Celkově, čekal jsem, že to bude docela odpad, čemuž by napovídal rok výroby i některé obsazení. Nakonec to ale zase tak špatné nebylo. 6/10

a.k.a. Chaco, Bastards Go and Kill
Režie: Gino Mangini
Hrají: George Eastman, Lincoln Tate, Furio Meniconi, Remo Capitani
Hudba: Carlo Rustichelli
Itálie 1971

THE THING (1982)

Varování: Lepší o tomhle filmu nic moc před zhlédnutím nevědět, takže pokud jste ho neviděli, čtěte na vlastní nebezpečí. A rozhodně se na to podívejte.

Polární stanice na Antarktidě. Přes horu sněhu k ní z obrovské dálky běží pes, za nímž letí vrtulník a muž ve vrtulníku se ho snaží odstřelit. Proč? Lidé ve vrtulníku jsou Norové, pilot zahyne při nehodě, střelec je zastřelen Američany potom, co jednoho z nich postřelí. Byl to šílenec? Proč by chtěl zabít psa? A proč se nejde spojit rádiem s norskou základnou? Samé otázky a ještě se blíží sněhová bouře. To neskončí dobře...

Námět vychází z povídky z třicátých let, která byla zfilmována už v roce 1951. Tuto verzi jsem neviděl, tento remake ovšem je takřka dokonalý. Podařilo se mu totiž vykreslit především vynikající atmosféru. Místo, odkud není úniku, podivný tvor, který se transformuje v cokoli a kohokoli a nikdo neví, kdo je ještě člověk a kdo už je "věc", která se dá navíc jen pekelně těžko zničit. Ani to, že Kurt Russell je cool pilot v kožené bundě, není jistota, že právě on by měl přežít - co když ho to dostalo taky? Nikdo nikomu nevěří, všichni mají strach a venku zuří sněhová bouře... Takovou atmosféru podle ohlasů původní film nemá.

Co si rozhodně zaslouží vypíchnout, jsou triky. Fakt všechno vypadalo dost reálně a přirozeně. Při scénách s pitvou působilo tělo "tvora" jako skutečná tkáň a skutečné maso. Stejně tak scény přeměn působily naprosto perfektně. Snad jen krev byla možná světlejší, než měla být. Ovšem film naštěstí ani scénami s tvorem neplýtvá. Většina filmu je založena na tom, že se neví, kdo je kdo, příšera se objeví jen ve chvíli, kdy není zbytí a odhalit se musí.

K tomu všemu přidejte minimalistickou a silně depresivní Morriconeho hudbu a dobré herecké výkony všech zúčastněných, ať je to Kurt Russell, nebo třeba Wilford Brimley coby silně podezřelý vědec. Když se ještě vrátím k tomu Morriconemu - složil docela bohatý soundtrack, který Carpenter plně nevyužil. Některé skladby, z nichž jen jedna byla i v tomto filmu, pak byly použity v The Hateful Eight. A není to jediná věc, kterou ty dva filmy mají společnou. Inspirace by se dala najít na více místech. Za všechny uvedu větu, kterou v obou filmech pronese Kurt Russell: "Někteří z nás nejsou tím, čím se zdají být." Podobnosti jsou ale spíše v jednotlivostech a celkové atmosféře, oba filmy jsou přece jen dost jiné. A oba jsou vynikající. Na The Thing prakticky nemůžu najít chybu. 10/10

a.k.a. Věc
Režie: John Carpenter
Hrají: Kurt Russell, Wilford Brimley, Keith David, T. K. Carter
Hudba: Ennio Morricone
Scénář: John Carpenter
USA 1982