Stačilo pět filmů a už zas nějakou dobu nemusím nic z tohohle subžánru vidět. Buď jsem měl smůlu na slabší kousky, nebo už jsem to lepší viděl dřív, ale i to, co mě pobavilo, byly vlastně hrozné ptákoviny a bavily mě jako takové.
Ve svojí době byly eurospy v Itálii menšinovým subžánrem. Vládly spaghetti westerny, a ostatní filmy se vedle nich buď krčily v koutku, nebo zanikly. Jasně, špionážní příběhy i příběhy o superzločincích či superhrdinech se datují dávno do němého filmu, ale důvod, proč se v 60. letech začaly tyhle filmy vyrábět jak na běžícím pásu, se samozřejmě jmenuje James Bond. A zatímco v jiných zemích, zejména ve Velké Británii, SRN nebo Francii, je většina eurospy filmů skutečně klonem bondovek, v Itálii se do toho zamíchala obliba fumetti a tak místo pseudobondů pobíhali po filmovém plátně i maskovaní superhrdinové i superpadouši. Jenže protože často jejich filmy měly špionážní zápletku, považujeme je rovněž za eurospy. Rozdíl je často jen v tom, že hrdina má masku. Dalším obvyklým mixem byly filmy o důmyslných loupežích, a la Rififi, Velký šéf nebo Růžový panter.
Jinak i v Itálii samozřejmě převážná část těch filmů je klonem Jamese Bonda, o kterého se mnohokrát snažili Roger Browne, Richard Harrison, Ken Clark i Gordon Scott. Němci měli Jerryho Cottona i Komisaře X, Francouzi OSS 117, Američani Matta Helma. U Italů lze snad zmínit jen kódové označení Superseven, ale i to vychází z Bonda, jinak měli agenty jako 077, 777, 2-07, 505 a podobně, na jménu záleželo spíš u těch komiksovek. Jenže ty byly málokdy tak úspěšné, aby se postava vrátila v druhém filmu. To se povedlo snad jen Kriminalovi a Superargovi. Pak ještě existovaly parodie od Bruna Corbucciho, kde vystupoval James Tont... zkrátka, nebylo to moc originální.
Problém eurospy vůči spaghetti westernům, giallu i poliziotteschi je i v tom, že u ostatních tří přišel vždy nějaký hit, který tu vlnu odstartoval (Pro hrst dolarů, Pták s křišťálovým peřím, Policie děkuje). To u eurospy není, tam je tím hitem přímo Dr. No, podle cinemageddonu nejstarším ryze italským filmem je až A.D.3 operazione squalo bianco z roku 1965. Předtím se Itálie podílela především na francouzských koprodukcích. Poslední italské eurospy filmy pak vznikly roku 1968 a pak už je vystřídaly jiné pokusy - zejména válečné, nebo pokusy o italskou Sheenu.
Paradoxním pokusem, který musím zmínit zvlášť, je Operace Mladší bratr (OK Connery, 1967) v produkci Dina de Laurentiise a režii Alberta de Martina, v hlavní roli s bratrem Seana Conneryho Neilem a v dalších s bond girl Danielou Bianchi a bond padouchem Adolfem Celim a role M a Moneypenny si přišli zahrát sami Bernard Lee a Lois Maxwell.
Mezi významné režiséry asi můžeme zařadit nejspíš Sergia Grieca, Umberta Lenziho, Antonia Margheritiho, Gianfranca Paroliniho nebo Nicka Nostra. K eurospy si ale odskočili i Ruggero Deodato, Sergio Corbucci, Mario Bava, Sergio Sollima nebo Duccio Tessari. Z herců hlavních rolích jsem už jmenoval Brownea, Harrisona, Clarka a Scotta, ve většině případů šlo o bývalé peplum herce, kteří se moc nechytli ve westernech, protože oblek jim padl lépe než pončo. Z vedlejších herců byli typově vhodnými padouchy Adolfo Celi, Daniele Vargas, George Rigaud, Klaus Kinski, Gordon Mitchell nebo Ivano Staccioli. Z hereček se poměrně často objevovaly Rosalba Neri, Helga Liné, Vivi Bach, Magda Konopka, Claudie Lange nebo Diana Lorys.
Během tří let sice vzniklo několik desítek těchto filmů, ale mezinárodního věhlasu dosáhl až jeden z posledních, Diabolik (1968). A vlastně se dá říct, že ten to celé pro Italy zavřel. Němci, Francouzi i Britové ještě několik let točili dál, ale pak to i oni vzdali. Ne, že by se špionážní filmy či parodie netočily i ve druhé polovině 70. či 80. letech i později, ale do téhle vlny už nepatří. Nakonec z tohoto souboje agent vyšel vítězně jen a pouze originální James Bond.
Žádné komentáře:
Okomentovat