15 YEARS I DREAMT OF THIS MOMENT

Je to neuvěřitelné, ale tento blog už existuje patnáct let. Na jednu stranu uběhla hrozně dlouhá doba, na druhou stranu mi to připadá jako včera, když jsem seděl u počítače, datloval do něj první články a snažil se přijít na to, jak se ten blogger ovládá. No a po patnácti letech a mnoha změnách od Googlu se na to snažím přijít zas a znova...

Dva ze tří článků, které jsem toho dne vydal, tu ještě pořád visí, jsou to biografie Buda Spencera a Terence Hilla. Do konce března určitě vyšlo víc než další dva, ale některé jsem později přepsal a vydal znovu. Myslím, že jedním z prvních byl určitě článek o Djangovi. Článek o filmu Podporujte svého šerifa! si myslím byl ale ještě dřív na světě, takže historicky první recenze je tu pořád, byť text je jiný.

Rok 2008 se nesl ve znamení hlavně komedií se Spencerem a Hillem, Louisem de Funesem a Bažanty. Ty jsem snad od té doby neviděl. Jak u některých těchto starších článků zůstalo, napsal jsem vždy tři odstavce - jeden úvodní, jeden shrnující děj a jeden s různými zajímavostmi a snahami neobratně vyjádřit názor. Poté následovalo číselné hodnocení dle několika kategorií. To mě ale brzy přestalo bavit, protože jednak se všechny vybrané kategorie nedaly použít na všechny filmy, jednak jak číselně vyjádřit, nakolik se mi líbili herci? Takže někdy po začátku dalšího roku jsem se na to vykašlal a začal psát jen jeden odstavec a zhodnocení už bylo jen třeba 7/10. Navíc odpadlo i počítání průměru.

Osobnost roku: Bud Spencer

Nejlepší hodnocený film: Limonádový Joe aneb koňská opera

(Další nominace: Muž z Acapulca, Pravá a levá ruka ďábla, Pošetilost mocných, Podporujte svého šerifa)

Rok 2009 byl rokem objevování zejména eastwoodovek, belmondovek a bronsonovek. Hodně jsem koukal také na válečné filmy, na které se dnes už prakticky nedívám. Spaghetti westerny jsou samozřejmostí. 

Osobnost roku: Jean-Paul Belmondo

Nejlepší hodnocený film: Hanebný pancharti

(Další nominace: Velké ticho, Magnum Force, Tucet špinavců, Podraz)

Rok 2010 pokračuje v nastaveném tempu s tím, že jsem začal více objevovat i jiné žánry a filmografie, než co jsem sledoval doposud. Díval jsem se třeba na Hitchcocka, rozkoukal Geparda od Viscontiho (a dodnes nedokoukal), Billyho Wildera, zabrousil do gialla a filmu noir. To, že jsme se s Kubasem tehdy dali do překládání titulků ke spaghetti westernům ale přebilo prakticky všechno ostatní.

Osobnost roku: Clint Eastwood

Nejlepší hodnocený film: Hodný, zlý a ošklivý

(Další nominace: Dvanáct rozhněvaných mužů, Lawrence z Arábie, Pro pár dolarů navíc, Drsný Harry)

Rok 2011 navazuje na předchozí, moc se neliší a vlastně k němu nemám co říct. Z kraje jsem sledoval prakticky jen Monty Pythona, takže tu bylo mrtvo.

Osobnost roku: John Cleese

Nejlepší hodnocený film: Monty Python a svatý grál

(Další nominace: Psycho, El Dorado, Šaráda, Opice v zimě)

V roce 2012 to tu trochu spalo, i když každý měsíc něco vyšlo. V létě jsem pak hodně řešil Star Wars, takže další uhnutí z klasického směru. Hlavním zájmem ale byly pořád spaghetti westerny.

Osobnost roku: Giuliano Gemma

Nejlepší hodnocený film: Dobyvatelé ztracené archy

(Další nominace: Provaz, Poklad na Sierra Madre, Kulka pro generála, ...e per tetto un cielo di stelle)

Rok 2013 zase jede dost ve stejném směru jako ten předchozí. Akorát jsem teda poprvé zkusil natočit film, což dopadlo katastrofálně. Slovy klasika Eda Wooda, ty další byly lepší. (Čtyři rohy smrti jsou majstrštyk, počkejte, až je uvidíte.) Vzhledem k premiéře Tarantinova Djanga se první čtvrtletí neslo silně v duchu spaghetti westernů s Djangem. Dost jsem se věnoval i filmům Sergioa Corbucciho. Osobnost roku však získává Charlie Bronson, na kterého jsem koukal průběžně celý rok.

Osobnost roku: Charles Bronson

Nejlepší hodnocený film: Big Lebowski

(Další nominace: Kam orli nelétají, Forgotten Pistolero, Velká červená jednička, Django)

Rok 2014 se nesl více v duchu objevování dalších italských subžánrů, jako je giallo a poliziotteschi, zabrousil jsem rovněž do vod peplum. Zároveň jsem se snažil udělat "oslavu" 50 let od vzniku prvních spaghetti westernů, takže v létě přišlo dost článků na toto téma.

Osobnost roku: Lee Van Cleef

Nejlépe hodnocený film: Frajer Luke

(Další nominace: I jako Ikaros, Útěk z Alcatrazu, Tutti i colori del buio, Povídka o policajtovi)

Rok 2015 pokračuje v nastaveném módu, takže nic moc zvláštního bych nenapsal, jen asi tolik, že na konci tohoto roku jsem založil facebookovou stránku tohoto blogu. Moc živo tam není, to je pravda... Vlastně během roku jsem dost opakoval filmy se Spencerem a Hillem, což Terencovi dává titul osobnosti roku.

Osobnost roku: Terence Hill

Nejlépe hodnocený film: Poklad na Stříbrném jezeře

(Další nominace: Dva poldové, Star Wars Epizoda V: Impérium vrací úder, Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky, Policie děkuje)

V roce 2016 je asi nejzásadnější událostí to, že jsem začal vydávat články pravidelně dvakrát týdně, což mi vydrželo překvapivě dlouho. První pololetí se hojně neslo ve znamení klasických amerických westernů, na podzim jsem poprvé udělal hororový speciál, tehdy ještě pouze týdenní.

Osobnost roku: James Stewart

Nejlépe hodnocený film: Tenkrát na Západě

(Další nominace: Pulp Fiction, Vysvobození, Osm hrozných, Můj miláček Klementina)

Rok 2017 přenesl moji pozornost více i k literatuře, dost jsem se věnoval komiksům, znovuobjevil jsem giallo a přišel s dalším tématickým speciálem na toto téma. Na konci roku vznikl podcast The Show With No Name, který jede pořád.

Osobnost roku: Edwige Fenech

Nejlépe hodnocený film: Věc

(Další nominace: Velký útěk, Sedm statečných, Kapsy plné dynamitu, Blade Runner)  

Do roku 2018 jsme vstoupili s westernovým speciálem, přestal jsem vydávat články pravidelně, během roku ještě přišel giallo speciál a hororový speciál se protáhl na celý říjen. Podcast jel s menší přestávkou mezi červnem a říjnem celý rok.

Osobnost roku: Ennio Morricone

Nejlépe hodnocený film: Velká země

(Další nominace: Francouzská spojka 2, I tre volti della paura, Ztratili jsme Stalina, Malý velký muž) 

Rok 2019 si vůbec nepamatuju a nevím, jestli nějak stojí za zvláštní zmínku. Dobíhala v ní do srpna druhá sezóna podcastu, kterou považuji za nejlepší. Pak jsme se bohužel na dlouho odmlčeli.

Osobnost roku: Vincent Price

Nejlépe hodnocený film: Taxikář

(Další nominace: Tenkrát v Hollywoodu, Signum Laudis, Maska démona, Pašerák)

Rok 2020 nás seznámil s tím, jak vypadá celosvětová pandemie, karanténa a práce z domova. Aspoň jsem docela měl čas na filmy. Podcast přinesl jen čtyři díly vytvářené jen ve dvou. Začal jsem dělat speciály zaměřené na osobnosti,  což sice nedržím každý měsíc, ale snažím se, jak to jde. V listopadu jsem pak poprvé udělal velký spaghetti westernový maraton, kdy jsem za třicet dní zvládl 23 filmů.

Osobnost roku: Umberto Lenzi

Nejlépe hodnocený film: Tajemství hradu v Karpatech

(Další nominace: Konec Sheily, Maska rudé smrti, Irčan, Horror Rises From the Tomb)

Rok 2021 se zase nesl dost v duchu předešlého. Z kraje jsem hodně koukal na Bonda, následně jsem udělal několik speciálů, ale v létě jsem to dost přerušil. Listopad byl opět v duchu spaghetti westernů, což znamenalo, že prosinec nestál za moc. Podcast přinesl jen tři chaboučké díly a nastala nejdelší pauza, po které to vypadalo, že už nebude.

Osobnost roku: Randolph Scott

Nejlépe hodnocený film: Amadeus

(Další nominace: Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu, Ed Wood, Špion, který mne miloval, Hoši z Brazílie)

Rok 2022 byl trochu živější. Dohnal jsem některé resty se speciály, takže v lednu přišly japonské příšery a v červnu další giallo, hororový speciál taky stál za to, spaghetti westernové bylo tentokrát září a moc se nevyvedlo. Vrátil jsem se taky k noiru. Podcast se vrátil a ke zdravějšímu životu než předtím, začali jsme navíc natáčet všichni pohromadě, což nám jde lépe a baví nás více než spojením přes internet.

Osobnost roku: Sybil Danning

Nejlépe hodnocený film: Indiana Jones a poslední křížová výprava

(Další nominace: Objížďka, Gilda, Pojistka smrti, Hry na cestě)

No a v nastaveném kurzu se snažím pokračovat dál. Občas mě to baví, občas s tím mám chuť seknout. Ale nějak jedu dál. Vše plyne tak, že jsem si výročí uvědomil až dnes a článek píšu na poslední chvíli.

Jinak pokud to tu čtete pravidelně, dejte mi vědět, kvůli čemu sem chodíte nejradši, co tu hledáte a případně nějaké tipy.

RUSTLERS' RHAPSODY (1985)

Tohle mě vážně příjemně překvapilo. Věděl jsem o tom už dlouho, ale režisér Policejní akademie a spojení osmdesátých let a westernové komedie ve mně moc důvěru nebudily. Ale po posledním Tarantinově podcastu jsem se rozhodl, že to zkusím, a neprohloupil jsem.

Film není jen převyprávěním klasického westernového příběhu v komediálním hávu nebo jen parodií westernových klišé. Už na začátku se dozvíme, že hlavní postava je postavou z béčkového seriálu ze čtyřicátých let. Zpívající kovboj ve směšné košili a klobouku, kterých má obří zásobu. A nejen to, tento kovboj si začne to, že je postavou v seriálu, uvědomovat. Když navštíví další městečko, kde spatří dalšího zbabělého šerifa, místního opilce, děvku se zlatým srdcem a prohnilé padouchy, dojde mu, že se mu děje pořád to stejné dokola, a podle toho se začne chovat. Nebojí se stát proti padouchům, protože ví, jak to dopadne. On je přece klaďák a oni padouši.

Na začátku jsem si říkal, že jak španělské lokace v okolí Almeríe a Granady rád vidím, k parodii béčkového amerického westernu 40. let by víc sedělo Monument Valley. Ale i z toho, že zřejmě kvůli rozpočtu se točilo ve Španělsku, si filmaři dokázali udělat srandu a do děje zapojili druhou bandu spaghetti westernových padouchů vedených Fernandem Reyem!

Většinou jsem se i docela dobře zasmál, dialogy jsou vtipné a chytře napsané, a většina obsazení je výborná. Tom Berenger opravdu vypadá jako kovboj z rodu Genea Autryho nebo Toma Mixe, Andy Griffith jako plukovník ovládající město (a žijící na McBainově farmě) je rovněž výborný, líbila se mi i představitelka jeho dcery Sela Ward, která si svou naivku dává také s chutí. Nejlepší ze všeho je ale G.W. Bailey, od kterého jsem ze začátku čekal variaci na jeho Rizza z MASHe, ale svého drbana, který se rozhodne stát se hrdinovým sidekickem, dává výborně a nejoblíbenější postavou filmu pro mě byl právě on. A nemůžu zapomenout na Patricka Wayna, Johnova syna, jako druhého kladného kovboje, který hrdinovi řádně zatopí.

Zatímco Petrolejářky, nevtipný a otravný film těžící z obsazení dvou superhvězd (více v dubnovém speciálu), běží na ČT pořád, tohle by si u nás uvedení určitě taky zasloužilo. Párkrát se v tom sice osmdesátky a sem tam trochu přízemní humor ozvou, ale působilo to na mě spíše jako dodané na poslední chvíli, aby se lidi, co nechytí všechny ty narážky na žánr, taky měli čemu zasmát. Film ale bohužel přišel ve špatnou dobu. O deset let brzo nebo o dvacet let později? Osmdesátá léta westernům prostě nepřála. Rustlers' Rhapsody i tak ale za vidění rozhodně stojí. 8/10

Režie: Hugh Wilson

Hrají: Tom Berenger, G.W. Bailey, Andy Griffith, Marilu Henner, Sela Ward, Patrick Wayne, Fernando Rey, John Orchard

Hudba: Steve Dorff

USA / Španělsko 1985

THE LAST RUN (1971)

Mezitím, co Quentin Tarantino ohlásil, že natočí jen deset filmů a dokončil desátý, začal dělat spoustu věcí, které naznačují, čemu by se mohl věnovat dál. Z veřejného prostoru totiž nezmizel. Napsal dvě knihy, a nejen to, společně s Rogerem Avarym založil vlastní podcast, ve kterém se oba filmaři a staří přátelé baví o filmech, které kdysi měli ve videopůjčovně. Vzhledem k tomu, že nespoilují, je možné si jednotlivé díly poslechnout bez většího rizika, že vám vyzradí něco, co by mělo zůstat utajeno. Zatím vydali osmnáct dílů, některé o filmech, které jsem viděl, většinou ne, a o mnohých jsem ani neslyšel. A na některé mě silně nalákali. The Last Run, o kterém mluvili v poslední epizodě, je jedním z nich.

The Last Run vypráví o vysloužilém kriminálníkovi (George C. Scott), který posledních devět let strávil na odpočinku v Portugalsku. Po posledním kšeftě se usadil, oženil a měl syna. Ten ale v raném dětství zemřel a jeho žena mu utekla. Scott po letech vezme další zakázku - dostat přes hranice prchajícího vězně (Tony Musante). Arogantní vězeň ještě přibere svou přítelkyni, a trojice se snaží dostat do Francie. Proč Scott přijal právě tento kšeft? A proč se někdo snaží dostat z basy právě Musanteho?

George C. Scott v době vzniku filmu zrovna dostal Oscara za Pattona, takže si na place mohl poroučet. Scénář přijal, protože mu připomínal staré filmy s Bogartem, a proto najal na režii Johna Hustona. Jenže ten chtěl scénář přepsat, takže ho vyhodil a najal Richarda Fleischera (a údajně se kolem toho ze začátku motal ještě John Boorman). S hlavní herečkou, Francouzkou Tinou Aumont, měl Scott rovněž neshody, takže ji taky vyrazil, a roli dostala Trish Van Devere. Zajímavostí je, že v době natáčení byla Scottovou ženou Colleen Dewhurst, která zde hraje prostitutku. Během natáčení se do sebe ale zamilovali Scott a Van Devere, Scott se rozvedl a vzal si Van Devere. Všechny tyhle změny a tahanice by mohly budit dojem, že film bude nesouvislý guláš. Ale podle mě to tak není a drží dobře pohromadě.

 

Vše se točí kolem hlavních tří postav, z nichž každá má svou osobnost, svoje cíle a svoje metody. Arogantní Musante jen nerad akceptuje, že se na svém útěku bez Scotta neobejde, drsný Scott vše bere jako poslední šanci něco v životě udělat, a Van Devere si vybírá toho silnějšího mezi dvěma muži, kteří ji mohou dostat do bezpečí. Všichni tři předvádějí adekvátní výkony, Musante mi tu vlastně vůbec nevadil, narozdíl od většiny jeho jiných rolí.

Pokud ale Scottovi scénář připomínal filmy s Bogartem, výsledek mnohem spíš připomíná dobové filmy Henriho Verneuila. Nejen evropským prostředím, ale i hudbou, kterou Goldsmith silně uzpůsobil evropským vzorům, takže zní spíš jako Francois de Roubaix, a celkově to působí spíš jako scénář pro thriller s Venturou, který se přeložil do angličtiny a obsazen byl Scott. Scott není Ventura, Fleischer není Verneuil, ale výsledek, naprosto přesně pomalý, naléhavý a mlčenlivý, působí jako z jejich dílny. Do toho přidejme skvělou honičku, kde Scott utíká v horské krajině hned dvěma autům, a napínavý konec. K dokonalosti leccos chybí, ale The Last Run určitě za pozornost stojí. 7/10

Režie: Richard Fleischer

Hrají: George C. Scott, Tony Musante, Trish Van Devere, Colleen Dewhurst, Aldo Sambrell

Hudba: Jerry Goldsmith

USA 1971

THE SHOW WITH A NAME - STRAŠÁCI A PŘINESTE MI HLAVU ALFREDA GARCII

 Připomínka dvou Peckinpahových filmů, které už jsem dříve viděl. Nahrál jsem to už asi před třemi týdny, takže o některých filmech ze speciálu mluvím, jako že jsem je ještě neviděl.

THE KILLER ELITE (1975)

Špionážní hra podle Peckinpaha. Opět. 

Tohle je v podstatě starší bratr Ostermanova víkendu a jeden z filmů, které Peckinpah dělal vyloženě pro prachy. V obou případech jde o zamotanou špionážní hru, ve které je toho z Peckinpaha strašně málo, snad jen slow motion, rychlé střihy a mírná misogynie.

Děj je uveden ironickým zamyšlením nad existencí speciálních jednotek určených k likvidaci nepohodlných osob. Následně se seznamujeme se dvěma tajnými agenty a nerozlučnými kámoši, sukničkářem Mikem a šťourou Georgem. Brzy se ale ukáže, že George přeběhl na druhou stranu, odpraví ruského emigranta, kterého mají za úkol chránit, a následně střelí do kolene a do lokte Mikea, čímž ho pošle do důchodu. Mike se dlouho za pomoci jedné sestřičky zotavuje v nemocnici a i přes prognózy svého šéfa, že už nebude nikdy chodit, se nakonec docela rozhýbe a dokonce se začne věnovat bojovým uměním, přičemž ale stále chodí o holi a na noze i paži má mechanické pomůcky. Když se do USA dostane čínský disident Chung, kterého se snaží dostat i George, vedení organizace se rozhodne povolat Mikea zpátky do akce, aby Chunga chránil. 

Děj je politicky zamotaný a člověk si při vysvětlování všech kliček a toho, kdo je kdo a pro koho dělá, připadá nakonec stejně zmateně jako James Caan, pro kterého je hra přece jednoduchá - zlí jsou ti, co mi chtějí ublížit. Bohužel, není tu nic moc, na čem by film stál, kromě hlavního příběhu. Nedá se říct, že je o přátelství a zradě, protože George v podání Roberta Duvalla má prostoru strašně málo. Nedá se říct, že je o přátelství mezi Caanem a Burtem Youngem, protože jejich vztahu se film taky nevěnuje. Jen těžko se tady něčeho chytit a zajímavé to začne být až ve chvíli, kdy Caan dá dohromady malý tým ve složení blázna s bouchačkami Bo Hopkinse a uváleného automechanika Younga. Ti dva mě ze všech postav bavili a zajímali nejvíc, bohužel hrají vedlejší role.

James Caan není špatný, ale jeho postava není moc zajímavá. Na Peckinpaha je překvapivě kladná a hrdinská, potíže, ze kterých se snaží v první polovině dostat, překoná až příliš snadno, a v závěru se chová jako naprosto zdravý člověk.

Co už působí vyloženě jako připlácnuté z úplně jiného filmu je celá ta orientální záležitost s ninjy a bojovými uměními. A vlastně jich taky nakonec moc nedostaneme, protože závěrečná bitka je tvořena útoky ninjů na střílejícího Caana, Hopkinse a Younga, kteří ve zpomalených záběrech kosí ninjy hlava nehlava. Pak ještě dostaneme souboj s katanami, u kterého je nám fuk, jak vlastně dopadne.

V podstatě tu za vidění stojí tedy jen prostředí San Francisca a scény s Youngem, Hopkinsem a Duvallem. Vrchol filmu přijde moc brzy, a ničemu nepomáhá ani nezajímavá hudba Jerryho Fieldinga. Není divu, že je tento film mezi ostatním Peckinpahem zapadlý a šel u nás snad jen na MGM. 6/10

a.k.a. Zabijácká elita

Režie: Sam Peckinpah

Hrají: James Caan, Robert Duvall, Arthur Hill, Bo Hopkins, Mako, Burt Young, Gig Young, Tom Clancy, Tiana Alexandra, Helmut Dantine, George Cheung, Uschi Digard, Gerald Okamura

Hudba: Jerry Fielding

USA 1975