SEI DONNE PER L'ASSASSINO (1964)

Tak Mario Bava je nejen otcem gialla jako takového, ale zároveň i tím, kdo do něj uvedl obě tak často využívané šablony. V Dívce, která věděla příliš mnoho, se příběh soustředil kolem ohrožované ženy, jíž nikdo nevěří, že ji ohrožuje vrah, zde zase máme skupinu postav, z nichž nikdo není hlavní hrdina a které někdo vraždí, čímž se okruh podezřelých stupňuje. Navíc už zde jde o modelky a módní salón, což je v giallu hodně často používané prostředí (protože kde najít skupinu krásných žen, které musí pod kudlu, že ano?). Módní prostředí mě ovšem zase tolik nezaujalo, takže scény z přehlídek, byť stylově natočené, mě trochu nudily.

Jinak jde ovšem o Bavu v nejlepší formě. Snad každý záběr je pečlivě naaranžovaný a díky důmyslnému svícení všechno vypadá naprosto nádherně. Přitom film měl omezený rozpočet, kvůli kterému místo vozíku museli tvůrci na pohyb kamery používat kočárek! Nedá se to z toho poznat. Zvláště se mi líbil záběr skrze oheň, v němž létá popel. Vrah je ikonicky v černém s bílou maskou, vraždy jsou pak rozličné, nepoužívá se jediný nástroj jako jinde, ale zato jsou na rok vzniku překvapivě brutální, byť skoro nekrvavé.

Herci hrají všichni poměrně dobře, snad jen Massimo Righi, kterého nemám rád ani ve westernech, dost přehrává. Ze známějších tváří se objevují Cameron Mitchell, Franco Ressel a Luciano Pigozzi. Vzhledem k malé skupince osob a možných podezřelých je ale brzy celkem jasné, kdo je vrahem. Rozuzlení a vysvětlení podal Bava ale originálně (jinak vlastně nemohl) a závěr je tak úplně odlišný od všeho, co bylo později v giallu vidět. Je zvláštní, že na Bavův koncept navázal až Argento o šest let později a rozjel obrovskou vlnu podobných filmů. Tenhle film je tak spíše pořád takovým předstupněm. Nicméně když to srovnám s pozdějším tak trochu plagiátem Nude per l'assassino, je jasné, kde je kvalita. 7,5/10

PS: Američani se na filmu zase vyřádili a změnili v dabingu (v němž většinu postav namluvil jeden člověk!) jména na anglická. Taky ustřihli stylovou titulkovou sekvenci a dali tam jinou - ne špatnou, ale konvenčnější. Ještě že narozdíl od Bavových gotických kousků nevyměnili taky hudbu a zůstala tu Rustichelliho samba.

a.k.a. Šest žen pro vraha, Blood and Black Lace
Režie: Mario Bava
Hrají: Cameron Mitchell, Eva Bartok, Mary Arden, Lea Lander, Harriet Medin, Luciano Pigozzi, Franco Ressel, Enzo Cerusico, Massimo Righi
Hudba: Carlo Rustichelli
Scénář: Marcello Fondato, Mario Bava
Itálie / Francie 1964

RUY BLAS (1948)

"Že králi nasadí parohy můj sluha, to bude má pomsta!" Don Salluste, Blas, don César, všechno postavy, které známe z Funesovy Pošetilosti mocných. Ovšem ta je jen komickým zpracováním dramatu Victora Huga, které bylo filmově zpracováno hned několikrát. Vážně. A nejproslulejší je asi toto zpracování s Jeanem Maraisem. Příběhově jde tedy o totéž. Don Salluste je vypuzen od dvora, a aby se pomstil, nasadí na dvůr svého bratrance Césara. Ve skutečnosti jde ovšem o chudáka jménem Blas, pravý César je totiž loupežníkem (pod jménem Zafary) a byl Sallustem poslán na galeje. Blas/César má především královnu svést a tím ji zkompromitovat.

Námětově to nezní tak špatně. Navíc tady je vše ozvláštněno tím, že Blase i Césara hraje Jean Marais, oba jsou tedy identičtí dvojníci, dvůr tedy Blase coby Césara poznává, zatímco Blas má strach, že by ho královna mohla poznat, protože se znají z dětství z kraje, odkud královna pochází. Jenže ani jediná z těchto záležitostí, tedy zvláště záměna Césara a Blase, není prakticky vůbec využita. V jediné scéně je César/Zafary považován za Césara/Blase, ale tato scéna se prakticky nijak nedotýká samého příběhu a kdyby tu nebyla, ději by to v žádném případě neublížilo. Stejně tak sledujeme intriky španělské šlechty vůči Blasovi/Césarovi, ale nikdy žádné nedojdou k ohrožení Blase, jen se žvaní. To, že film bude postaven na románku královny Danielle Darrieux a Jeana Maraise, s tím jsem počítal. Ovšem že ne nevyužije, přímo zahodí možnost víc promíchat děj a zapojit záměnu dvojníků, a zapojit (narozdíl od Ouryho filmu) Césara/Zafaryho i do závěru, s tím rozhodně ne.

Nevím, jak dalece se tento film drží Hugovy hry. V tom, co mi vadí, ale asi docela věrně. Ouryho verze je nejen vtipná, ale dramaticky je tak i lepší, i když tam pro změnu nedojde k naplnění románku mezi Blasem a královnou. Louis de Funes by byl navíc lepším Sallustem i v jeho vážné podobě, ten zdejší je poměrně nezajímavý. Marais sám je pak lepší coby Zafary než coby Blas, a je i vidět, že role rošťáckého lupiče ho baví víc než role plachého milovníka.

Díval jsem se na to hlavně proto, že jsem chtěl vidět to, co zesměšňuje Ouryho a Funesova verze. Nečekal jsem ale takové zklamání a takovou nudu. Škoda. 5/10

Režie: Pierre Billon
Hrají: Danielle Darrieux, Jean Marais, Gabrielle Dorziat, Marcel Herrand, Yves Massard, Alexandre Rignault, Jone Salinas
Hudba: Georges Auric
Podle divadelní hry Victora Huga
Francie / Itálie 1948

TORSO (1973)

Tohle Martinovo giallo-negiallo mě docela dlouho spíše odpuzovalo, ani nevím proč. Možná se mi ten film zdál přechválený, všude (kde o tom psali) samé ódy, na druhou stranu když jsem si četl, o čem film je, nezamlouvalo se mi to. Nakonec jsem se přece jen podíval, a... a v první půlce se mi to příliš nezamlouvalo.

Ten film je vlastně na dvě části. První zobrazuje hlavně zvrácené vysokoškoláky, kteří se ve volném čase nejvíc ze všeho zajímají o chlast, drogy a především sex, normální, skupinový, lesbický, prostitutky, máme tu všechno, vlastně i náznaky incestu. (ZRUŠTE VYSOKÉ ŠKOLY, VOLAJÍ ČTENÁŘI PARLAMENTNÍCH LISTŮ!!!) Z nepříliš přehledné skupinky vnadných a lehkých studentek se nám vyčlení pár těch, které sledujeme více. Zde je seznam v pořadí podle toho, jak se mi líbily:
Tina Aumont je studentka s bohatým strýčkem, vilou na venkově a nádhernýma očima. Ve volném čase se zajímá o odhánění dotěrného nápadníka a zábavu s kamarádkami. Nahá se nám bohužel neukáže, což ale nevadí, v soutěži shrnutí Hledání ztraceného času Marcela Prousta krásy získává i tak první místo.

Patrizia Adiutori - možná si ji vybavíte z westernu Shoot the Living and Pray for the Dead. Čeho tam Klaus Kinski nevyužil, využil Sergio Martino okamžitě, a tak film začíná záběrem na její poprsí. Bohužel si ji příliš neužijeme, protože hned na začátku umírá (to snad skoro není spoiler, fakt je to začátek filmu). Ve volném čase se zajímá o sex a zřejmě i focení porna.

Angela Covello - ze začátku se mi pletla s Cristinou Airoldi (o ní níže), asi jsem si nevšiml zpočátku, že jde o dvě různé postavy, až později. Za což asi může shodný účes jejich hnědých vlasů. Angela je ta s hezčíma očima. Ve volném čase se zajímá o svou přítelkyni.

Suzy Kendall - hlavní hrdinka, už jsme ji viděli v Ptáku s křišťálovým peřím. Zajímá se doopravdy o předmět svého studia a je ze všech nejstarší a nejklidnější. Takže pořád oblečená.

Cristina Airoldi - nic moc, ale scéna s ní v bažině se řadí k nejlepším ve filmu.

Carla Brait - ta se mi nelíbí vůbec a nerad ji v těchto filmech vídám. Italským režisérům se bohužel líbila, takže snad v každém filmu je navíc nahá. No proti gustu žádný dišputát. Ve volném čase svádí Angelu Covello. (na obrázku u Angely Covello)
Ještě je tam nahá jedna prostitutka a samozřejmě má obrovský prsa. Jo a taky je tam ta scéna ve squatu (s nahými narkomankami) a pod titulky, byť rozostřeně, sledujeme gruppensex.

Tak jsme si představili poněkud neortodoxně hlavní osazenstvo. Chtěl jsem tím naznačit jednu věc - v první půlce fakt nejde o moc víc než o sexuální vztahy a snad v každé druhé scéně jsou nahá ženská prsa. To je naštěstí narušováno napínavými scénami s brutálním vrahem, který oběti škrtí šátkem a poté jim vypíchá oči, rozřeže hruď apod. Zvláště scéna v bažině je skvělá, jak jsem již psal výše. Navíc jsme v Itálii a tak je film plný významných pohledů, nelogicky pomalých pohybů a přehnaně vylekaných postav. To přece jen vytvoří atmosféru napětí. Navíc snad každá mužská postava je něčím podezřelá, třeba už jen nenadálým výskytem. Martino navíc háže slepé stopy a předpokládám, že na vraha jsme všichni tipovali téhož, byť občas to na něj ukazovalo až moc jasně. Ne, kdepak, identitu vraha vážně neuhodnete. Tím spíš je ovšem uměle vytvořená jeho motivace. Ta zklame, stejně jako posledních cca pět minut. No, zklame... teď to zní divně  Úvod není nic moc, jak může závěr zklamat?

Druhá polovina je totiž naprosto perfektní. Sex už tu nemá místo, brutalita je především tušená a hlavně napětí by se dalo sakra krájet. Dům plný mrtvol, vrah, který se jich zbavuje, a v domě je ještě postava, o které neví - a která ale nemůže nikudy utéct a hlavně na sebe nemůže upozornit nikoho, kdo je venku. Víc neřeknu, každopádně tohle je přesně ten důvod, proč film vidět, a proč je hodnocený tak, jak je hodnocení. A s tím mým ta druhá půlka taky silně zahýbala.

Nejsem si jistý, zda film označit čistě jako giallo. Vyšetřování je vlastně odsunuto do pozadí, hrdinky před děsem vražd prchají, nejdou mu vstříc, aby poznaly pravdu. Na druhou stranu řada styčných prvků tu stále je - maskovaný vrah, vysvětlení důvodu jeho řádění atp. Z Martinových giall u mne stále vede jeho Tutti i colori del buio, kde to navíc táhla jedna Edwige oproti zdejším vícero hrdinkám (navíc kdyby tu hrála, žebříčkem výše by to silně otřáslo ;) ). Jinak mě mrzí, že jsem k dispozici měl jen anglický dabing, který je mizerný (všechny italské studentky mají anglická jména) a navíc vystříhaný (naštěstí v mojí verzi tyto scény zůstaly v italštině). Na druhou stranu tato vystříhaná verze upevňuje jedno podezření, které už je podle italské verze vyloučeno. 7,5/10

a.k.a. I corpi presentano tracce di violenza carnale
Režie: Sergio Martino
Hrají: Suzy Kendall, Tina Aumont, Luc Merenda, John Richardson, Patrizia Adiutori, Cristina Airoldi, Angela Covello, Carla Brait, Roberto Bisacco, Rosaria della Femmina, Carlo Alighiero
Hudba: Guido a Maurizio De Angelis
Scénář: Ernesto Gastaldi, Sergio Martino
Itálie 1973

PEAU DE BANANE (1963)

Dva podvodníci vymyslí důmyslný plán, jak napálit slizkého boháče skrze dostihy...  Co mi to jenom připommíná? Aha, Podraz. Jenže tenhle film je o deset let starší. Místo Roberta Redforda zde máme Belmonda, místo Paula Newmana nedávno zesnulou Jeanne Moreau a místo Roberta Shawa Goldfingera Gerta Fröbeho. Samozřejmě Podraz není remakem ani plagiátem Banánové slupky, podobnost přesto zaráží.

Jak to ve francouzských komediích o podvodech bývá, podvodníci napalují větší podvodníky, aby sami byli napáleni dalšími podvodníky. Belmondo je tu vlastně jednou z nejupřímnějších postav, jinak všichni lžou, lžou a lžou, a v centru je Jeanne Moreau, která si se všemi pohrává, jak se jí zlíbí. Do toho se ještě zamotají a vymotají komplicové nekomplicové Jean-Pierre Marielle a Claude Brasseur. Vlastně jde o dva podvody, protkané pomstou za podvedeného otce Moreauové. První část se odehrává na písčitém ostrově, kde se Belmondo vtipně vydává za německého inženýra, druhá v luxusním hotelu v Nice, kde tedy už dojde na dostihové podvody. Ovšem první podvod připravili čtyři, druhý už jen dva, přičemž druzí dva byli za pomoci nájemných hitmanů odstrčeni a nedostali svůj podíl. A už se připravuje síť na velkou rybu Fröbeho, který si tuto, ač trochu zdlouhavou, část krade pro sebe.

Problém mám jednak se zmateným začátkem, kde se spousta věcí místo dění zrychleně odvypráví, s epizodičností celého filmu a pak s koncem.. Než se objevily titulky, myslel jsem, že ještě bude do konce tak dvacet minut. Nechci spoilovat, ale zakončení rozhodně není uspokojující. Negativní postavy nebyly dostatečně potrestány a jedna byla vlastně i odměněna. Malé zadostiučinění v podobě prohlédnutí omylu není úplně uspokojivé. No, herci to odehráli pěkně, škoda slabšího scénáře i režie. 7/10

a.k.a. Banánová slupka
Režie: Marcel Ophuls
Hrají: Jeanne Moreau, Jean-Paul Belmondo, Claude Brasseur, Jean-Pierre Marielle, Gert Fröbe, Alain Cuny, Henri Poirier, Bob Morel, Maurice Auzel, Dominique Zardi
Hudba: Ward Swingle
Francie / Itálie 1963