THAT'S WHERE THE RANGER'S GONNA BE

 A na závěr týdne si s Chuckem zazpíváme.

GOOD GUYS WEAR BLACK (1978)

Superman spí v pyžamu s Chuckem Norrisem.

Jasně. Hraje v tom Norris, tak to ani nedokoukám a frknu tomu nízký hodnocení. Kdyby v tom hrál Reynolds, dám tomu o jednu hvězdičku víc, kdyby Stallone, o dvě, kdyby Steve McQueen, tak to budu vyhlašovat nesmrtelnou legendou akčních filmů. Tohle pokrytectví na čsfd mě už dost vytáčí. Správní chlapi nosí černou samozřejmě nejsou nic extra, ale mezi Chuckovými filmy z jeho rané kariéry se dost vymykají tím, že nejsou založení na bojových uměních, ale na špionážním příběhu.

Ze začátku jsem tedy měl pocit, že jsem si spletl film a dívám se na Nezvěstné v boji. Jde totiž o vysvobození zajatců z vietnamských vězení. Jenže, tak jako později pro Braddocka či Ramba, ani pro Bookera a jeho Černé tygry nepřiletí vrtulník, a je jasné, že celá akce byla podraz od začátku. Proč ho kdo ale udělal? A proč se o pět let později někdo snaží přeživší zlikvidovat? A co s tím má společného tajemná kráska, která se přilepí na Norrise?

 

Trochu asi zamrzí, že akce se dočkáme hlavně na začátku a uprostřed filmu. Norris bohužel ještě nebyl dost zkušený herec, takže ve scénách, kdy dělá jeden kop z otočky za druhým a dokonce proskočí předním sklem auta, je nejvýraznější. Milostné scény mezi ním a onou tajemnou ženou jsou zvláště trochu neohrabané, a do důležitých dialogových scén radši dostal společníka, který to odkecá za něj. Jinak už i tady je Soon-Tek Oh, i když v menší roli, tak jako později v Nezvěstných v boji. Hlavního zloducha, kariéristického politika, hraje James Franciscus z Do nitra Planety opic či Devítiocasé kočky.

 

Film tedy nemá tolik akce, kolik by se asi hodilo, ale rozhodně nenudí a na vysvětlení zápletky jsem byl opravdu zvědavý. Dost mě to překvapilo, i po divné titulkové scéně, která je nezřetelná, a s dost nevýraznou hudbou, která doprovází celý film. Na Postovy filmy s Eastwoodem to samozřejmě nemá, ale rozhodně to u mě teď patří mezi to nejlepší s Chuckem, vedle třeba Osamělého vlka McQuadea nebo Delta Force. 7/10

a.k.a. Správní chlapi nosí černou
Režie: Ted Post
Hrají: Chuck Norris, James Franciscus, Anne Archer, Dana Andrews, Lloyd Haynes
Hudba: Craig Safan
USA 1978

JAKÝ JE DOOPRAVDY CHUCK NORRIS: FÁMY A FAKTA

Chuck Norris nečte knihy. Jen je zmáčkne a dostane informace, které potřebuje.

Nemám bohužel žádnou knihu o Jamesi Coburnovi, o Charltonu Hestonovi, o Ursule Andressové, o Donaldu Pleasencovi, Giulianu Gemmovi, Toshiru Mifunem ani Paulu Naschym. Proto první knižní recenze ve speciálu přichází až teď kupodivu právě s Chuckem Norrisem. Stejně jako kdybych měl speciál na Stevena Seagala, asi bych se podíval na zoubek jeho hudební dráze. Uh, to se nestane...

Kniha hrdě hlásí "napsal osobně Chuck Norris," avšak je pravda, že samozřejmě ne sám. Pravděpodobně vzešla z rozmluv se spisovatelem, tak jak to u celebrit chodí. Původně jsem myslel, že je to sbírka vtipů o Norrisovi, kterých je plný internet, ale docela to není pravda. Chuck Norris totiž vybral stovku svých nejoblíbenějších vtipů o sobě, a všechny je okomentoval. Což je zvláštní nápad, ale proč ne, lepší, než běžné memoáry. Asi.

Dokud vtipy Chuckovi připomenou nějakou zábavnou historku z jeho života, potud ještě dobré. Jen je zarážející, že i z historek ze života Chuck Norris vychází naprosto dokonale. Všechno dokázal, vždy zvítězil, i třeba ve sportu, který v životě nehrál. Jeho historka, jak americké filmové hvězdy porazily italské filmové hvězdy v evropském fotbalu vyznívá tak, že kdyby jeho na hřišti nebylo, Američané by nevyhráli 1:0. Stejně tak se nebál sáhnout na chřestýše, rozmluvil gangsterům přestřelku na opuštěném parkovišti atd. atd. Na to, že vyhrál všechny ty šampionáty v bojových uměních, mu sahat nebudu, ale ten zbytek by chtěl trochu sebereflexe.

Horší to ale je ještě, když nevzpomíná, ale filozofuje. Pokud nevíte, kdo je Chuck Norris, co se týče světonázoru, tak to shrnu asi takhle: konzervativní americký patriot, přerůstající v nacionalistu. Není divu, že je podporovatelem Donalda Trumpa. Do všeho plete správné americké hodnoty, podporuje aktivity amerických vojsk kdekoli na světě, a hlavně do všeho plete náboženství. Zvláště kapitolka, kde zpochybňuje evoluci a trvá na tom, že svět byl stvořen Bohem, je výživná. Já Chucka Norrise na základě jeho názorů nehodnotím. Každý má právo psát, co myslí, že je správné, pokud tím neomezuje nějakou jinou skupinu obyvatel. Jenom mě to prostě nebaví číst.

K celkovému vyznění tak nesedí grafické zpodobnění knihy, připomínající komiks, všude bombastická písma, karikatury Chucka Norrise, slogany sestávající zejména ze vtipů a slovních hříček.To vše naláká na větší zábavu, než jaká z knihy opravdu přijde. Způsobu, jak je většina textu napsaná, by slušela spíš režná vazba bez ilustrací, s fontem Garamond či Baskerville.

Prostě, pokud čekáte humor, narazíte. Pokud chcete Chuckovy historky ze života, dostanete je, ale občas poměrně nesouvisle zařazené. Pokud nechcete číst jeho kázání morálky, asi tu knihu vůbec neberte do ruky.

CHUCK NORRIS - PLAKÁTY

 

Chuck Norris nezatlouká hřebíky. Ze strachu do stěny zalezou samy.

KUFŘÍK

 A když už jsme v tom, nezapomeňte radu ze Sedmé roty: červený drát na bílý knoflík, zelený drát na modrý knoflík. I když s Chuckem vám může být k ničemu.

 

SMRTÍCÍ MOTORKA

Dáme si nějakou scénku z Chuckova filmu. Třeba jeho perfektní motorku z Delta Force. Oslavný, dokola hrající soundtrack je samozřejmostí.

FORCED VENGEANCE (1982)

Chuck Norris nespí. Čeká.

Filmy s Norrisem se dělí na tři části. Před Cannonem, Cannon a po Cannonu. Ty z období po radši nesleduju, ale ty před a za Cannonu mají všechny zhruba podobný styl, ať je točil kdokoli. Tady je to prakticky stejné, jako s o rok starším okem za oko - Chuck je ještě blonďák (typicky s knírem), všechno se bere smrtelně vážně, jde o souboje s mafií a většinou je to nuda. U Cannonu pak má vousy a je to většinou tak blbé, až je to k popukání.

Chuck tu hraje vyhazovače v kasinu, vedeném jeho starým přítelem a jeho synem. Synáček však nedělá dobrotu (překvapivě), a proto chce přijmout nabídku od mafiána, s kterým jeho otec nechce mít, co dělat. Takže když jsou "překvapivě" oba zabiti, mafie jde po lehkovážné dcerušce, a taky po Chuckovi, který se rozhodl ji ochránit a zjistit, kdo za vším vlastně stojí. A zhruba stejná překvapení nás čekají celý film. U koho očekáváte, že zradí, ten zradí. U koho očekáváte, že zemře, ten zemře. Jediné překvapení je, že židovský otec má čínského syna, a čínský otec má italského syna.

Proto mě překvapilo, že ve filmu je asi desetiminutová pasáž, která se mi opravdu líbila. Chuck se svou přítelkyní a dcerou svého přítele prchá skrz přelidněné uličky Hong Kongu, a na každém rohu číhá nějaký najatý vrah. A v téhle pasáži je dokonce malý vtípek v podobě zápasníka s nunchucky - vtip á la Indiana Jones. Tohle má opravdu spád, napětí, atmosféru. Bohužel, pak Chuck holky nechá u kamaráda, a jde pátrat, a zase se dostáváme do stejné šedi jako předtím. Zápas s jedním z hlavních padouchů je směšný, protože nevěříte, že tenhle člověk by Chucka mohl ohrozit.

Vynucenou mstu mi asi Kubaso docela vyhypoval, ale fakt je to průměrná předcannonovská norrisovka. A s filmem noir nemá společného absolutně nic. 5,5/10

a.k.a. Vynucená msta
Režie: James Fargo
Hrají: Chuck Norris a další
Hudba: William Goldstein
USA 1982

CHUCK NORRIS WEEK

 

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA XXII - HOŠI Z BRAZÍLIE

 A po týdnu tu máme další, tentokrát regulérní epizodu podcastu, tentokrát ve čtyřech, všichni živě a s videem! A dokonce máme i malou soutěž pro naše věrné diváky / posluchače.

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA 21.5 - KNIHY KARLA MAYE

Speciální díl, v kterém se jednak nezaměřujeme na filmy, ale na knihy, jednak jsme na videu, jednak nemluvíme spolu, ale prvních 40 minut mluvím já a pak to převezme Kubaso.

 

MODRÝ EFEKT & JOČR - NOVÁ SYNTÉZA

V poslední době tu nic moc nepřibývá, protože mě chytlo spíš hudební období. Dal jsem se zase do sbírání desek, hodně je poslouchám, dívám se na youtube na videa spíš o hudbě než o filmu atp. Takže proč nenapsat aspoň o jedné z desek, které sice znám dlouho, ale pořídil jsem si ji až teď.

Rok 1970 znamenal pro skupinu Blue Effect mnoho změn. Kytaristu Radima Hladíka, baskytaristu Jiřího Kozla, bubeníka Vlado Čecha a zpěváka Vladimíra Mišíka doplnil klávesista a příležitostný zpěvák Lešek Semelka. V té době vyšla první deska Meditace (ještě bez Semelky), kde byl velký zápas s cenzurou, která odmítla napřed, aby deska byla zpívaná jen anglicky, a poté původní texty Jaroslava Hutky, ale vlastně i se samotným zpěvákem, který odmítal zpívat česky. Nutnost českého zpěvu tak zaplnil nově příchozí Semelka, který postupně získával na pódiu větší a větší prostor, navíc, narozíl od Mišíka, byl i instrumentalisto, a tudíž měl pro skupinu větší využití. To vyvrcholilo vyhozením Mišíka, který přešel k Flamengu, aby o něco později začal přece jen zpívat česky a už u češtiny nadobro zůstal. Ještě paradoxnější je, že po Mišíkově odchodu nahrál Blue Effect exportní verzi Meditace pod názvem A Kingdom of Life, kde některé písně za Mišíka nazpíval Semelka anglicky.

Vlivem cenzury, zákazů, přituhující normalizace, ale i vlivů ze zahraničí, kde frčely nejrůznější fúze rocku s folkem, jazzem či jinými žánry se Blue Effect, už přejmenovaný na Modrý Efekt, občas zkracovaný na M. Efekt, vydal na cestu spojení s jiným žánrem, konkrétně jazzem, a to mu vydrželo další tři desky. První vyšlo roku 1970 Coniunctio, ve spojení s tehdy ještě ryze jazzovým Jazz Q, v jehož čele tehdy kromě Martina Kratochvíla stál i Jiří Stivín. A protože se fúze s jazzem osvědčila (zvláště ve skladbě Návštěva u tety Markéty a vypití šálku čaje), spojil se následně Blue Effect s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu pod vedením Kamila Hály, a roku 1971 vydali první ze dvou společných alb.

Všechny skladby jsou zhruba podobného zaměření, ve všech se mísí rocková skupina a jazzový orchestr. Bez zpěvu. Upřímně jsem rád. Ze všech zpěváků, kteří s Blue Effectem zpívali, mám Semelku asi nejmíň rád. Teda, ne že bych toho moc slyšel z osmdesátkových sestav s Kellnerem nebo Pospíšilem. Ale Semelku mám spojeného s popíkem osmdesátých let, Šaty z šátků a Jsi prostě nejlepší, takže mi ten jeho sípavý hlas leze dost na nervy. Takže tím lépe, že první Syntéza je bez zpěvu.

Asi nejznámější je hned první Má hra, taky moje nejoblíbenější. Z dalších skladeb bych asi vyloženě zmínil jen titulní Novou syntézu, která celou desku zavírá. Jde o čtvrthodinouvou skladbu, ve které se na chvíli ozvou známé tóny... Hladík tu použil část Návštěvy u tety Markéty. Stejně tak na Syntéze 2 právě opět v titulní skladbě můžeme slyšet zpěv na melodii z Mé hry. Nevím proč.

Má hra se jako jediná z alba dostala i do koncertního repertoáru obnoveného Blue Effectu v letech 2004-2016, dokonce z ní byly dvě části použity do hip hopových skladeb interpreta One T, takže se dostala i do světových i českých rádií.

Loni tuším v březnu vyšla Nová syntéza po letech v reedici na vinylu, ovšem jako dvojalbum spojené s druhou Novou syntézou. Což má jednak výhodu v tom, že se nemuselo čekat po vydání jediničky ještě na dvojku, nebo v ceně, naopak nevýhoda je v grafice obalu, který částečně využívá design první desky, e s úpravou. Vkusnou, ne jako u Města Er a jeho otřesného proužku. Ale komu se třeba líbí obal druhé desky, má smůlu. Prezentován je jen s modrým přebarvením ve zmenšené podobě na zadní straně. Ale tohle umělé vyrobení dvojalba je asi jediným maličkým záporem, zvuk je v pořádku, vnitřní obaly desek obsahují texty z původních zadních stran vnějších obalů, takže kromě obrázků s modrými efekty dostaneme i dost informací.

NOVÝ FILM? NOVÝ FILM!

 A jmenuje se?

2021: VIRUS HOLOCAUST

Ok, pro rok 2021 jsem žádný přiléhavý název filmu už nenašel, ale ten, co jsem vymyslel, se mi tak líbí, že si říkám, že takový film by měl existovat. Pokud ho zrovna neprožíváme.

Rok 2020 byl... jak to říct. Vždycky jsem shrnoval stále stejné nudné roky, kdy se nic extra nedělo a všechno šlo v zajetých kolejích. Letos jako by se svět vymknul kontrole a všem se nám obrátil život vzhůru nohama. Kdyby mi před rokem někdo říkal, že budu nosit podomácku šité roušky, že budu muset stát frontu před obchoďákem, aby mě pustili dovnitř, že si nebudu moct zajít do hospody na pivko, do kavárny na kafe, podívat se na hrad, že se budu bát stýkat s lidmi a oni se mnou, že budu hlídat, jak stojím daleko od cizích lidí, že budu nervózní, když po určité hodině vyjdu ven, aby mě někdo neviděl, že mě někdo bude šťourat vatovou tyčinkou v nose a pak se budu tříst a čekat na SMS jak na smilování, že budu hodiny a hodiny mluvit do počítače bez záruky, že mě někdo na druhé straně opravdu slyší... Ne, nevěřil bych tomu všemu. A přesto je to pravda.

Takže k tomu se zásadně váže první přání do nového roku, který vzhledem ke stoupajjícím číslům začíná dosti bídně. Ale ať to proboha už překonáme. Nejsem odborník na medicínu, ale osobně zvážím, že se očkovat nechám. Protože nejspíš jiné řešení, které by náš život aspoň nějakým způsobem vrátilo do normálu, není. V téhle zemi už to chytilo tolik lidí, že nějaká kolektivní imunita asi nebude fungovat, a někteří to měli i vícekrát. Takže doufám, že za rok si tenhle článek přečtu a řeknu si "ještě, že už je to dávno pryč."

Na druhou stranu v osobním životě se mi dost dařilo. Ne, že bych dosáhl všeho, čeho jsem chtěl, ale pár věcí se u mě změnilo zásadně k lepšímu než předtím.

Jak se ukázalo na jaře, opalovat nahoře i dole bez se můžete, ale musíte mít roušku.

V kině jsem dokonce letos byl a dvakrát. Kupodivu oba ty filmy byly dokumenty. Film V síti jsem viděl těsně před prvním zavřením kin v březnu. O Králích videa jsem tu už psal. Asi to bylo naposled, s kiny to vypadá hodně bledě a mimo festivalů už asi moc fungovat nebudou. Netflix to vyhrál všechno.

Letos se opět pokusím pokračovat se speciály zaměřenými na konkrétní osobnosti. Vím, od října nic nebylo, ale v listopadu jsem byl zavalen spaghetti westerny a nechtěl jsem to narušovat něčím jiným, a v prosinci jsem neměl moc času. Ale na leden určitě dám minimálně jednoho z obou herců, kteří z poslední ankety zbyli - Chucka Norrise nebo Maurizia Merliho. No a co dál? Můžeme dát další anketu!

Takže na příští rok mám těchto pár návrhů:
Lino Ventura
Barbara Bouchet
Steve McQueen
George C. Scott
Jacqueline Bisset
Burt Reynolds

Můžete navrhnout něco svého, můžete si říct, koho byste viděli nejradši, a o toho se pak nějak bude odvíjet pořadí.

Takže vše nejlepší do nového roku a už se pustíme do statistik.