BRONSON, HRDINA DNE

To gesto na konci je geniální :D

ARRIVANO DJANGO E SARTANA... E LA FINE! (1970)

Jednoho Fidaniho už jsem viděl, říkal jsem si, že mě nemůže ničím moc překvapit. Jo, to jsem se splet. Co se týče děje, nedá se o něm vlastně mluvit. Fidani, po vzoru Járy Cimrmana, tvoří film jenom přechody, mosty, výplněmi, až vycpávkami. Polovinu filmu tak zabírají záběry, jak někdo jede pískovnou s umělými kaktusy. Fidani neumí vlastně nic. Ani napínat, ale ani nějak triviálně vyprávět.

V první scéně Gordon Mitchell rozhodne, že banda unese krásnou dceru bohatého rančera (samozřejmě Simonetta Vitelli), a nadiktuje svému poskokovi dopis, který mají nechat na místě. Únos samozřejmě probíhá tak, že tři Mexičani v dlouhých pončech, podezřelí už od pohledu, přiběhnou na ranč a postřílí koho vidí. Mrtví pak samozřejmě padají různými nepovedenými salty, přemety apod. Když je zpacifikována roztomile přehrávající Simonetta (moc si toho neužijeme, protože zbytek filmu jenom stojí a mlčí - což je možná dobře), jeden z banditů připíchne na dveře ranče dopis, který mu Mitchell předtím nadiktoval - a tento dopis nám je znovu přečten! Proč???

Následující scéna zachycuje Ettore Manniho v roli, která nedává smysl, a do konce filmu už se vůbec neobjeví. Hm. Není sám, protože představovačky hrdinů jsou ještě vymakanější. Fidaniovský Sartana projíždí na koni kolem dolu, kde mezi peóny probíhá asi takový dialog: "Kdo to je?" "Sartana. Jemu za všechno dlužíme." "A proč?" "Protože je to Sartana." Poslední záběry na důl jakoby říkaly, že to bude důležité místo. Není. Pak Sartana mlčky projede mexickou vesničkou, kde probíhá nějaká oslava, aby se nám ztratil z dohledu. Následuje představovačka Djanga, který přijede pro změnu do zničeného a opuštěného městečka, aby zjistil, že kromě pomateného Mexičana už tam nikdo opravdu není (podezřívám Fidaniho, že tím Mexikánem byl on sám). Aha. Městečko se samozřejmě už ve filmu neobjeví.

Že by sám rejža?

A dál? Mitchell se doví, že Sartana a Django jsou v okolí, načež pošle svoje lidi, aby je zabili. Dál se jezdí, střílí, bije, a člověk vlastně neví proč. Občas mi přišlo, že to jsou kousky jiných filmů seskládané do sebe a nadabované. Kdypak se setkají Django a Sartana? Až po 53 miutách, a to náhodou! Djanga holt někdo z tý šlamastyky vysekat musel a Fidanimu už asi došly všechny možnosti. A jediný dialog si vymění těsně před koncem. Závěrečná přestřelka je pak úplně šílená. Tam evidentně jsou záběry z jiných filmů, kde padají umírající kaskadéři. Ale aby to bylo ještě lepší, tak je Fidani zpomalil!

Mluvit o nějaké základní psychologii postav je úplně mimo mísu. Sartana je tak ušlechtilý, že Vinnetou by se před ním styděl, Django je takový nijaký. O jejich představitelích se toho moc říct nedá, akorát snad, že s Nerem ani Garkem nemají nic společného. Nejlepší jsou tak scény, v nichž vystupuje Gordon Mitchell jako hlavní záporák, pohříchu je jich ale málo. Mitchell sice přehrává, ale tak ďábelským způsobem, že je geniální. Navíc jeho postava je opravdu šílená. Hraje karty sám se sebou a obviňuje svůj odraz v zrcadle z podvádění ("Nebudu s tebou hrát, podvádíš víc, než já!"), leží v posteli a hraje si tak, že míří puškami do stropu a napodobuje zvuky střelby... Nevím, jestli to ovšem Fidani nepovažoval za normální, protože celý film působí dojmem, jako by ho dělal někdo, kdo hraje karty se svým odrazem v zrcadle a hraje si s pistolkou. No, Mitchell potěšil, ani jsem se tak nenudil jako u Per una bara piena di dollari, ale ani to nebyla taková sranda, jak bejt mohla. Bylo to jenom blbý. 1/10

Kelly nebo Keller? Na dopisu byl Kelly...

Jak se z tohohle dostat? U Fidaniho úplně jednoduše...

a.k.a. Django and Sartana are coming... it's the end!
Režie: Demofilo Fidani (jako DIck Spitfire)
Hrají: Hunt Powers, Franco Borelli, Gordon Mitchell, Simonetta Vitelli, Ettore Manni, Dino Strano, Benito Pacifico
Hudba: Lallo Gori
Itálie 1970

ROOSTER COGBURN (1975)

 

Neviděl jsem Maršála už hodně dlouho. Ale pokud vím, tak je o dost lepší, než tohle volné pokračování. Příběh je prakticky stejný, akorát mladou dívku vystřídá stará panna (Katharine Hepburn), které rovněž zabijí otce - kněze. Sama Hepburnová je pak náboženská fanatička, takže půlku filmu člověka jenom štve. K Waynovi by pak člověk choval veškeré sympatie (protože třetí hrdina je sice snesitelnější, než samolibý texaský ranger v Maršálovi v podání toho dřeváka, ale je to indiánský cucák v pozadí, který nemá možnost nějak zaujmout), kdyby se Duck ovšem nerozjel až asi tak v půlce, kdy konečně začne chlastat. Teprve pak s ním začne být sranda. Krom toho z nepochopitelného důvodu chová k Hepburnové sympatie. Bééé. Clint by na ní plivnul. A vůbec, když už Hepburnová, tak Audrey.

Takže nesourodá trojice, tvořící vlastně "rodinu" (otec, matka a syn) vyráží ve stopách bandy, která ukradla zásoby nitroglycerinu a veze ho vozem přes skály! Logika jde stranou, když střelíme do bedny s nitrákem, tak to bouchne, ale když se s tím vozem kodrcáme přes skály a co chvíli někde nabouráme, tak se nestane nic. Aha. Nebezpečí "pozor, může to bouchnout!" se objevuje jenom když se to hodí. No, záporáci jsou pěkná banda kriplů, mezi nimi jeden nevýraznej, kterej mění strany podle toho, jak se to hodí scénáristovi, a šéf má působit démonicky, ale absolutně nemá charisma a člověk se diví, proč toho šílence ta banda poslouchá. Wayne je trikem o vůz připraví a dál s nitrákem cestuje on, načež už nebezpečí výbuchu odpadá úplně. Jako by vezli brambory. Takže zachraňují to občas dialogy Wayna a Hepburnové (když zrovna necituje Bibli, což je ve druhé polovině pořád míň často, tak se dá snést), a zajímavý to začne být až v závěrečném aktu na řece, uvozeném vtipným cameem Strothera Martina. Wayne s kulometem ve westernu, to se vidí málokdy. Ale zase, při plavbě na peřejích několikrát s vorem naloženým nitroglycerinem nabourají, a zase se vůbec nic nestane.

K pozitivům bych přičetl ještě krásnou krajinu národního parku někde v Oregonu či Utahu (píšou to v titulcích, ale zapomněl jsem kde přesně) a hudbu, ačkoli vykrádá Bernsteina, kde může. Ale sedí a rozhodně je lepší, než ty modernistické pokusy v Mstitelích. Místy jsem se bavil, místy jsem se divil, ale celkový dojem je spíš pozitivní. 6,5/10
PS. Zajímala by mě verze True Grit z roku 1978 s Warrenem Oatesem v hlavní roli.

a.k.a. Šerif Cogburn
Režie: Stuart Millar
Hrají: John Wayne, Katharine Hepburn, Strother Martin, Richard Jordan, Paul Koslo
Hudba: Laurence Rosenthal
USA 1975

PRAŽSKÝ VÝBĚR - STRAKA V HRSTI

Košák košák seš krátký kněz :D Nebo tak nějak.

SUPPORT YOUR LOCAL GUNFIGHTER (1971)

Ač stejný režisér i obsazení, ač podobný název, Podporujte svého pistolníka nemá s předchozím Šerifem společného takřka nic. Humor je jiný, postavy jsou jiné, zápletka je jiná. Už jenom to, že se většina děje odehrává v noci, leccos vypovídá. Žádný šerif na dohled, žádná postava vlastně není kladná. Hrdina je sukničkář, oba majitelé dolů nesympatičtí ignoranti, poskok neuvěřitelný tupec, dívka namyšlená sobecká fiflena. Příběh pak dost připomíná Leoneho Pro hrst dolarů - do městečka, o které vedou spor dva boháči, přijíždí cizinec a využívá záměny za nebezpečného pistolníka k tomu, aby se napakoval. Samozřejmě, že je to komedie, takže mnohem víc prostoru je věnováno důvodům, proč hrdina potřebuje peníze, proč je zrovna v tom městečku, intriky obou soupeřů, než akci. Vlastně je tu jen jedna bitka a snad ani žádná mrtvola. Nicméně pár nápadů se povedlo, a kdo tenhle film výrazně táhne nahoru, jsou herci. James Garner je prostě sympaťák, Harry Morgan taky a Jack Elam jako parodie na drsného pistolníka (nejpomalejší zbraň na západě) nemá chybu. Kromě toho ho čeká po konci filmu nejlepší osud, neboť se stane velikým hrdinou spaghetti westernů. 6,5/10
PS. Zajímalo by mě, odkud pocházejí ty záběry vláčku, které jsou použity jak tady, tak v Podivném dědictví.

a.k.a. Podporujte svého pistolníka
Režie: Burt Kennedy
Hrají: James Garner, Jack Elam, Harry Morgan, Suzanne Pleshette, Joan Blondell, Henry Jones, Gene Evans, Chuck Connors, Pedro Gonzalez Gonzalez
Hudba: Allyn Ferguson
USA 1971

CC 75

 

 Fotky z dnešní doby jsem radši nehledal ;)

BLONĎÁK, DJANGO, RINGO A OSTATNÍ - část 6

Dnes se nezvykle budu věnovat hned dvěma postavám, které spolu ale souvisí tak nerozlučně, že si je odděleně představit ani nedokážeme.

TRINITY (LÍNÝ JOE) A BAMBINO

Po filmech Pro hrst dolarů (1964) a zvláště Django (1966) vytryskl přímo gejzír desítek a desítek italských westernů, tu lepších, tu horších, tu docela blbých. Režiséři se předháněli v násilnostech a zvrhlosti, kdo si dovolí víc. Brzy už přestal být důležitý zajímavý příběh, stačilo jediné, drsný hrdina střílející desítky padouchů, a zvrhlý záporák mučící desítky nevinných obětí. Litry krve, násilí na každém kroku, takže z původního přiblížení westernu od romantického ideálu blíže k realitě, jak to asi opravdu na Západě mohlo vypadat, se italský western dostal do fáze surreality, jak to nikdy vypadat nemohlo. Komedie se objevovaly samozřejmě hned od počátků, ale zřejmě šlo o typicky italské komedie, které jsou pro člověka jiné národnosti bez újmy na zdraví nestravitelné.

Třetí zleva...nebo možná bude lepší druhý zprava... je to ten na bílém koni... tak to je George Eastman a ten měl možná hrát Bambina.

Enzo Barboni (1922 - 2002) byl kameraman, který podle určitých zdrojů přivedl Leoneho do kina na Yojimba, Corbuccimu nasnímal Djanga a podle Franca Nera ho čím dál násilnější proud italských westernů štval už tou dobou, jelikož Nerovi roli ve svém filmu nabídl už při natáčení Djanga. Western, který by si utahoval z násilnosti spaghetti westernů se ale příliš nezamlouval producentům, kteří nevěřili, že takový námět může být úspěšný. Barboni pak jako svůj první film natočil vážný western Ciakmull - L'uomo della vendetta (1970), ve kterém hlavní role hráli Leonard Mann, Peter Martell, Woody Strode a George Eastman. George Eastman tvrdil, že Barboni ve svém vysněném projektu nabídl jednu z hlavních rolí původně jemu. Nicméně scénář se jevil jako velice vážný western a na komedii měl být změněn až během natáčení, což zní celkem nepravděpodobně. Řekl bych, že pokud film byl změněn na komedii až později, muselo to být ještě před natáčením.

Tihle dva na žádnou srandu nevypadají. Pod příslibem skvělé komedie jsem tento film ve svých cca 8 letech viděl jako první. Vlak plný mrtvol mě ještě dlouho strašil ve snech.

V roce 1967 se nejúspěšnějším italským westernem stal debut Giuseppe Colizziho Bůh odpouští, já ne!, v němž se jako dvojice hrdinů setkali celkem úspěšný herec Mario Girotti a bývalý plavec Carlo Pedersoli. Samozřejmě si pro film změnili jména na Terence Hill a Bud Spencer. Tento film byl velice vážný, Hill byl tvrdý pistolník Nerova typu, Spencer pak částečně jeho oponent. Nicméně kontrast mezi oběma působil natolik zajímavě, že Colizzi natočil další dva filmy, do nichž je obsadil už jako dvojici, s film od filmu se prohlubující charakteristikou - v Trumfovém esu si Hill ještě nechává vesměs vážnou tvář, zatímco Spencer, ve spojení s postavou Eliho Wallacha, je už ten bručoun, kterému se do ničeho nechce a vždycky zpočátku lituje, že se nechal zase ukecat. V Boot Hillu nebylo na vybranou, Woody Strode se do role Spencerova pokušitele nehodil a George Eastman předstíral němotu, takže se úlohy musel zhostit Hill, který je tím, kdo Spencera do všeho zavrtá. Je vidět, že každý další film je víc a víc komedie, a Trumfové eso už obsahuje první typickou Spencer-Hillovskou rvačku, zatím jen krátkou. V Boot Hillu už je prodloužena a Spencer už dává první kladiva.

Stále vypadají drsně, ale trochu komedie se už objevuje

Podle Terence Hilla si se Spencerem všimli, že diváci příznivě reagují na kontrast mezi štíhlým, hezkým a hbitým Hillem a vysokým, tlustým a nemotorným Spencerem, takže se rozhodli pokračovat jako dvojice a hledali společný projekt. Náhoda tomu chtěla, že u producenta Itala Zingarelliho se setkali s Enzem Barbonim, který se neúspěšně snažil Zingarellimu prodat svůj projekt. Hill a Spencer si scénář pročetli a zaujal je. Zingarelli by byl hlupák, kdyby nedal na kasovně úspěšnou dvojici, takže nakonec si s Barbonim plácli.

První náznaky Hillovského úsměvu a Spencerovského bručení, ale pořád je to vážné

Píšu o dvou postavách, ale co když byly zpočátku tři? Přečtěte si to důkladněji ve zdroji, který uvedu dole, ale slovo Trinity skutečně asi poukazuje na nejsvětější trojici, a Lo chiamavano Trinita je minulý čas, tedy "Říkali jim Trojice". Hill a Spencer tedy navrhli, aby třetí postava byla eliminována a zůstali jen oni dva. Že by celá ta věc s rukama ďábla vznikla až pak? Je to možné.

Dva smraďoši a motivace toho mladšího

Trinity (v českém dabingu jako Líný Joe, o názvech a jménech později) je všechno jenom ne typický westernový hrdina. Clint by si před ním odplivl, Sabata by se štítil podat mu ruku. Hygiena není jeho silná stránka, práce mu nevoní. Dokonce i jízda na koni je pro něj únavná, a tak se nechává táhnout na indiánských sáňkách (které používali místo vozů, protože neznali kolo). Jediné, co ho zajímá, je jíst, pít, milovat se, válet se, o nic jiného nemá zájem. Vlastně ani zločiny ho nelákají, narozdíl od svého staršího bratra. Bambino je možná ještě omezenější, než Trinity, protože má dojem jakési nadřazenosti nad ním - je starší, je schopnější, protože aspoň krade koně a snaží se nějak uživit. Ale kromě jídla a pití, které si obstarává pomocí krádeží, už ho nezajímá vůbec nic. Ani ty holky. Trinityho motivací je touha po sexu, snaží se udělat dojem na dvě krásné dívky (naštěstí pro něj mormonky, takže může mít dvě najednou), Bambinovou je krádež a tím vidina dobrého života, tzn. jenom se válet a jíst. Spor mezi Trinitym a Bambinem by tak mohl být chápán jako mezigenerační spor, žhavé téma v 60. letech. Trinity je hippie, Bambino zastává vlastně staré pořádky. Nicméně Trinity je chytřejší, takže nejen že s bratrem šikovně manipuluje, ale navíc i pochopí, že svých výsledků dosáhnou jen spolu, takže přijde na způsob, jak obě motivace skloubit dohromady, aby mohli kooperovat a oba mít, co chtějí. Jenže ani jeden nepočítá s tím, že mormoni zdaleka nejsou jenom banda tupých a bezbranných oveček.

Jídlo, ženy, přepadávání dostavníků, holt ráj dalekého Západu

Ve druhém filmu, Malý unavený Joe, je zpočátku motivací obou přání starých rodičů, kteří chtějí, aby se bratři usmířili a pracovali spolu. Později se objeví pro oba silná motivace - pro Bambina hromada peněz, pro Trinityho krásná dcera chudé farmářské rodiny. Náhoda tomu chce, že se obě motivace provážou a všichni se sejdou na jednom místě, aby opět odešli s prázdnou. Tedy Bambino určitě, co Trinity? Závěr je otevřený.
Malý unavený Joe má opravdu o dost méně promyšlený scénář, ale dostatek vtipných scének na to nechává zapomenout a tak byl film ještě mnohem více úspěšnější, než o rok starší Pravá a levá ruka ďábla.

Přeprava s maximálním pohodlím

A teď k těm jménům. České změny z nějakého mně zatím nejasného důvodu prošly přes změny německé. Němci jméno Trinity změnili na Der müde Joe, tzn. unavený Joe, zřejmě proto, že nejsvětější trojice se řekne neefektivně Dreieinigkeit. Italské Bambino (dítě) pak změnili na Der Kleine (malý). Do názvu filmu pak dali označení hrdinů Pravá a levá ruka ďábla, což jsme u nás převzali. Malý unavený Joe se v Německu jmenoval Vier Fäuste für ein Halleluja, čemuž nerozumím, a pod jména herců na plakátě napsali, že Bud Spencer je Der Kleine a Terence Hill je Der müde Joe. Bezradný překladatel pak asi použil raději tento popis, ale nějak se mu to zdrclo, a tak zřejmě vznikl Malý unavený Joe. Nevím, jak byly postavy titulovány v českých titulcích (minimálně Unavený Joe tu určitě běžel za komunistů), v Pravé a levé ruce ďábla v dabingu (pro kina 1993) se Hill jmenuje Líný Joe (líný nebo unavený, to je zřejmě jedno) a Bambino zůstal Bambinem. Ve druhém filmu se v dabingu (pro VHS 1996) jmenuje Bambino pořád stejně, ale Líný Joe je zpátky Trinity, i když oslovený jen dvakrát, a tvar jména je nejasný, protože matka ho osloví "Trinity", kdežto Bambino "Trinito".
Oba filmy odstartovaly úspěšnou kariéru Spencera a Hilla, jak společně, tak každého zvlášť. Stejný model už pohromadě dalších 20 let ve westernu nezobrazili, ale v pohodě ho přenesli do soudobého světa. Barboni byl několikrát u toho.
Ruce ďábla samozřejmě postavily na hlavu tradiční western i v tom, že místo přestřelek a brutálního násilí se objevuje násilí groteskové, slavné spencerovské bitky, kolikrát i zrychlené. Spencer i Hill ten správný recept zopakovali pak už jen několikrát, pak už šlo vlastně jen o ty bitky a začal to být stejný stereotyp. Snahy obměnit klasický model byly sem tam úspěšnější (Jdi na to, založené více na dialozích), většinou ale velký průser (Superpolicajti z Miami třeba).

Šimon a Matouš sice trochu podobní jsou (hlavně Šimon), ale na originály nemají

Tak velký úspěch, který rozčílil Leoneho, protože poprvé od Hrstí dolarů byl nějaký film úspěšnější, než ten jeho (Kapsy plné dynamitu, 1971), samozřejmě, stejně jako Pro hrst dolarů, vlil novou krev do žil už zase skomírajícímu italskému filmovému průmyslu, a nastartoval vlnu plagiátů. Objevili se dvojníci (hlavně Spencera), kteří na originály zdaleka neměli, ale to ani Nerovy klony. Ostatně, tak začínal i Terence Hill. Asi nejúspěšnějšími dvojníky byli Paul Smith a Antonio Cantafora (aka Michael Coby), kteří spolu natočili celkem 5 filmů, včetně u nás kultovního Šimona a Matouše. A samozřejmě se slovo Trinity objevilo v názvech dalších filmů.

Černý Hilton střílí ze šicího stroje, bílý Garko má na rameni holubici... vítejte ve westernech Giuliana Carnimea (sakra, to zní jak název některého jeho filmu)

Giuliano Carnimeo to s komedií zkoušel po svém, nejčastěji ve spojení s Georgem Hiltonem. Druhý díl Halleluji se mi před 5 lety celkem líbil, otázka je, co bych na to říkal dneska. Ale jednička nevypadá vůbec zle.

Spencer má do party buď dítě nebo Indiána, ale Hill tři super strejčky

A co originály? Spencer si zahrál svoji typickou postavu jakoBambina ve westernu ještě dvakrát, v To zvládnem, amigo! (1972), kde byl poprvé spojen s dítětem, a poté v o něco vydařenějším Buddy míří na Západ (1981), kde dostal do páru Indiána. Hill to zkusil spolu s Barbonim úplně jinou postavou v Podivném dědictví (1972), Nikomu se budu věnovat asi příště, Šťastný Luke a Doc West sem nepatří (krom toho v Hillově podání jsou ovlivněni právě spíše Nikým než Trinitym).

Zestárli, polepšili se, ale snaží se působit dojmem, že jsou pořád stejní

Posledním westernem, a vůbec posledním filmem dvojice Spencer - Hill jsou tak Blb a blbec / Průseráři / Lovec a borec (ano, i tak to u nás nazvali) (1994). Spencer a Hill tu jsou opět bratry, ačkoli tentokrát se jmenují Travis a Moses, zřejmě kvůli právním problémům. Oba zestárli, ale tentokrát je kupodivu sexuálně aktivní i Spencer, protože má manželku a deset nebo kolik dětí (a nevylučuje se, že přibydou další), Terence zůstává hippiem jenom v tom, že je svobodný a snaží se uhnat dvě ošklivé Němky (zřejmě vnucené obsazení od německých koproducentů). Oba se ale polepšili. Spencer se snaží uživit početnou rodinu, a proto chce chytit nebezpečného zloducha, na jehož hlavu je vypsána vysoká odměna. Hill se zase snaží přivést Spencera k jejich matce a usmířit je. Jak to dokázali proplést, aby se to všechno sešlo v jednom bodě, to je mi záhadou. Pár povedených scének (houpací křesla), ale jinak je ten film ztráta času.

Ty, modrokošiláku, myslíš, že nám někdo uvěří, že jsme příbuzní Spencera a Hilla?

Ale to ještě není všechno! Barboni si totiž zřejmě řekl, že Spencerovi a Hillovi ukáže, že to ještě umí taky, takže v roce 1995 natočil Nové ruce ďábla se syny Trinityho a Bambina v podání dvou neznámých herců. No, radši jsem to neviděl.

To by bylo pro dnešek všechno, příště někdy bych shrnul některé hrdiny, kterým se jaksi nepodařilo prorazit do více než jednoho, maximálně dvou filmů.

---

Zdroje:
http://www.spaghetti-western.net/index.php/A_Man_called_Trinity