A TO KUŘE KRÁKOŘE

Deset let jsem u vás sloužil a nic jste mně nedali, jen ten jeden zákolníček a ten jste mně zas vzali. (Lidová píseň - variace)

Když jsem já sloužil to první léto,
zkoušel jsem, co všechno půjde. Neměl jsem naprosto vůbec nějaký směr, kterým bych se chtěl u blogu ubírat, prostě jsem psal o věcech, které mě zajímaly. Hlavním hitem pro mě tenkrát byly filmy se Spencerem a Hillem, popřípadě Šimonem a Matoušem, proto taky první záhlaví obsahovalo obrázek s nimi dvěma, nahrazenými po chvíli originály. Zkraje jsem dokonce ke každému filmu přikládal odkazy ke stažení, ale poměrně záhy jsem toho nechal. Obával jsem se, že by blog mohl někdo bonznout a já bych měl po srandě. Největší vzory v tom, jak psát, i v tom, o co se zajímat, pro mě byli tenkrát Pinkass a Erlův blog. Proto jsem zkoušel poměrně rozličné záležitosti, od klasických westernů, jež zajímaly mě, přes spaghetti westerny, filmy s Eastwoodem či japonské samurajské filmy. Těch jsem dosud viděl poměrně málo. Ale však někdy uděláme ten speciál, kterej jsem nasliboval v lednu.

Cca do ledna 09 jsem měl i poměrně jasnou strukturu toho, jak mají články vypadat. Nadpis obsahující český i originální název, první odstavec info o filmu, druhý shrnutí děje, třetí názor a zajímavosti, a nakonec hodnocení rozdělené podle různých kritérií a pak spočítané. Mělo to plno much, tak jsem pak tento model opustil a začal se více soustředit právě na ten svůj názor. Občas to bohužel dopadlo tak, že článek tvořily dvě věty, ale vypadly řady nesmyslů, které jsem do článků, neuměle slátaných, cpal.

Když jsem já sloužil to druhý léto,
postupně jsem začal přepisovat řadu článků, o kterých už jsem psal z kraje. Třeba dolarovou trilogii, některé spencerovky. Občas vyloženě z nudy, že jsem neměl napsat o čem jiném, občas z vyložené nespokojenosti. Některé starší články, pokud si o to vyloženě říkají, přepisuji doteď, někdy ale udělám jen úpravu ve starém článku a nevydávám to znova. Když jsem hodně fér, dám tam i značku, že článek byl upraven.

Taky jsem se postupně začal soustředit víc na Itálii a Francii, zvláště na spaghetti westerny. O Spencerovi a Hillovi už jsem napsal všechno, co šlo, tak jsem šel jinými směry. Hodně jsem psal o belmondovkách, na které jsem tehdy dost koukal. Vůbec jak se na to teď dívám, francouzské filmy roku 2009 převažují. Taky koukám, že jsem tehdy pořád ještě poslouchal Queeny. Už jsem je dlouho neslyšel.

V lednu 2010 jsem poprvé přeložil titulky k filmu, šlo o špageťák Mrtví jezdci, který koncem téhož roku vyšel na pošetkovém DVD. Ale k tomu více...

Když jsem já sloužil to třetí léto,
nepokrytě už se to zvrtlo směrem k Itálii a především spaghetti westernům. Zprvu jsem sice ještě objevoval i další věci, což souvisí i s dostupností filmů a jejich jazykovou verzí. Na jaře jsem pod vlivem Film Noir Blogu zkoumal vody filmu noir (už jsem dlouho žádný neviděl, hmmm...) a pak jsem pod vlivem Erlova blogu poprvé zkoušel giallo. Jenže pak Kubaso začal ve velkém překládat jeden špageťák za druhým a mě to chytlo taky. V různých vlnách nám to vydrželo asi dva nebo tři roky. Taky jsem toho tenkrát už viděl ze spaghetti westernu tolik, že jsem si troufl na ucelenější, dokonce třídílný článek o spaghetti westernech, který patří zde k nejnavštěvovanějším. No, zkraje roku 11 mě totálně vzali Monty Pythoni, nekoukal jsem na nic jiného, takže to tu stálo.

Když jsem já sloužil to čtvrtý léto,
V podstatě jsem jel pořád v zajetých kolejích. Spaghetti westerny, sem tam nějaká ta americká, francouzská nebo i česká klasika. Pamatuju, že na jaře roku 11 jsem byl spíš na muziku, taakže jsem přidával hlavně různorodé klipy, od Beatles přes Velvety až po Blue Effecty. V téhle době začala žít komunita na movie-library.cz, dnes již dávno zaniklé, a překládat další a další špageťáky. (Mnozí tam kradli moje titulky a vydávali je za svoje, čímž mě srali.)

Když jsem já sloužil to pátý léto,
vymyslel jsem některé rubriky, které sem tam jedou doteď. V březnu 12 to byly Oblíbené titulkové scény, v září minibiografie herců (italského) divokého západu. V létě jsem zaznamenal jednu z nejživějších diskusí zde, a to pod článkem o prvních/čtvrtých Star Wars. Na podzim jsem viděl stý spaghetti western, byl to The Bounty Killer s Tomasem Milianem. V prosinci jsem dal dohromady čtyři "alba" svých kompilací spaghetti westernové hudby. Jinak to tu žilo spíš jiným duchem než špagetovým, na podzim jsem třeba hodně koukal na Eastwooda a Bronsona. Ale počátkem roku 13, po premiéře Tarantinova Djanga, jsem tu udělal první speciál, vlastně měsíční, a přibylo hodně článků o nejrůznějších filmech s Djangem přinejmenším v názvu.

Když jsem já sloužil to šestý léto,
zkraje přibyla další série, tentokrát o klasických opakujících se postavách ve spaghetti westernech, jako je Django, Sartana či Sabata. Jinak jaro bylo spíš klasicky westernové, popřípadě bronsonovské. Ke špagetám a jmenovitě k Giulianu Carnimeovi jsem se vrátil v létě, kdy jsem opět viděl i další giallo, které ve mně probudilo zájem vidět víc jak ze žánru, tak s Edwige Fenechovou. Ale dostal jsem se k tomu až na přelomu roku, protože toho léta jsme zkoušeli prvně natočit film. Nájemný vrah sice nedopadl nijak blízko tomu, jak jsem ho měl v hlavě, a je na něm vidět hodně šití horkou jehlou, ale je náš. Což je asi jediné plus, které to má.

Taky jsem toho roku udělal první kalendář, z čehož se stala tradice. Ani nevím, jestli si je někdo vůbec stahujete, nebo dokonce jestli je někdo používáte, ale to mě nezastaví v tom, abych je dělal. Leda byste mi napsali, abych toho nechal. Taky jsem na Vánoce udělal velký filmový maraton (pokud jsou čtyři filmy označitelné jako maraton) a od té doby se ho každoročně snažím zopakovat. Nikdy se mi to už ale nepovedlo. Nedostatek času, špatně zvolené filmy, únava... Jde to těžko. Na kraji dalšího roku vznikla další nepravidelná série Známí neznámí, zachycující herce vedlejších a epizodních rolí, kteří mi nějak utkvěli.

Když jsem já sloužil to sedmý léto,
z kraje je asi nejzaznamenáníhodnější "speciál" Chucka Norrise, ještě než jsem to označil jako speciál. Jak mě giallo chytlo, s několika špatnými filmy, viděnými kvůli herečkám (v tomto případě Rosalbě Neri), mě to zase opustilo. Fakt se vyplatí jít spíš po režisérech. Další nespeciál přišel v červnu, kdy jsem i vlivem nezdařené životní situace měl najednou spoustu času, tak jsem začal sledovat filmy ze série se Zatoichim. Dal jsem jich pět a pak už jsem na to taky neměl. Od té doby jsem bohužel neviděl ani jeden. Nějak nepřišla ta správná nálada. Připravil jsem si velký speciál k padesátiletému výročí vzniku spaghetti westernů, ale i ten krachnul. Plán vidět špageťáky právě z roku 64 jsem vzdal po jediném filmu, trailerů jsem přeložil pár, aspoň jsem to tu do konce roku zásoboval plakáty. No, natočili jsme další film, tentokrát western Pár rakví navíc. Snad jsme se trochu poučili z chyb předchozího filmu. Škoda šíleně zpatlaného zvuku a zpětně bych řekl i nevhodně vybrané hudby. Taky jsem to točil blbě po moc malejch kouskách a nedrží to v kupě. Scénář je nesmysl. Ale snad je to legrace.

 

Taky jsem na podzim napsal slavnostní tisící článek. On byl teda vyššího čísla, ale jak se to mazalo a přidávalo, tak kdo ví, jak to bylo. Aspoň jsem mohl zrekapitulovat statistiku a zjistit, co sem lidi táhne a netáhne. Paradoxně jsem to určil špatně. Krátce po vydání biografie Ernesta Borgninea v dalším roce (jehož fotografie byla ve slavnostním článku označena jako "co sem lidi netáhne") jsem zjistil, že právě on sem lidi táhne a jeho biografie zaznamenala rovnou stovky návštěv, zatímco právě za Edwige Fenechovou, jejíž kozy jsem ilustračně použil jako "co sem lidi táhne", se jich sem zase tolik netáhne. Měl jsem tam dát Mariannu Hillovou, kterou sice moc neznám (ale ve Star Treku byla hodně sexy), ale jejíž jméno je jednou z nejčastějších frází, kterou se sem lidé přes Google dostávají.

Z kraje dalšího kalendářního roku jsem dovršil další padesátku spaghetti westernů. Abych to shrnul, v současnosti jsem na čísle 184. Občas už se ptám po smyslu, zda má cenu dívat se na další, ale pak se objeví další zajímavé kousky. Spíš bych se měl ptát, zda má cenu nějaké počítání. Ale tak statisticky, proč ne.

Když jsem já sloužil to osmý léto,
Z tohohle roku mi nejzajímavější přijde opět nehlášený spencer-hillovský speciál, kdy jsem zopakoval skoro všechny jejich slavné společné filmy. Pozvolna jsem ještě během roku pokračoval v sólovkách, zvláště těch Spencerových, ale jádro bylo na konci června 2015. V létě jsme natočili náš poslední film, Hrob plný dolarů, a z podzimu stojí za zmínku bližší návrat k dalšímu italskému subžánru, tentokrát poliziotteschu / eurocrime. Na kraji dalšího roku jsem po premiéře posledního Tarantina pozpátku dal všechny jeho filmy (tzn. od Djanga ke Gaunerům), články jsem napsal ale jen dva. Nemusím tu recenzovat úplně všechno.

Když jsem já sloužil to devátý léto,
už z kraje roku 16 jsem začal hodně sledovat a dohánět klasické westerny a vydrželo mi to půl roku. Zjistil jsem, že Johna Forda není radno podceňovat, že James Stewart byl frajer, a co dělali Ernest Borgnine a Charles Bronson, než se stali slavnými. Koncem ledna jsem se rozhodl k novému kroku - místo nahodilého vydávání jsem přešel na plánování. O výhodách a nevýhodách už jsem se mnohde rozepsal, takže dneska se tomu věnovat nebudu. V červnu a potom znovu v srpnu jsme s kamarády udělali "Maraton špatných filmů", kde jsme si pouštěli to nejhorší ze světové kinematografie, a objevili jsme mnohé klenoty. Smrtelná kořist (tu já už znal) či Policajt samurai nám utkvěly dobře v paměti. Bohužel se nám akce nepodařila od té doby zopakovat (resp. moji sestru, hostitelku, to zase tak nebaví, takže teď se scházíme spíš buď na pokec u piva, nebo na hraní Medal of Honor).

V létě jsem se taky věnoval kompletování co nejméně sestříhaných verzí westernů se Spencerem a Hillem, nasazování českého dabingu a překládání titulků k chybějícím pasážím. U Bůh odpouští, já ne a Pravé a levé ruky ďábla chybělo pár vět, to šlo snadno. S německou verzí Malého unaveného Joe a italskou verzí Trumfového esa jsem si poradil taky. Bohužel k německé verzi Boot Hillu nejsou žádné titulky, takže tam překlad u vypuštěných scén chybí.

S podzimem 16 se pojí první Halloweenský speciál, který se mi dokonce podařilo úspěšně splnit. docela pěkná tradice, v které rozhodně hodlám pokračovat.

Když jsem já sloužil to desátý léto,
neměl jsem z kraje roku skoro vůbec čas. Navíc mě hodně chytly po nějaký době knížky a dokonce jsem se vrátil i ke komiksům. Zavrhovat je jako médium byla blbost, to uznávám, ale je fakt, že těch, který by mě opravdu bavily, jsem moc neobjevil. Pořád, když už, jedu na klasice z dětství, tj. Asterix, Lucky Luke, Rychlé šípy, a k tomu teď ten Saudek, na kterém mě baví hlavně víceplánovost a energie, která z jeho kreseb čiší. Kromě Šípáků jsem se vrátil i k Mayovkám, žel ne k té slavné sérii, ale k novému seriálu a poprvé jsem taky viděl ten seriál z roku 1980, což je kuriózní dílo. No ale začátkem roku jsem dal velký spaghetti westernový maraton (sedm filmů za dva dny!), z kterého to tu žilo dva měsíce. Na jaře jsem psal bakalářskou práci a státnicoval, takže jsem neměl prakticky na nic čas. Dokonce jsem si připravil článek, kterým bych svou neaktivitu omluvil. Navíc při prokrastinaci během učení jsem místo westernů či akčních filmů spíš poslouchal Šimka a Grossmanna nebo Horníčka.

No, v létě jsem se zkusil náhodně vrátit ke giallu a zjistil jsem, že jít po režisérech, tentokrát Bavovi a Argentovi, namísto po herečkách, byl lepší tah. Giallo mi prakticky vydrželo po zbytek kalendářního roku a články o nich jste tu mohli číst ještě v lednu. Dokonce jsem v září udělal týdenní speciál, takže mi to tu pěkně zežloutlo tajemnem, zrudlo krví, zčernalo maskou záhadného pachatele a zrůžovělo obnaženou ženskou kůží. Snad to ctitelé drsných svalnatých chlapů s kolty v rukou, nekonečných dálav amerických prérií a uštvaných neokovaných koní vydrželi. Kvůli článku, který se mi sem nehodil, jsem dokonce založil nový anglický blog a trochu na něj sem tam něco hodím. Teda je to teď spíš odkladiště obrázků. Kdo ví, co s tím udělám. Z kraje letošního roku jsem udělal další, tentokrát westernový speciál, a slíbil jsem mnohé další. Zatím se rýsuje jeden.

Co budu dělat v dalších letech? Krákorat, běhat po dvoře, hubou mlít, mléko dávat, v komoře plakat? Je to ve hvězdách. Vždycky to tak bylo. Nechávám se unášet momentální náladou, jen se to tu teď odráží tak s měsíčním zpožděním, protože napřed musí vyjít halda jiných článků. Ale jsem rád, že mám tolik naplánováno. Kdyby zase došel čas. Dešvorc s vámi.