INFERNO (1980)

MATER SUSPIRIORUM! LACHRYMARUM! TENEBRARUM!

Kdybych měl shrnout děj filmu, tak bych to nedokázal. Argento se tady úplně vykašlal na to, že by film měl mít nějaký příběh a jen vrší scény jednu za druhou. V hlavní roli není ani muž, ani žena, ale starý dům, který je ovládán jednou z trojice matek, čarodějnic ztělesňujících naprosté zlo. Kdysi o nich záhadný alchymista napsal knihu, ale kdo s knihou přijde do styku, záhy končí brutální smrtí...

Film tedy jen vrší jednu napínavou scénu, kdy někdo někam vleze a po něčem pátrá, aby to stejně nikdy nenašel, za druhou. Až někdy za půlkou pochopíme, kdo je hlavní postava filmu, ale je to ta nejméně zajímavá a nejméně výrazná. Na začátku si myslíme, že hlavní postavou bude potápějící se dívka v New Yorku, ale záhy se od ní zase střihne jinam, do Říma. Pak to vypadá, že hlavní postavou bude dívčin bratr Mark studující hudbu na univerzitě, s kamarádkou Eleonorou Giorgi coby vedlejší postavou. Jenže Argento najednou začne sledovat Giorgi a na Marka na nějakou dobu zapomeneme. Nebo snad bude tou ústřední postavou podivná sousedka v podání Darie Nicolodi? Zmrzačený majitel antikvariátu? Muž, kterého Eleonora Giorgi náhodou potká ve výtahu?

Ono je to jedno, hlavně tu jde o atmosféru podpořenou výrazným vizuálem a hudbou. Hudbu má na starosti Keith Emerson, a překvapilo mě, že svojí rockovou klasiku zapojoval strašně málo a většina hudby je vážná hudba. Nicméně soundtrack film dokresluje výborně. Na vizuální stránce se podílel Mario Bava, který dokonce zrežíroval několik scén místo nemocného Argenta. Nakonec se uvedení filmu ani nedožil a ani ho neuvedli v titulcích. Nicméně jeho vliv, zvláště v nasvícení některých scén, je tu jasně patrný.

Trochu mě zarazilo, že i tady lidi umírají hlavně na následky bodnutí nožem postavou s černými rukavicemi. Přitom postavy předtím třeba napadnou zdivočelé kočky, nebo krysy v řece, a stačilo by, aby je sežraly (ano, Argento se neskutečně bojí zvířat). Ne, vždycky ještě musí někdo přijít s kudlou. 

Kdybyste mi řekli, že to mělo 3 hodiny, nebo že to mělo 80 minut, obojímu bych věřil. Ten film se pohybuje spíš v kruhu než lineárně a klidně mohl být delší nebo kratší a vůbec by to nevadilo. Na druhou stranu, těžko se tady chytit nějaké linky ke sledování. 6/10

a.k.a. Trojice smrti

Režie: Dario Argento

Hrají: Leigh McCloskey, Irene Miracle, Eleonora Giorgi, Daria Nicolodi, Sacha Pitoeff, Alida Valli, Veronica Lazar, Gabriele Lavia,  Feodor Chaliapin, Leopoldo Mastelloni, Ania Pieroni, James Fleetwood

Hudba: Keith Emerson

Asistent režie: Lamberto Bava

Spolupráce: Mario Bava

Itálie 1980

TERENCE HILL 86

 Všechno nejlepší!

 

RIO GRANDE (1950)

A do třetice všeho dobrého. Zatímco Fort Apache líčil přežití na nejodlehlejším místě světa, a Měla žlutou stužku byla dobrodružnou výpravou, Rio Grande se nejvíce ze všech tří zaměřuje na postavy a jejich psychologii. Ford se vrátil, zde zcela případně, k černobílému filmu, z kterého to horko sálá snad i víc než z třípásového Technicoloru.

Jinak jde spíše o rodinné drama z vojenského prostředí, kdy kromě velitele Wayna dostává výrazný prostor i jeho bývalá žena v podání Maureen O'Hara a odcizený syn. Část zápletky se tak točí okolo toho, zda má synek zůstat coby rekrut armády, nebo jestli se má vrátit na východ studovat, přičemž odcizení manželé k sbě znovu nalézají cestu. I na vedlejší postavy je tu trochu víc prostoru - Ben Johnson, Harry Carey jr. i Victor McLaglen jsou zpátky, první dva coby další rekruti, McLaglen opět jako seržant. Je docela vtipné, že některé postavy si podržely jména z předchozích filmů, takže Wayne je opět York, Johnsonova postava se opět jmenuje Tyree a McLaglenova Quincannon.

V prvním filmu kladné postavy vzpouru Indiánů chápaly. Ve druhém měla aspoň nějaké opodstatnění. Tady už jsou přesně takoví, jak je v klasickém westernu čekáme, děsiví, zákeřní, záhadní, krvelační a nepochopitelní. Ale docela vtipné bylo, že když vojáci zpívali (a v tomhle filmu se hodně zpívá), často se přestřihlo na kvílející Indiány. Hlavní konflikt ale opět není mezi bílými a Indiány, to hlavní si musí hlavní postavy vyřešit mezi sebou.

Rio Grande působí komorněji než oba předchozí filmy, zpěvy a romantické scény jsou neúměrně dlouhé, ale ve výsledku se mi z těch tří líbil asi nejvíc. Žádná postava ani zápletka tu není vyloženě otravná, hlavní příběh i podpříběh s Benem Johnsonem jsou zajímavé, McLaglen je tu dokonce regulérně vtipný, akce sice docela zklame, ale na ní to nestojí. Na Mého miláčka Klementinu, Přepadení nebo Pátrače sice Rio Grande nemá, ale z celé trilogie je dle mě nejlepší. 6,5/10

Režie: John Ford

Hrají: John Wayne, Maureen O'Hara, Claude Jarman jr., Ben Johnson, Harry Carey jr., Victor McLaglen, Chill Wills, J. Carroll Naish

Hudba: Victor Young

USA 1950

SHE WORE A YELLOW RIBBON (1949)

Druhý díl kavaleristické trilogie dvojice Ford - Wayne je jediný v barvě. Tančí se v něm až na konci, od začátku se něco děje, ale z nějakého důvodu mě tento film bavil mnohem méně než Fort Apache...

Tentokrát se nejedná o popis života jednotky daleko na západě, ale o výpravu jednotky kavalerie, která má ochránit před hrozícím indiánským nebezpečím nejen lidi na vzdáleném ranči, ale i ženy z pevnosti, které jsou raději posílány na východ. Velitel John Wayne má navíc jen pár dní do výslužby a bere svůj úkol jako poslední hurá před penzí. Neteř jeho nadřízeného zatím motá hlavu dvěma nižším důstojníkům, což může působit i konflikt v četě.

Jenže ono to žádný konflikt skoro nepůsobí. Kromě zdivočelých indiánských kmenů, povzbuzených bitvou u Little Big Hornu a sjednocujících se proti bílým osadníkům, tu žádné záporné postavy vlastně nemáme. Ani morálně šedé. Na straně armády jsou všichni spolu a hádky jsou brzy usmířeny, stranu Indiánů skoro neznáme. John Agar mi tu vadil mnohem méně než ve Fort Apache, protože si ho tu člověk skoro nevšimne, zato u protivné Rozy La Bouche, tedy Joanne Dru, jsem se modlil za návrat Shirley Temple. Victor McLaglen si střihne jen pár nevtipných komických výstupů ve své tradiční roli ožraly, včetně nekomické rvačky v baru. Konflikt dvou důstojníků o dámu byl snesitelný hlavně díky tomu, že druhého důstojníka hrál mladý Harry Carey jr.

Vlastně nejvíc se mi líbila část, kdy se Wayne vrátí poraženecky z nepovedené výpravy a připravuje se na odchod do penze. Pak se najednou konflikt, který se rýsoval, je vyřešen, aniž bychom řešení viděli, a následný děj končí tak, že už jsem jenom čekal, že Wayne ještě na hřbitově najde naleziště zlata a nafty a na burze vyhraje 500 miliard dolarů. A propagandistické kecy vypravěče do toho.

Pozitivem tu tak, kromě výborné vizuální stránky, pro mě byl jen John Wayne, který v roli stárnoucího vojáka podává velmi dobrý výkon a scéna, kdy od své jednotky dostane na rozloučenou hodinky, mu měla vynést Oscara už v roce 1950, ne aby ho za zásluhy dostal v roce 1970, kdy už všechno hrál stejně na setrvačník. Skoro jsem na část filmu i zapomněl, že je to John Wayne, a vnímal jsem ho jen jako dosluhujícího důstojníka. Pak už se mi z postav zamlouval jen Ben Johnson ve svojí první větší roli. 5,5/10

a.k.a. Měla žlutou stužku

Režie: John Ford

Hrají: John Wayne, Joanne Dru, John Agar, Ben Johnson, Harry Carey jr., Victor McLaglen, Mildred Natwick, George O'Brien, Tom Tyler, Paul Fix, Chief John Big Tree

Hudba: Richard Hageman

USA 1949

FORT APACHE (1948)

Fordova kavalerijní trilogie je pro mě takovou chimérou. Na jednu stranu je to nezpochybnitelná klasika westernového žánru, součást zlatého fondu, od nejlegendárnějšího režiséra s nejlegendárnějšími herci, na tu druhou ale, zvláště poté, co jsem ukázky zejména právě z Fort Apache viděl v dokumentu o Fordovi, jsem měl představu, jaké ty filmy jsou, a že ztělesňují všechno, co na Fordových filmech nemám rád.

Narozdíl od většiny westernových režisérů si totiž Ford potrpěl na rituály. A to ne na rituály cizí kultury, ale na rituály té vlastní. Irský emigrant v USA točil o často také irských emigrantech v USA, kteří si ale svou evropskou kulturu přenášejí do necivilizované země a lpí na maličkostech, jen aby se svou domovinou neztratili spojení. Proto se v jeho filmech objevuje tolik oslav. Proto lpí na figurkách jako jsou bodří tatíci, starostlivé mamky, ožralí strýčkové, zamilovaní jinoši a ctnostné panny. Ford zobrazuje kulturu 19. století takovou, jaká možná byla, nedívá se na Západ optikou člověka století dvacátého, ale optikou nostalgika pamatujícího dobu předchozí.

Jinými slovy, první polovina je celá o těchto figurkách. Často se celé minuty tančí a zpívá, vojáci uprostřed prašné pustiny pořádají honosné plesy, lpí se na formalitách a slušném vychování v prostředí, kde taková věc přímo může překážet v přežití. Bodré tatíky zastupuje Ward Bond, starostlivé mamky postava jeho ženy, ožralé strýčky zejména Victor McLaglen, zamilované jinochy John Agar a ctnostné panny dorostlá Shirley Temple. 

Jakkoli jsou v první polovině scény s těmito figurkami kolikrát otravné, je zřejmé, že Ford je má rád. Kým pohrdá, je povýšený a arogantní podplukovník Thursday v podání Henryho Fondy, který se všemi jedná s falešným respektem a hlavně kouká, jak by dokázal něco, co ho v očích nadřízených natolik zviditelní, že bude zase přeložen někam do civilizace. Fondova strohá postava se nese dějem s falešnou důstojností a až v závěru prokáže, že není černobílým padouchem. John Wayne hraje v podstatě opět cizince z neznáma, byť důstojníka dlouhodobě působícího a ztotožnitelného s pevností Fort Apache, ale jako jedna z mála postav je bez příbuzných, bez minulosti. A v první polovině se zdá, že hraje jen vedlejší roli.

Co mě docela překvapilo, je, že Ford je v konfliktu armády s Apači vlastně spíše na straně Apačů. Většina vojáků se před namyšleným Fondou jednání Apačů zastává a snaží se o smír, zatímco Fonda v nich vidí podlidi, které má za úkol zpacifikovat, ne s nimi jednat. Celý film pak vykresluje rigidní armádní prostředí, kde jeden blbec s absolutní mocí může způsobit katastrofu... A pak přijde patetická závěrečná scéna, která film promění v militaristickou agitku. Možná to byl ze strany Forda úlitek počínající McCarthyovské cenzuře, kdo ví.

Co lze jednoznačně pochválit, je obrazová stránka, perfektní kamera, některé záběry jsou dokonalé, jak jsou, jiné by v barvě ještě vynikly více. Dále výkon Fondy, Bonda a vlastně i Wayna, zatímco Agar je nepřesvědčivý, Temple se od dětství hrát nenaučila a McLaglen a spol. jsou nevhodně hluční. Škoda toho, že první polovina je o kýčovitém a nijak nepřekvapivě řešeném románku Agar - Temple a o výcviku pár neschopných dobrovolníků uřvanými seržanty. Od chvíle, kdy se objeví Indiáni, se na to ale už dá koukat. 6/10

Režie: John Ford

Hrají: John Wayne, Henry Fonda, Shirley Temple, John Agar, Ward Bond, Pedro Armendariz, George O'Brien, Victor McLaglen, Miguel Inclán, Hank Worden

Hudba: Richard Hageman

USA 1948