THE BEATLES - LET IT BE

When I find myself in times of trouble Mother Mary comes to me...
V roce 1969 už Beatles nevěděli, co udělat dalšího jinak. Zvláště Paulovi se zajídala mnohovrstevná koncepční alba a toužil natočit další desku postaru - jen kytary, basa, bicí, zpěv, sem tam klavesy, nic víc. Ovšem představa vytvoření dalšího A Hard Day's Night byla silně naivní. Kapela dávno netáhla za jeden provaz, každý si jel svoje. Paul přesto pozval do studia natáčecí štáb, aby tvoření alba bylo zachyceno do dokumentu.

Sweet Loretta Fart she thought she was a cleaner, but she was a frying pan...
Výsledek byl hodně depresivní. Manipulátor Paul, který se snaží všechno ovládat, a zbytek ho skoro nevnímá. John má oči jen pro Yoko Ono, která ho ještě ponouká proti ostatním, George chce vypadnout a Ringo se nudí. Skladby se pořád opakují, protože se Brouci nejsou schopni dohodnout, jak mají znít. "Mně je to jedno, budu hrát všechno tak, jak budeš chtít, a když budeš chtít, nebudu hrát vůbec," říká v jedné chvíli uražený George věčně nespokojenému Paulovi. Snad jen ve chvíli, kdy přijde na návštěvu Billy Preston, zavládne trochu uvolněná nálada, a z improvizovaného jamu Dig It je cítit, že je aspoň trochu baví spolu hrát. Slavný koncert na střeše pak působí, i přes svůj kultovní status, trochu nuceně.

Words are flowing out like endless rain into a paper cup they slither while they pass they slip away across the universe.
Z plánované desky Get Back vyšel nakonec jenom singl, na němž kromě titulní písně byla ještě Lennonova Don't Let Me Down, později pak ještě Let It Be s další nedokončenou věcí, You Know My Name. Beatles se k dalšímu nahrávání vrátili ke Georgi Martinovi a vytvořili Abbey Road. Na nedokončené nahrávky z Get Back se prášilo... Jenže v roce 1969 se manažerem Beatles stal bezskrupulózní Allen Klein, který se rozhodl na svých svěřencích (v případě Paula nedobrovolných) nahrabat, a oslovil producenta Phila Spectora, aby z nahrávek dal dohromady album. Pryč byla snaha o syrový zvuk - Spector do nahrávek přimíchal, co se dalo, orchestr, sbory, syntezátor, co se mu hodilo. Výsledek, který vyšel až po rozpadu skupiny v roce 1970, je tak velice silně nevyvážený. Lennon byl spokojen (spíš mu to bylo jedno), McCartney album nenáviděl a v roce 2003 se postaral o to, aby vyšla nová verze s názvem Let it be... Naked - bez sborů a orchestru, co nejpodobnější tomu, oč se tehdy snažil. Paradoxně tím, kdo mu s tím pomohl, nebyl nikdo jiný než George Martin.

Everybody had a hard year, everybody had a good time, everybody had a wet dream, everybody saw the sunshine...

No a samozřejmě existují různé bootlegy s různými nahrávkami, třeba i vystřiženými přímo z filmu, kde zazní více skladeb, než kolik jich je na desce. Na tu se nedostala Don't Let Me Down, ani Paulova Besame Mucho, kterou oprášil z dob Beatlovských začátků, zato byla zařazena stejně stará One After 909. Ta, stejně jako moje asi nejoblíbenější I've Got a Feeling, je takřka bez úprav. Úvodní Two Of Us, zpívaná společně Paulem a Johnem, může vzbudit zdání, že vztahy v kapele jsou pevné a nic se neděje - ale to Paul zpívá o své (už?) ženě a myšlenkami je daleko od kapely. Stejně jako John zařadil Dig a Pony pro Yoko a George For You Blue pro Pattii. Ringo nezařadil nic, Octopus's Garden je až na Abbey Road. De facto jedinými spolupracemi tak jsou zmiňovaná I've Got a Feeling, složená ze dvou nehotových písní Paula a Johna, a oba výstřižky, které byly Spectorem zařazeny neznámo proč - jam Dig It, ze kterého zbyl jen konec, a spontánně zahraná Maggie Mae.

Nothing's gonna change my world...
No a teď ty úpravy. Let It Be vyšla jak na singlu bez úprav, tak tady s orchestrem. Obě verze jsou celkem dobré, byť ty žestě, když v půli písně náhle spustí, zní trochu násilně. V I Me Mine mi ty smyčce docela sedí. Kde mu úpravy ovšem silně vadí, jsou Long And Winding Road, kde hned první orchestrální akordy jsou jako pěst na oko, původní klidná verze je značně lepší (byť moje oblíbená píseň z desky to ani tak nikdy nebude) a pak Across the Universe, kterou už Lennon sice předtím nahrál na singl (s cvrlikáním ptáčků), zde ji nahrál znova a Spector mu ji zmrvil. Já mám z těch tří nejradši tu verzi z Naked.

All I want is you, everything has got to be just like you want it to.

Let it be má v jakékoli podobě k dokonalosti daleko. Není to materiálem, ten je výborný, je to zpraciváním, které prostě není dotažené. Beatles tyhle skladby sami vzdali, něco málo sice dokončili a dali na singly, ale zbytek je sestavený z nehotových demoverzí a zbytečně doplněný orchestrem a sbory, které z některých zamýšleně klidných skladeb dělají příliš nabubřele a megalomansky znějící songy. Ani "Naked" verze však není dokonalá, a tu Spectorovu verzi překonat ani nemohla. To by musela vzniknout o 30 let dříve a hlavně by se na ní museli podílet všichni čtyři Brouci, George Martin sám nestačil.

TERENCE HILL 78

Tak všechno nejlepší, Terenci :)

Ukázka z nového filmu, který Hill režíroval a hraje v něm. Asi to bude nějaká podivná romantická komedie, ale Terence mlátí pánvičkou jak zamlad.

LIPS TULLIAN

Už jsem tu několikrát ventiloval, že nemám moc kladný vztah ke komiksům. Ale asi jsem měl zdůraznit, že tím mám na mysli především tu americkou klasiku typu Batmana, Supermana a všelijakých dalších manů. Kdysi jsem něco z toho zkoušel a moc mě to nebralo. Ani nejsem nijak zvlášť velký fanda na filmy s takovýmito hrdiny, kteří mají nadpřirozené schopnosti a přeperou či jinak pozabíjí všechny šílené padouchy. Neláká mě ani manga. Zato evropské komiksy docela rád mám. Teda, v současné době nic moc nového nesháním, občas ke mně věci přijdou tak nějak samy. Jako zrovna Lips Tullian.

 

Na Káju Saudka jsem poprvé narazil ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, jako všichni. Ale tam jsem hlavně sledoval děj a obrázky viděl jako doplněk, více mě Saudek zaujal až později (asi v osmi), když jsem poprvé četl Foglarovu (komiksovou) Modrou rokli. Tak moc se to odlišovalo od ostatních Foglarových komiksů, a přitom to bylo ono. Mělo to šťávu, bylo to zajímavé a nenapodobitelné. Ale ačkoli jsem pasivně jeho tvorbu znal, další věci jsem nehledal. Ani nevím, jak jsem se k Saudkovi dostal teď, ale opatřil jsem si nakonec několik jeho komiksů (z knihovny --- dobře, napřed jsem si to prohlížel na internetu. Z jisté nejmenované stránky.). Včetně Lipse Tulliana.

Teď zase musím trochu odbočit, protože s námětem je to složitější. Lips Tulian neboli Philipp Mengstein (možná se tak ale nejmenoval) byl skutečný loupežník žijící na sasko-česko-lužickém pomezí na přelomu 17. a 18. století. Skončil na popravišti, jak to tak chodí, a stal se námětem mnoha lidových legend. A dokonce i námětem pro dva klasiky. Friedrich Schiller se jím inspiroval pro svoje drama Loupežníci, Karel Jaromír Erben zase na motivy jedné z balad (kde tedy loupežník nebyl viděn jako Robin Hood své doby) složil do Kytice Záhořovo lože. Ale především se stal námětem románu na pokračování, který patřil pravděpodobně k jednomu z těch pokleslých pseudoromantických dobrodružných krváků, kde neomylný hrdina prahne po spravedlivé pomstě, padají mu do náruče vášnivé krasavice, a to vše popsáno jest jazykem tak květnatým, že ani sám Julius Zeyer by něco tolik rozšafného a kudrlinkami zaonačeného vytvořiti nedokázal. Tento román, psaný jakýmsi Kvidonem z Felsu, vycházel koncem 19. století i v Čechách u nakladatele Aloise Hynka v sešitech. Pak se po něm slehla zem...

Až roku 1972 ho vytáhl na světlo Jaroslav Weigel. Ano, to je ten, jehož máme tak rádi v Cimrmanovských hrách. Jaroslav Weigel pracoval v redakci Mladého světa (odsud se konečně znal i se Smoljakem) a pro tento časopis vytvořil scénář ke komiksu Lips Tullian, který kreslil právě Kája Saudek. Weigel ovšem psal pod pseudonymem Holten, těžko říct proč, zda byly problémy s tím, aby publikoval texty pod svým jménem. Každopádně Lips Tullian v 51 pokračováních vycházel v Mladém světě v roce 1972, přičemž od začátku už se volalo po tom, aby byl zastaven. A příběh je vážně jakoby předčasně ukončen. Píšu jakoby, protože jeho struktura je natolik epizodická, že člověk má pocit, že děj skončit ani nemůže.

Námět je prostý, ale tolik zvratů by jeden pohledal. Filip z Mengštejnu miluje krásnou Hedviku z Thunu. Tu její otec proti její vůli provdá za hraběte Martinice. Filip po svatbě naposledy políbí svou milovanou, načež je odsouzen ke zmrskání a vypálení cejchu za poskvrnění cti panny nevěsty. Filip přísahá Martinicovi pomstu a prchá do lesů, Hedvika ještě před svatební nocí neznámo kam zmizí. Z Filipa se stává obávaný loupežník Lips Tullian, který bohatým bere a chudým dává. Když zachrání krásnou Helenu, schovanku krčmářovu, a nedovolí loupežníku Sahrbergovi, aby ji zneuctil, Sahrberg přísahá pomstu. K tomu úklady Lipsovi strojí i Hedvičina sestřenice Hilda, která Lipse miluje, stejně jako mlynářova dcera Berta, která se snaží pro změnu zavraždit každou ženu v Lipsově okolí, která by mohla získat Lipsovo srdce. To však bije stále pro krásnou Hedviku. Mimochodem se objeví ještě další kupa nepřátel, kteří Lipsovi škodí, a dalších pár sličných panen, které se do Lipse zamilují, sotva ho spatří. Na jedné každé stránce přijde zvrat. Zajímalo by mě, jak by to Weigel se Saudkem ukončili, kdyby nebyl seriál zakázán.

Ten komiks mě strašně bavil, ale naprosto ne pro jeho děj. Představte si takovou pitomost nakreslenou stylem Káji Saudka. Vysocí svalnatí muži, ženy s parametry modelek z Playboye (Hildina i Bertina ňadra jsou tak zvýrazňována, že se divím, že to v časopisu pro mládež vůbec prošlo - taky to, pravda, dlouho neprocházelo), akční děj plný rvaček, titulky, písmo, všechno jako by to z amerického komiksu vypadlo. Obrázky nemají pevnou strukturu obdélníčků, místo toho občas vypadají jako střepy, postavy i bubliny z nich vylézají a různě přečuhují, jedna stránka dokonce vypadá jako pavoučí síť. A do toho popisky a dialogy psané přesně tím květnatým jazykem jako předloha. Nicméně to není všechno, protože Saudek snad do každého druhého obrázku narval nějaký frk, který to všechno ještě podtrhuje. Od několikerého uvození epizody "Mladý svět uvádí v CINEMASCOPE", přes rýmující se citoslovce, kord s čepelí označenou ROSTFREI, časté titulky KOMIX!, či slova, která vypadají jako klasická komiksová citoslovce, ale nejsou jimi (POP-ART! při úderu), cikáni, kteří na konci každé bubliny řeknou "more", raketa schovaná mezi úzkými věžemi hradu, postmoderní odkazy na médium, kde komiks vychází (několikrát se objeví časopis Mladý svět) a ostatně na několika místech jsou nakreslení i Saudek a Weigel (vždy označen jako Holten).

Objevovat tyhle drobnosti mě na tom bavilo asi nejvíc. Rozhodně si to přečtu znova, určitě objevím zas něco nového. Existuje ještě několik kratších pokračování, která jsem ještě nečetl. Jedno vzniklo krátce po tomto seriálu a jmenovalo se Černý Filip. Aby nebyl cenzor drážděn, námět byl tentokrát vypůjčen z Aloise Jiráska. Mně to tedy přijde úžasně drzé - nacpat do Temna brakové figury! A taky už po šesti dílech bylo vydávání zastaveno. Ještě se dochovaly dva nevydané díly, z nichž poslední není ani dokončen a na některých obrázcích jsou z většiny jen tužkové kontury budoucích figur. Pak vyšly ještě dva sešity v osmdesátých letech a v porevolučním Mladém světě ještě krátce vycházel seriál opět pod názvem Lips Tullian. Tak to vypadá, že si to budu muset přečíst všechno :)

Údajně se chystá filmová verze, ale i kdyby byl nakonec natočen, nedokážu si představit, jak by do filmu přenesli právě to, co komiks dělá tak dobrým. A děj to rozhodně není.

VÝROČÍ

Dnes slaví narozeniny:

425 let

103 let

81 let

9 let

CUATRO DÓLARES DE VENGANZA (1966)

Opět španělská záležitost, tentokrát o něco starší, takže trochu podle šablony, jak tyhle starší španělské westerny vypadají. Titulky stejným fontem, hudba od Angela Francesca Lavagnina, trochu jiná, ale snad ještě američtější krajina, kde se natáčelo. Sice tu tentokrát není Fernando Sancho, ale to nevadí. Je tu postava, která ho připomíná, ale je docela malá.

Jinak se jedná o westernové zpracování Hraběte Monte Cristo! Takový film už jsme tu měli, s Giulianem Gemmou. Tentokrát je tu hrdinou Robert Woods, který hraje válečného hrdinu, který má zdánlivě všechno - uznání nadřízených, obdiv veřejnosti, který ho může vynést až do kongresu, peníze a krásnou nevěstu. Jednoho dne je pověřen, aby eskortoval vojenské finance do Washingtonu. Cestou je však eskorta přepadena mexickou bandou a všichni kromě Woodse zahynou. Záhy poté je Woods zatčen a křivě usvědčen, že zradil Unii a eskortu vydal konfederaci. Hlavní svědek, Woodsův bratranec, který od něj věčně žádá peníze, vypovídá, že u Woodse našel konfederační mince. Žalobce, Woodsův protikandidát, žádá trest smrti. Woodsův nadřízený Antonio Casas, který mu, společně s Woodsovou dívkou Mercedes (té se ani nesnažili změnit jméno) a jeho kamarádem Angelem Infantim, jako jediný věří, se však Woodse zastane a tak je mu trest zmírněn na doživotní vězení. Po nějaké době se Woodsovi podaří utéct z vězení a hodlá se pomstít...

Děj je, jak vidíte, z Hraběte Monte Cristo převzat takřka celý. Tedy zpracovává hlavně ústřední zápletku, nejde po detailním přenesení jednotlivých příhod složitého rozvětveného románu do hodinu a půl dlouhého westernu. S tím ale souvisí i epizodičnost, s kterou se Woods vypořádává s jednotlivými zrádci. Žádný padouch tu není nic extra, ani bratranec, ani žalobce, ani mexický bandita, ani ten čtvrtý záhadný (všichni víme, že proti Dantésovi se spikli tři). Ovšem herci, kteří jsou poměrně zajímaví a měli na to být dobrými padouchy, odcházejí první, a tíha tak zůstává na tom čtvrtém, který je z nich asi nejhorší. Aspoň na konci dostaneme překvapivě šermířský duel, což jsem ještě v žádném westernu neviděl (Get Mean jsem viděl až po tomhle a ostatně se tam nešermovalo v Americe).

Na začátku jsem zmínil hudbu Angela Francesca Lavagnina, která se mi tu moc nelíbila. Hlavně byla špatně řazená k jednotlivým scénám, takže u dramatických scén pořád dohrávala poměrně pohodová hudba z předchozí a podobně. Nepodařila se moc ani kamera, která se občas při pohybu setmí - to fakt kameraman nevychytal. No a nakonec ten film je ukončen poměrně zbrkle. Ještě tak pět deset minut na dokončení některých linek by docela bodlo. 6,5/10

a.k.a. Four Dollars of Revenge
Režie: Alfonso Balcazar
Hrají: Robert Woods, Angelo Infanti, Dana Ghia, José Manuel Martín, Antonio Casas, Antonio Molino Rojo
Hudba: Angelo Francesco Lavagnino
Španělsko, Itálie, 1966

TOMAS MILIAN 1933 - 2017

Není to dlouho, co jsem na FB stránce připomínal jeho narozeniny s přáním mnoha dalších let. Bohužel se nevyplní.

Tomas Milian byl podle mě jedním z nejlepších herců, jaké znám. Občas v některých rolích tlačil na pilu až moc, jeho herectví bylo živelné, většinou však naprosto vystihující postavu. Naprosto chameleonsky se přeměňoval a v různých maskách byl až k nepoznání. V záporných rolích byl nepřekonatelně zlý, v kladných velice sympatický. Chudý Mexičan, detektiv, vraždící šílenec, člověk mu věřil všechno. Z počátku kariéry se pokoušel prosadit v USA, pak odjel do Itálie, kde zůstal dalších dvacet let. Po návratu do Ameriky možná čekal, že naváže na italskou slávu, ale bohužel, z Evropy do Ameriky se nedonesla. Ani u nás není moc známý, takže tohle je možná jediný český nekrolog, který vyjde. Protože my, co ho známe, nezapomeneme. Díky, Tomasi, za:
- Cuchilla Sancheze ve Velké přestřelce a Corri, uomo, corri
- za Tepepu, který by snad na stranu revoluce dokázal přetáhnout i toho nejzavilejšího kapitalistu
- za Beauregarda z Faccia a faccia a jeho proměnu
- za Vasca z Companeros a jeho naivitu
- za Jeda a jeho lásku/nenávist k Sonny (Sonny and Jed)
- za Giulia Sacchiho a jeho psychopatické řádění (Almost Human)
- za Monnezzu, se kterým jsem bohužel ještě neměl tu čest
- za Kukačku ve filmu Vlk a beránek, který se ojediněle hrál i tady
- a za mnohé role, na které jsem ve výčtu zapomněl, ale které rozhodně nebyly druhořadé.
Requiescat in pace.

PHILIP K. DICK - DO ANDROIDS DREAM OF ELECTRIC SHEEP

Tohle je recenze na přání, stejně jako vlastně ten Vinnetou. Sci-fi není v literatuře ani ve filmu zrovna můj vyhledávaný žánr, byť těm dobrým nebo zajímavým kouskům se nebráním. Rozhodně to ale není tak, že bych na něco koukal / něco četl především proto, že je to sci-fi. Tohle mám snad akorát s westerny. No, ale proč si to nepřečíst. Vlastně se mi to líbilo víc, než jsem čekal. I když nakonec mě to trochu zklamalo.

K ději asi tolik: Svět roku 2021 (to už máme za pár) po obrovské válce, která zničila Zemi, kde přežívají jen poslední ubožáci, kteří se buď nestačili přestěhovat na Mars, nebo byli postiženi radiací a bylo jim, jako tzv. speciálům, zakázáno se vystěhovat. Lidstvo propadlo novému kultu tzv. mercerismu, kdy sledují starce, jenž po vzoru Sisyfa pořád leze na nějakou horu, a všichni se stávají jednou společnou bytostí a tím spolu soucítí. V televizi sledují oblíbeného komika, který je tam od rána do večera a nikdy se neopakuje. Mohou si nastavit nálady. A konečně kolonisté na Marsu si mohou koupit roboty nerozeznatelné od lidí. Jenže sem tam někteří zatouží po svobodě, zabijí své majitele a utečou na Zemi. Proto se objevili nájemní lovci robotů, kteří tyto uprchlíky za odměnu likvidují. Jedním z nich je náš hrdina Rick, který zjistí, že k robotům začíná pociťovat totéž, co k lidem, a to ho trápí.

Kniha načrtává několik zajímavých témat, která bohužel nijak výrazněji rozpracována nejsou. Náladové varhany, kterými si lidé stimulují nálady. Továrna na roboty, která se snaží o co největší podobnost lidí a jejich výrobků, nejen po vzhledové stránce, a snaží se lovcům všemi způsoby znemožnit, aby jejich výrobky rozpoznali. Mercerismus. Ostrakizace speciálů. Tak nějak jsem čekal, že se dozvíme, co za tím vším je. Jsou speciálové lidi a "normální" roboti? Je ono náboženství konstruktem, který manipuluje lidmi? Stejně jako ty varhany?

Člověk, který žije v době a zemi se zkušeností totality si nemůže nevzpomenout na normalizaci, kdy se lidé starali hlavně o své chatičky a zvířátka a v televizi byla spousta zábavných pořadů, které lidstvo ukolébaly, aby se pokud možno o nic víc nezajímali. Komik, mercerismus a společenská nutnost vlastnit zvíře na to zdánlivě jasně odkazují. Ostrakizace speciálů zase upomene na nacistickou sterilizaci nepohodlných lidí a opět i na sovětské komunisty, kteří disidenty zavírali do blázinců. A celkově jsem si nemohl nevzpomenout na George Orwella a jeho geniální 1984, kde i zakázaný pamflet byl konstruktem Strany. Philip K. Dick se zřejmě ovšem, narozdíl od Orwella, nezajímal moc o politické podobenství, hledal především odpověď na otázku, jak se liší lidé od robotů. Což by bylo v pořádku, ale takhle mi to pozadí přišlo být nedořešené. Protože otázka, co za tím vším je, mě zajímala mnohem víc, než jestli je v pořádku cítit k robotům soucit.

Nemohu tomu ovšem ani zdaleka upřít čtivost. Více než půlku jsem toho přečetl během tříhodinové cesty vlakem. Vedle gigantů dystopických sci-fi, jako je Orwell nebo Ray Bradbury se však Dick, soudě dle této knihy, podle mě neřadí. Orwell i Bradbury si dali víc práce s prokreslením světa budoucnosti a prostředí. V roce 1982 byl podle této knihy natočen film Blade Runner, na který se určitě podívám, a někdo připsal několik dalších pokračování, která si ovšem nejspíš nepřečtu. A chystá se filmová dvojka... Radši to nebudu komentovat.

CHUCK BERRY 1926 - 2017

King is dead :(

GIU LA TESTA (1971)

Kde je revoluce, tam je zmatek.
Co Damiano Damiani začal Kulkou pro generála, Sergio Leone symbolicky završil tímhle filmem. Řeč je o subžánru Zapata western, přesněji o jeho špageťácké odrůdě. Tyto filmy se odehrávají v době mexické revoluce v letech 1910-1917. Amerických filmů jsem na toto téma neviděl moc, vlastně snad jenom Profesionály a 100 pušek, takže to nemohu srovnat, ale Italové se většinou snažili do těchto filmů promítat svou nespokojenost s politickou situací v 60. letech a touhu po spravedlivějším světě, ovlivněnou marxismem. Ty filmy většinou snad nejsou vyloženě agitkou, často mají i jiné podtexty a proto se řadí mezi westerny a ne politické filmy - viz podivné přátelství dvou odlišných lidí v Kulce pro generála, touha po pomstě na muži, který je pro jiné hrdinou v Tepepovi, či akční řádění v Corbucciho filmech. Většinou však tyto filmy končí optimisticky i přes žánrově neoptimistické konce - hrdinové jsou mrtví/osamělí/zrazení, myšlenka žije dál. U Leoneho to tak není a to především proto, že ten film nakonec o žádné revoluci vůbec není.

Tak já ti řeknu, co si myslím o tvejch revolucích! Lidi, co čtou knížky, jdou za těma, co je nečtou, a řeknou jim, že se všechno musí změnit. Tak ty chudí jdou a změněj to. Pak ti, co uměj číst, si sednou ke stolu a žvaněj a žvaněj a žvaněj a žerou a žerou a žerou, ale co dělaj ti chudý? Jsou mrtví! To je tvoje revoluce! 
Ne, i přes to, že film začíná citátem Mao Ce Tunga, čtou se tu spisy Michaila Bakunina a samotná revoluce je samozřejmě opravdu takřka v centru dění, film se točí okolo podivného přátelství obou hrdinů, z nichž jeden má životní sen vykrást banku, zatímco ten druhý je neodvratně přitahován k revolučnímu dění, ačkoli by chtěl pryč. Oba mají na začátku svoje ideály, o které nemilosrdným revolučním děním přijdou. Zatímco ve všech těch Kulkách pro generála, Žoldnéřích či Tepepách se zdůrazňovala síla prostého lidu a vlastenectví, tady na konci zůstane jenom nihilismus - protože to, o co oba hrdinové stáli, bylo smeteno a zůstal jen zmar. Kde si horník Paco nad mapou Mexika v Žoldnéři liboval, že jeho země je velká, a konečně pochopil, co chce, Juan Miranda si na mapu klidně lehne se slovy, jeho země je on a jeho rodina. Žádné "Ten cizinec neměl rád Mexiko", žádné "Kup dynamit" (abys mohl zabíjet bohaté), nejdůležitější nakonec není myšlenka o spravedlivějším světě, ale přátelství. To je nakonec ukázáno i na postavě dr. Villegy, který se právě myšlenkou zaklíná, ale své přátele zradí, aby přežil, a podle svých slov mohl myšlence prospívat dál.

Ale já nechci bejt hrdina revoluce, jediný, co chci, jsou prachy! 
Objevuje se tu pár scén, které by někdo mohl považovat za agitku, podle mě v nich jde spíš o černý humor. Boháči jsou vylíčeni nejen jako ohavné stvůry, které jen žerou, cení zuby a vším pohrdají, oni jsou vyloženě karikaturami. Ať už je to úvodní scéna v luxusním dostavníku, nebo hlavní padouch Antoine Saint-John, který se neustále šklebí, pije syrová vejce, čistí si zuby a neříká prakticky nic kromě rozkazů. Zdaleka to není ale tak, že by byla revoluce karikována, naopak je vylíčena obzvláště krutě. Mrtvé nejde ani spočítat - a drtivá většina jich zemře během poprav. Člověk má až pocit, že se mexická krutovláda snaží svoji zemi vyhladit - zvláště během scény na nádraží, kde v jednom velkém záběru je v úzkých koridorech postříleno několik stovek lidí. Nejpůsobivější je ale scéna "po akci" v jeskyni, kde napřed jen dlouho sledujeme zdrcenou Juanovu tvář, abychom následně byli svědky toho, co tam vlastně viděl.

Juan a John, John a Juan! To je, to je, to je... osud!
Z filmů Sergia Leoneho je tento určitě myšlenkově nejbohatší, zároveň je ovšem nejpřehlíženější a má to hned několik důvodů. Leoneho režijní mistrovství je nezpochybnitelné, přesto však je tu znát, že sem tam se už Leone svým géniem nechal trochu unést, zároveň ale ten film dělat nechtěl, už touhle dobou snil o Tenkrát v Americe. Film chtěl jen produkovat a režii nabídl mimo jiné Samu Peckinpahovi a Peteru Bogdanovichovi. Potom chtěl, aby režíroval jeho asistent z posledních dvou filmů Giancarlo Santi (podle jeho samostatného filmu The Grand Duel se děsím, jak by to asi dopadlo), a hlavní role mexického lupiče a irského anarchisty měli ztvárnit Eli Wallach a Jason Robards. Koproducenti United Artists ale chtěli větší jména a prosadili Roda Steigera a Jamese Coburna, kteří následně Leoneho přesvědčili, aby režíroval sám. Výkon Jamese Coburna je skutečně výborný, s Rodem Steigerem jsem měl trochu problém v tom, že jsem si pořád představoval Wallacha, který by asi méně tlačil na pilu a nepřeháněl tolik přízvuk a gesta. V emotivních scénách ale nelze Steigerovi vůbec nic vytknout. Robardse nevím, ale fanoušky tak často navrhovaného Clinta Eastwooda bych si v tomhle vůbec nedokázal představit. Tohle chtělo někoho, kdo je nejen drsný, ale má v sobě i něco melancholického - a to Coburn splňuje dokonale.

Tati, můžu ho zastřelit?
S tím, jak se Leone dle mě nechal unést, mám na mysli především některé neskutečně protahované scény a záběry, kdy se režisér tak trochu předvádí. Samozřejmě spousta scén je naprosto perfektních. Například hned nástup Jamese Coburna na scénu, který by jiný režisér sfoukl mnohem rychleji, bez tolika zoomů, detailů, otáčení kamery a jiných triků. Vynikající jsou i scény s vojáky s mnoha statisty točené často na jeden obrovský záběr. Tohle muselo zabrat spoustu času připravit. Ale jsou tu i scény, které jsou z velké části tvořeny extrémně dlouhými detaily na Steigerovu zachmuřenou tvář, kde se nic moc neděje. Teď mluvím hlavně o pasáži ve vlaku na začátku poslední třetiny filmu. Napoprvé jsem u téhle scény málem usnul, napodruhé jsem se přes ni ani nedostal. Teď jsem to zvládl, ale je fakt, že jsem tu chvíli tak nějak spíš jenom čekal, stejně jako hrdinové, až se dá vlak do pohybu. Je fakt, že tu opět naprosto dokonale funguje symbióza Leoneho a Morriconeho. Leone dává dlouhými záběry možnost maximálně vyniknout Morriconeho geniální hudbě, Morricone zase dodává náboj scénám, které by bez jeho hudby byly nudné. I tak si ale myslím, že ten film mohl být o něco kratší. A v závěrečné přestřelce bylo až příliš vidět, že výbuch vlaku byl natočen s miniaturami, a vzhledem k některým záběrům v jiném formátu možná tyto byly převzaty odjinud? Nevím.

Hej, Bože, jsi si opravdu jistej, že tohle je Mesa Verde?
I tak ale nemá k dokonalosti daleko. Výtky uvedené v předchozích dvou odstavcích jsou v podstatě marginální. Je tu opět plno dokonalých pamětihodných scén (zmínil bych ještě třeba geniální akci v bance, akci na mostě nebo flashbacky v irské krčmě), spousta vtipných i zajímavých dialogů, vynikající herecké výkony hlavních představitelů i dobře vybraní vedlejší a statisté (objeví se i Rik Battaglia nebo Aldo Sambrell), geniální Morriconeho hudba, jehož soundtrack k tomuhle filmu mám ze všech těch k Leoneho filmům jako celek asi nejradši (možná na druhém místě za Hodným, zlým a ošklivým). Ze všech těch revolučních spaghetti westernů je tenhle poslední významný, a určitě nejlepší. 9,5/10

a.k.a. A Fistful of Dynamite, Duck you Sucker, Kapsy plné dynamitu, Hlavu dolů
Režie: Sergio Leone
Hrají: Rod Steiger, James Coburn, Romolo Valli, Antoine Saint-John, Maria Monti, Rik Battaglia
Hudba: Ennio Morricone
Scénář: Luciano Vincenzoni, Sergio Donati, Sergio Leone
Itálie 1971