ČTYŘI ROHY SMRTI - 4. TEASER

Brzy přibude i informativní článek o filmu a o tom, jak je daleko a proč to tak trvá, ale momentálně nemám vůbec buňky něco psát. Takže si jen užijte další ochutnávku, představující čtvrtou hlavní postavu.

QUENTIN TARANTINO - ONCE UPON A TIME IN HOLLYWOOD

Tarantino prohlásil, že natočí jen 10 filmů, tudíž mu zbývá už jen jeden. A docela to asi začíná protahovat. Místo toho, aby chystal ten "poslední", se ve skoro šedesáti letech oženil, narodil se mu syn, a vrhl se na dráhu spisovatele. A to tak, že přepsal do podoby románu svůj poslední film. Nenechte se ale zmást - nová kniha sice vychází z filmu, ale obsahuje nejen kapitoly, které se do filmu nedostaly, ale zjevně i hodně materiálu, který přibyl až po natočení filmu.

Dějj je prakticky shodný. Pohasínající westernová hvězda se musí rozhodnout mezi změnou image a novým nastartováním kariéry, byť v zámoří, nebo tvrdohlavým setrváním v televizi s image Jakea Cahilla. Jeho kaskadér a poskok Cliff se setkává s odvrácenou stranou Hollywoodu. A Rickovi sousedé Sharon Tate a Roman Polanski se naopak hřejí na výsluní. Kde se děj začíná odchylovat, jsou například značné odbočky do minulosti i budoucnosti ještě v první polovině knihy, soustředění na postavy, které byly ve filmu okrajové, nebo se v něm neobjevily vůbec, a to, že kniha je z části románem, z části encyklopedií světového filmu podle Quentina Tarantina. První dvě kapitoly jsou v tomhle extrém. V první se skrze Ricka dozvíme vše možné o áčkové i béčkové hollywoodské produkci. Ta druhá popisuje Cliffa tak, jak ho ve filmu neznáme - jako muže, který prošel takovým množstvím násilí za války, že mu hollywoodské filmy připadají k smíchu, a tak, když jde do kina, chodí především na zahraniční filmy, protože jsou reálnější - italským neorealismem a francouzskou novou vlnou počínaje, přes jeho oblíbeného Akiru Kurosawu a Toshira Mifuneho (dokonce dostaneme top 5 žebříček Kurosawových filmů) až po švédské artové filmy na hraně pornografie - s tím, že na jeden takový se dokonce s Cliffem vypravíme do kina.

Postava Cliffa vůbec prošla obrovským prohloubením. V podání Brada Pitta je to správňák za všech okolností. V knize z něj jde kolikrát strach. Ve filmu nevíme, jestli skutečně zabil svou ženu, tady se dozvíme, kolik lidí ještě zavraždil.Stejně tak tu má mnohem více prostoru Pussycat a Charles Manson, který se sám filmem jen mihl. I Cliffův pes Brandy tu je představen podrobněji, což vede k závěru, který známe z kina...Jenže kniha se odchyluje od filmu víc a víc, takže končí úplně jinak. A tím nechci říct, že se stane něco jiného, jen končí v jinou chvíli, ve chvíli, která je pro knihu a její hlavní postavu, kterou je bezpochyby Rick, mnohem důležitější. Co je potom, už jsme si v některých kapitolách přečetli.

Aby toho nebylo málo, některé kapitoly se do popisu děje seriálu Lancer zažerou natolik, že působí, jako převzaté z westernového románu. V závěru se dokonce román stane celkem osobním, a zároveň nám Tarantino jasně dá najevo, že vypravěč není on sám, když sám sebe několikrát zmíní. Povedlo se mu totiž do děje zakomponovat svého nevlastního otce, který v té době hrával v baru, kam běžně chodily celebrity, a s některými se přátelil. A v jednom z flashforwardů zjistíme, že jedna z postav v budoucnosti bude hrát ve filmu Quentina Tarantina. 

Nemám tušení, zda a na kdy se chystá české vydání, ale i v angličtině se to četlo moc dobře. Samozřejmě jsou zajímavější a lepší pasáže, které nepůsobí jen jako přepsání filmu do knihy, tudíž vlastně potěší sebemenší odchylka. Při čtení si samozřejmě člověk představuje herce z filmu, jak říkají své věty, a zamrzí, že některé od nich nemohl slyšet, zároveň by mě zajímalo, kdo by sehrál některé role, které se do filmu nedostaly vůbec (třeba Alda Raye). Až Tarantino natočí svůj poslední film, tak mi bude líto, že už není na co chodit do kina, a jeho prácei s obrazem a hudbou budou chybět, ale pokud bude pokračovat v psaní knih, snad to bude aspoň do jisté míry dostatečná náhrada.

IL BELLO, IL BRUTTO, IL CRETINO (1967)

Ano, čtete dobře, nejde o Leoneho klasiku, ale o její parodii. A bohužel, ne dobrou. Franco Franchi a Ciccio Ingrassia byli italští lidoví komici, kteří si pravidelně brali na paškál domácí i italské filmové klasiky, a jejich filmy jsou asi tak na úrovni filmů Zdeňka Trošky. Nevtipné, uřvané, pravděpodobně trochu přisprostlé. Westerny si vzali na paškál hned několikrát, přičemž už z názvů je jasné, které konkrétní filmy: Per un pugno nell'occhio, Ciccio perdona... io no!, I due figli di Ringo, Due rrringos nel Texas, I due figli di Trinita. Všechny pravděpodobně budou na podobném principu, jako tento - vzít scény z původního filmu, převrátit je naruby a doplnit omáčkou. Co na tom, že děj moc nedává smysl - část publika se přišla oddechově pobavit, část asi zabloudila na něco jiného, než chtěla.

Franchi je tu asi Clintem Eastwoodem, Ingrassia asi Tucem, ale naštěstí nehrají jejich charaktery. Ingrassia ještě jde snést, i když se svým knírkem by zapadal spíše do 30. let, zatímco Franchi je jako herec i komik naprosto otřesný. Řve, drmolí, koulí očima, dělá obličeje. Všechny jeho údajné vtipy vyznívají dost trapně. Asi jako kdyby to hrál u nás Štercl, ale s talentem a noblesou Náhlovského (tedy žádnou). Oba tedy dělají trik, co ukradli Tucovi a Blondiemu, tedy Franco je lovcem a Ciccio kořistí, která je osvobozena z oprátky. Franco ale jednoho dne selže a Ciccia nezachrání. (Ne, to není bohužel konec filmu, to je začátek). Následně Franco podvodem (dost debilním - začne kvokat a z rukávu vytáhne vejce, aby odlákal pozornost od druhé ruky) vyhraje i v kartách a je okraden krásnou prostitutkou. Poté je ještě lapen přeživším Cicciem a tažen přes poušť, kde je ale tentokrát tím trpícím ten se zbraní a na koni - Franco je v pohodě, zatímco Ciccio má žízeň, pije tak, až se nafoukne, a pak zajde za skálu a dlouho močí, dokud zase nesplaskne...

Oba dva by zasloužili to přízvisko il cretino, ale má ho Ingrassia, Franchi je il brutto. No a il bello je stálice italských westernů Mimmo Palmara, v roli vlastně Lee Van Cleefa. V poušti opět dvojice najde umírajícího muže, který jim poví napůl, kam na hřbitov schoval peníze. Následně jsou zajati, vyslýcháni v zajateckém táboře Palmarou, utečou, dokonce se připletou do bitvy a finále se odehraje na hřbitově. Takže děj je opravdu čistě obšlehnutý, jenom to tu nedává smysl. Předně - jméno na hrobě se i my dozvíme hned. A brzy se ho dozví i Franco. Ti dva se navíc ani nesnaží jeden druhého zbavit. Prostě jdou jako ocásci spolu. Palmara pak hraje tak okrajovou roli, že si ho člověk prakticky ani nevšimne. Bitva asi ve dvou třetinách je směšná tím, jak nízkorozpočtově je udělaná. A nejhorší je, že se není čemu smát. Pravda, koukal jsem na to italsky bez titulků, ale většina gagů je taková, že jde pochopit i bez dobré znalosti jazyka, a nějaký sofistikovaný slovní humor bych v tom stejně asi nehledal. Pobavilo mě snad jen, když Ciccio mluví ze spaní a vykecá Palmarovi, kde je poklad schován, a když je dotázán na jméno, ukáže na Franca a řekne: "To ví on." Závěrečný gag na hřbitově mi došel poměrně záhy, a je udělán ještě blběji, než jsem doufal. 

Jako vzorek mi to stačilo. Pravda je, že jsem se u toho necítil až zase tak trapně, jako třeba u některých sedmdesátkových komedií, které se snažily imitovat Spencera s Hillem. Ale takovéhle nepovedené parodie / plagiáty si může oblíbená dvojice strčit za klobouk. 1,5/10

a.k.a. The Handsome, the Ugly and the Stupid

Režie: Giovanni Grimaldi

Hrají: Franco Franchi, Ciccio Ingrassia, Mimmo Palmara

Hudba: Lallo Gori

Itálie / Západní Německo 1967