THE ALAMO (1960)

Obdivoval jsem je, i když jsem je zabíjel. Jak málo se bojí smrti...
Americké Thermopyly. Nebo spíše Bílá hora? Ve třicátých letech 19. století se nehispánská většina v mexickém Texasu vzbouřila proti nadvládě Mexičanů, kteří je, coby přistěhovalce, omezovali v mnoha ohledech - tím klíčovým ale byl zákaz otroctví! Chaotické situace využil generál Santa Anna, který se prohlásil diktátorem a začal krvavě veškeré protesty potlačovat. Bílí přistěhovalci začali dávat dohromady armádu a část z nich se opevnila v malé pevnosti (no, spíše kostele) Alamo, aby získali čas. A všichni padli. Santa Anna byl o něco později rovněž poražen a byla vyhlášena Texaská republika, kterou zprvu Spojené státy nechtěly, protože problém s otrokářstvím byl už tehdy. Nakonec ale byl Texas připojen, což mu umožnilo stát se o patnáct let později členem Konfederace. Tenhle film končí samozřejmě už za větou "A všichni padli".

Obecně lidstvo hrdiny asi potřebuje. Jenom my Češi je nesnášíme, protože z těch skutečných jsme si radši nadělali blázny, odpadlíky a vrahy, abychom se jimi nemuseli zabývat, protože bychom se museli ptát, co jsme v té době dělali my. Z legionářů tak byly nadělány kontrarevoluční síly, totéž z britských letců, a o domácím odboji za války se smělo mluvit jen, pokud byl komunistický. A tihle povinní hrdinové jsou zase tak blbě vymyšlení, že jim stejně nikdo nevěřil. Američani to mají jinak, těm (i vlivem toho, že nikdy nemuseli strkat hlavu do písku) žádní hrdinové nevadí, mají rádi, když někoho mohou obdivovat a vzhlížet k němu a představovat si, jaké by to bylo, být jako on (snad i proto, že se do jeho situace nedostanou). Co na tom, že to všechno bylo jinak.

Myslím, že člověk musí takovejm věcem věřit, jestli chce věřit tomu dobrýmu v člověku. Přímo v něm samotným. Tomu opravdu dobrýmu. Jako je poctivost, odvaha a láska.
Takže to, že šlo o otroctví, je ve filmu jen trochu zamlženo. Vystupuje zde jediný černoch, o kterém se skoro nedozvíme, že je otrokem Richarda Widmarka, který na konci otrokovi slavnostně věnuje svobodu (zítra chcípnu, tak už tě nebudu potřebovat). Samozřejmě to všechno vyzní velice dojemně a pateticky. Jinak se mluví o republice, o svobodě, o Bohu a o všem možném. Pořád se mluví. A neskutečně pateticky. Některé z patetických citátů, které ve filmu skutečně zazní, jsem tu rozházel po článku. Napsané nezní tak špatně, ale představte si je, jak je pronáší zarostlý a nemytý zálesák.

John Wayne si tímhle filmem splnil dvojnásobně sen, protože nejen natočil svoje životní téma o statečných Američanech bojujících proti zlým cizincům, ale navíc dostal příležitost sám režírovat. Roli Davyho Crocketta chtěl původně svěřit Charltonu Hestonovi, ale ten byl v téhle době ještě demokrat, a tak zarytého republikána Wayna (z toho nejpravicovějšího křídla) poslal do háje. Sám Wayne si pak uvědomil, že na film snáze sežene peníze, když bude hrát hlavní roli. Zpodobňuje slavného lovce Davyho Crocketta. Když se podíváte na dobovou malbu, zjistíte, že pravý Crockett nejspíš neměl hranatou bradu a ostré rysy, které mu přisuzují filmové adaptace, ale ani tu kožešinovou čepici. Sakra, co dělají v Texasu s kožešinovými čepicemi? Těm se musela šíleně potit hlava. Sám Wayne... no, ok, že to vzal. Jakožto režisér jedinej věděl přesně, jak má hrát, a tak je docela v pohodě.

Dobová malba Davyho Crocketta - Fess Parker v disneyovském seriálu - John Wayne

Do role dalšího hrdiny, Jima Bowieho, si Wayne pozval Richarda Widmarka (ten byl sice taky demokrat, ale neměl zřejmě takové problémy s Waynem jako Heston). Tedy neměl s ním problémy až do natáčení. Někteří tvrdili, že v tom byla politika, ale sám Widmark později přiznal, že šlo vyloženě o Waynovu režijní neschopnost. Widmark se snaží, pro mě byl hrdinou filmu on, ale s lepším režisérem by to jistě zahrál o dost líp. Třetího "hrdinu", velitele pevnosti, hraje nesympatický Laurence Harvey, kterému jsem přál potupnou smrt co nejdřív. Cameo roli generála Houstona si střihl Richard Boone, který ve svých dvou scénách jen deklamuje.

Nevím, co řekneš u nebeských bran, ale já řeknu, že žádná ženská naměla lepšího muže, než jsi ty!
Problémem nicméně není ani tak režie, ale scénář. První hodina byla ještě docela v pohodě, jenže pak už se začíná film natahovat a natahovat, protože si všichni musejí plácat játra o statečnosti a spravedlnosti a Bohu a podobně. Dialogy jsou kostrbaté a špatně napsané. Na papíře možná zněly dobře, ale herci je nemohou dobře podat, zvláště pod vedením nezkušeného režiséra. Objeví se pár postav, které vypadají, že budou mít v ději nějakou funkci, ale nakonec jsou k ničemu. Obchodník, který zrazuje své spoluameričany, zmizí sotva se objeví. A krásná Mexičanka, s kterou si Wayne začne menší románek, je taky poměrně záhy odlifrována ze scény. Takže nakonec v ději nemá pražádnou funkci. Aspoň mohl Wayne někomu přednášet monolog o životě a lásce. Podle Fordova a Hawksova vzoru scénář také přináší řadu rádoby komických postav, které člověka nedokáží ani jedinkrát rozesmát. Film je natahovaný a natahovaný, a když dojde konečně k finální bitvě, ani už člověka moc nevzruší.

Aspoň si Wayne vzal na pomoc schopné spolupracovníky. Kamera Williama Clothiera je výborná, záběry na tisícihlavý kompars (v pozadí pochodující mexičtí vojáci) jsou dechberoucí, a hudbu složil Dimitri Tiomkin, který zde jednak recykloval svoje Degüello z Rio Bravo, ale ještě přidal hitovku Green Leaves of Summer, která ale ve filmu poměrně zapadne. Celkově, ze začátku to nevypadalo zdaleka tak strašně, jak jsem se bál, až jsem se divil, jak to utíká, ale chce to silný nervy to dokoukat. 6/10

a.k.a. Alamo
Režie: John Wayne
Hrají: John Wayne, RIchard Widmark, Laurence Harvey, Chill Wills, Frankie Avalon, Patrick Wayne, Linda Cristal, Ken Curtis, Richard Boone, Hank Worden
Hudba: Dimitri Tiomkin
USA 1960

MY DARLING CLEMENTINE (1946)

Byla krásná, byla milá, / byla chytrá, zkrátka fajn, / na zahrádce něco ryla, / říkali jí Clementine.
Tenhle western jsem chtěl vidět už dávno, když jsem viděl kousky z něj v seriálu MASH, kde hrál v jednom dílu důležitou roli. Někdy v roce 2007 běžel v televizi, jenže po deseti minutách jsem byl odvolán a z filmu nic nebylo. Později jsem se mu vlastně i trochu vyhýbal, po tom, co jsem viděl další Fordovy westerny, zvláště Muže, který zastřelil Liberty Valance. Takže jsem se k tomu teď dostal až po nějakých kolika, možná dokonce třinácti nebo čtrnácti letech? A stálo to za to?

Určitě. Dokonce bych řekl, že z Fordových westernů, které jsem zatím viděl, byl tenhle nejlepší. Obsahuje všechno, co mám na jeho filmech rád (Monument Valley, ikonické záběry) a neobsahuje skoro nic z toho, co rád nemám, to jest opilé doktory, zbabělé šerify a jiné vedlejší komiky. Ne, že by tu absentoval humor úplně, ale je tu ve snesitelné formě a tentokrát jsem se opravdu párkrát zasmál - především, když Henry Fonda seděl na židli a snažil se udržet rovnováhu (ta scéna se dá těžko popsat, ale je výborná). A jsou tu samozřejmě i jiné pro Forda typické momenty, například lidová slavnost.

Jde nejspíš o nejméně historicky přesné zpracování tématu přestřelky u OK Corralu - a vůbec to nevadí. Historická událost posloužila Fordovi jen jako odrazový můstek pro vlastní příběh s vlastními tématy a podzápletkami. Že žádný z bratrů Earpových nezemřel před přestřelkou? Že Wyatt nepřišel do Tombstonu jako kovboj? Že nebyl dokonce ani šerifem, kterým byl Virgil Earp? Že Doc Holliday byl zubař a ne chirurg? Že starý Clanton zemřel dávno před přestřelkou a neměl žádného syna jménem Sam? A co třeba to, že Monument Valley leží v Utahu a Tombstone v Arizoně? Nezájem. Tenhle film je o pomstě, přátelství, lásce a novém začátku. A nesejde na tom, jestli měl Wyatt Earp onoho osudného dne červenou nebo modrou kravatu, pokud nějakou měl.

Ostatně datace přestřelky je ještě ke všemu o rok posunutá

Obsazení hlavní role je obzvláště povedené. Henry Fonda je asi nejlepší Wyatt Earp. S knírkem je tomu skutečnému podobný, ale nejen to, hraje výborně a dokázal bych si ho představit i v nějakém realističtějším podání této historické události. Ještě že tu není John Wayne. Victor Mature není moc dobrý Doc Holliday, jak ho známe, ale zase je docela dobrý nevyrovnaný tragický hrdina, který se zmítá mezi dvěma ženami a kvůli tuberkulóze se vrhá do šílených soubojů ve snaze nechat se oddělat dřív, než TBC dostane jeho. Linda Darnell v roli femme fatale, prostitutky Chihuahuy, hraje strašně, ale naštěstí tolik prostoru zase nemá, a titulní Clementine je pak tou pasivní ctnostnou kráskou, která je spíše andělským světlem pro hrdiny než nějak moc aktivní postavou. Čímž chci říct, že tam taky není na úkor ničeho zajímavějšího. Jinak tahle polarizace je typická pro film noir, a film jako by se jím inspiroval i jinak, třeba i hrou světel, kdy je v emocionálně vypjaté scéně Hollidayův obličej skoro celý ve stínu, a podobně. Ostatně Holliday je tu zpodobněn jako noirový hrdina. Ještě k obsazení - padoucha překvapivě (ale skvěle) hraje Walter Brennan, pozdější Šlupka z Rio Bravo. Svou roli zparodoval v Podporujte svého šerifa, kde si opět zahrál otce klanu. V menší němé roli Billyho Clantona můžeme vidět mladého Johna Irelanda.

Tedy, němé roli. Prohlížel jsem si galerii na čsfd, a našel jsem spoustu obrázků ze scén, které ve filmu nebyly. Když pominu fotky s jinak popsaným hrobem, které možná byly tvořeny zvlášť pro reklamu, tak právě John Ireland vypadá, že hrál v několika dalších scénách, včetně jedné s Chihuahuou, a scény, kde Clantonové evidentně zastrašují holiče. Škoda.

I takhle bych k tomu měl snad jen pár výtek, mezi něž patří například Fondův obrovský klobouk, který byl ve westernech třicátých a čtyřicátých letech běžný. Ten vypadá tak strašně! Jak potvrdil Charlton Heston, na kloboucích záleží. Jinak se mi to dost líbilo a doporučuju to. Rozhodně tedy ne ke studiu toho, jak vlastně proběhla přestřelka u OK Corralu (ostatně ve filmu probíhá naprosto jinak), ale myslím, že každý pravý fanoušek westernů by tenhle měl vidět. 8,5/10

a.k.a. Můj miláček Klementina
Režie: John Ford
Hrají: Henry Fonda, Victor Mature, Linda Darnell, Cathy Downs, Walter Brennan, Tim Holt, Ward Bond, John Ireland, Alan Mowbray, Jane Darwell
Hudba: Cyril J. Mockridge
USA 1946

OBLÍBENÉ TITULKOVÉ SCÉNY - část 28

Nero + Milian + Corbucci + Morricone. Perfektní!

THE LAST SUNSET (1961)

Nedávno jsem tu recenzoval film Trumbo, který vyprávěl o potížistickém scenáristovi, kterému k návratu pomohl Kirk Douglas a jeho Spartakus. No a po Spartakovi si Douglas u Trumba zřejmě objednal western, který navíc zrežíroval specialista na chlapské filmy Robert Aldrich. Na Aldricha však tenhle film může působit dost změkčile. Dvě důležité ženské role, kolem kterých se vlastně děj točí, málo akce a násilí, hodně dialogů a romantiky. Nicméně naštěstí nejde o červenou knihovnu na západě, ale o čistou tragédii, skoro jak podle antických vzorů.

Kdo je tu vlastně hrdina? Je to Kirk Douglas, stíhaný zločinec, který se po letech setkává se svou dávnou láskou, kterou nikdy nepřestal milovat - a její dcerou, která je stejně stará jako ona tehdy a silně ji připomíná (možná až moc)? Nebo šerif Rock Hudson, který chce v zájmu spravedlnosti i vlastní pomsty chce dovést Douglase k popravě? Stejně jako ve Vera Cruz tu tak máme padoucha, kterého si vlastně oblíbíme, a hrdinu, který až tak hrdinský není. Tak a teď si vyberte, který je který :) Co se týče herců, zatímco Douglas je výborný, Hudson má až moc klaďáckej zjev a jeho postava ani není až tak dobře propracovaná. Sem by mi k Douglasovi jako protějšek pasoval Burt Lancaster!

Dalšími významnými postavami jsou pak Joseph Cotten coby opilecký slabošský dobytkář, ženoucí své stádo z Mexika do Texasu (taky výborný výkon, byť jen v menší roli) a především jeho žena Dorothy Malone coby ona Douglasova dávná láska. Maloneová je taky docela dobrá, rozhodně se mi tu líbila víc než nedávno ve Warlocku (teď jsem s překvapením zjistil že hrála v Hlubokém spánku tu sexy knihkupkyni co svede Bogarta, když k ní náhodou vejde do krámu). V menší roličce, ale bohužel fakt malé, se tu pak objevuje Jack Elam.

Příběh se mi zamlouval, herci byli snad až na tu holku v roli dcery a trochu Hudsona dobří, přesto to nedopadlo tak úplně dobře. Chvílemi jsem se i trochu nudil. Možná ten film Aldrichovi neseděl, takže ho nepodal úplně dobře, nebo se soustředil na víc rozpracovaných projektů zároveň a tohle trochu odbyl (viz imdb), možná do toho producent Douglas moc kecal. Takže nakonec jsem se rozhodoval mezi 6 - 7 body, nakonec jsem se rozhodl pro 7/10 - i pro závěrečný duel, kterým se ten z Tenkrát na Západě určitě inspiroval.

a.k.a. Poslední západ slunce
Režie: Robert Aldrich
Hrají: Kirk Douglas, Rock Hudson, Dorothy Malone, Joseph Cotten, Carol Lynley, Neville Brand, Jack Elam
Hudba: Ernest Gold
Scénář: Dalton Trumbo
USA 1961

O SVOBODĚ PROJEVU A VOLNÉ DISKUSI

Omlouvám se za silný off topic. K napsání tohoto článku mne inspirovalo několik záležitostí z poslední doby. Nemyslím jen z celostátního, ba i světového dění, ale především diskuse, kterou jsem (nerad) vedl na jednom blogu.

Internet je mocný nástroj. Člověk může anonymně napsat naprosto cokoli, na sociální sítě, fóra, nebo třeba komentáře k článkům jiných lidí, a má pocit, že za to nemůže být nijak stíhán. Jistě, platí listina základních práv a svobod. Jenže uživatel internetu si často neuvědomuje, že prostor, kam píše, mu nepatří. Všechny výše zmíněné  stránky mají stanovena pravidla chování návštěvníků. Vynechám teď občasnou hloupost těchto pravidel, a jejich bezmyšlenkovité vymáhání, viz uživatelka Instagramu, jíž nedávno smazali účet, protože její fotografie dortu hlídacímu programu připomněla ňadro. Nicméně pokud by tam nahota byla, reakce Instagramu byla oprávněná. Pokud je jejich pravidlem zákaz nahoty, uživatel je musí respektovat.

 

Vezměme si, že máme pana A, který ve svém domě pořádá společenské diskuze. Kdokoli může přijít a zapojit se. Pokud ale začne provádět něco, co se panu A nebude zamlouvat (třeba napadat ostatní), je vyhoštěn. To je snad běžně akceptovatelné. Na internetu to funguje stejně, to však má spousta lidí zjevně problém pochopit.

 

Pokud se mi pravidla pana A nelíbí, co mohu dělat? Dobrá, třeba si založit vlastní stránku, kde mohu ventilovat své názory. Ale pokud chci sám vyjadřovat názory, které nesouhlasí s někým jiným, měl bych respektovat názory, které nesouhlasí se mnou. Pokud chci vést diskusi, musím poslouchat odlišné názory a umět je interpretovat. A každý nesouhlas si nevykládat jako osobní útok. Zvláštní je, že jsou to především politici, tedy vůdci diskusí z povolání, kteří právě toto neovládají.

 

Pokud se mnou někdo nesouhlasí, neznamená to, že mne napadá. Pokud někdo přináší relevantní protinázor, je třeba jej vyslechnout a reagovat přiměřeně, tj. odpovídat na příspěvek, nikoli na vlastní překroucené myšlenky. Paradoxní pak je, pokud člověk ani neprojeví nesouhlas, pouze doplní pár svých postřehů, a následně je napaden. Jeho postřehy jsou vyloženy jako útoky a zesměšňování. To politici taky umějí perfektně, mimochodem.

V poslední době získávám pocit, že výše zmíněné neduhy vedení debaty se projevují čím dál častěji a mocněji. Vlastně v poslední době už o skutečnou diskusi není zájem. Lidi nehodlají poslouchat cizí relevantní názory a za svobodnou diskusi považují takovou, kde jen mohou ventilovat svůj názor (většinou spíš nesmysl) a označit každého, kdo s nimi nesouhlasí, za nepřítele, který musí být zničen. Autoritou je pro ně pak osobnost, s jejímž názorem se ztotožňují. Toho politici také zneužívají, samozřejmě. Odjakživa. Obrácený postup je však ještě zrůdnější. Když komunisté zneužili národní ikony a z husitů udělali komunisty, byl to státní diktát. Nedávno však byla autorita, o které, jako jedné z mála, snad nikdo nepochybuje, zneužita davem. Janu Werichovi nějaký ubožák přisoudil citát, který nejen, že neřekl, ale navíc nedával smysl. Onen ubožák ale své nesmysly potřeboval opřít o nějakou autoritu. Když už nemám autoritu, s níž bych souhlasil, vytvořím si ji! Reakce na vyvrácení pravosti citátu byla úžasně prostoduchá. „Nezáleží na tom, jestli to řekl, důležité je, že je to pravda.“ Jinými slovy, my tu autoritu ani nepotřebujeme. Účel už splnila.

 

Proč se tu rozepisuji zrovna o tomhle. Protože svobodné šíření názoru neznamená, že budu plácat, co mě napadne a nikdo mi nesmí říct, abych radši mlčel. Spousta lidí nemá zřejmě ponětí ani o tom, co je to svoboda, ani o tom, co je to názor. Svoboda projevu neznamená, že mohu říkat kdekoli kdykoli cokoli. Názor je třeba promyslet. A taky za ním stát, třeba sám. Svoboda přináší zodpovědnost, v tomto případě za to, co říkám. Nemohu se opírat o vymyšlené autority, ani slepě věřit každému, kdo říká, co chci slyšet.

Pokud chci vést diskusi, měl bych vědět, co a jak chci říct, poslouchat oponenty, kteří rovněž přinášejí smysluplné argumenty, o nich přemýšlet a snažit se dojít k nějakému závěru. Obávám se, že tohle vždy ovládalo málo lidí a velice často ani ti, kteří by to umět měli především. Internet však dal prostor k vyjádření úplně každému. Pokud diskutovat neumějí politici, jak to má umět obyčejný blogger? (Mimochodem i blog je zprostředkovaná platforma, taky se tu musí dodržovat pravidla majitele serveru.) Místo očekávané svobody a plurality se vyrojila tuna nesmyslů, útoků a hádek.

 

Možná i proto dodnes přežila v paměti slova důchodkyně paní Pohlové, která by „všechny ty internety zakázala.“ Když si člověk čte ty tuny zbytečných keců, urážek a nesmyslů, leckdy ho tato slova napadnou. Internet je nástroj a my máme jen omezené, byť pořád dost široké možnosti, jak ho používat.