TRE CROCI PER NON MORIRE (1968)

Sergio Garrone a jeho další pískovnová záležitost. 

Námět nezní špatně. Tři muži se sejdou ve vězení - jeden za cizoložství, jeden za krádež koně a jeden za přestřelku. Mladý Mexičan má být oběšen za vraždu, o které je jeho bohatý otec přesvědčen, že ji nespáchal. Zoufalý otec proto najímá ony tři výtečníky, aby zjistili pravdu, což samozřejmě nebude jednoduché.

Tři výtečníky hrají Craig Hill, tentokrát více připomínající jmenovce Terence než Eastwooda, Giovanni Cianfriglia a Franco Cobianchi d'Este, nahrazující zjevně Pedra Sancheze, který asi zrovna neměl čas. A je to docela škoda, protože Cobianchi moc nezaujme, nepobaví a je spíše protivný. Čekal jsem samozřejmě, že finále se rozřeší mezi nimi a la Hodný, zlý a ošklivý, ale jak film postupoval, doufal jsem, že to tak nebude. Doufal jsem ale taky, že už to brzo skončí.

Začátek sice není nejslabší, ale zhruba v polovině mě to přestalo bavit, a vydržel jsem už jen ze setrvačnosti. Až závěr, který probíhá trochu jinak, než jsem očekával, mě trochu vytrhl z naprosté nudy. Moc tomu nepomáhá nevhodná hudba dvojice Vasco-Mancuso, nepomáhá tomu natáčení ve stále stejných lokacích - pořád ta samá pískovna, ten samý srub na kopci, ten samý mlýn u vodopádu. Navíc se točilo v zimě, takže film je pěkně ošklivý.

Nepomáhá ani ostatní obsazení. Idu Galli mám moc rád, ale její role tady mě moc nebavila, navíc hraje Mexičanku s chemlonovou parukou, zpod které září její bílá pleť... Mariangela Giordano tu zase většinu filmu jen leží s vytřeštěnýma očima. O tom, že hlavního padoucha hraje necharismatický Jean Louis ani nemluvě.

Zkrátka je to nakonec naprosto typický Garroneho western. Levná, pískovnová záležitost. Dobré je akorát to, že tu máme Cianfrigliu ve větší roli na kladné straně, a narozdíl od Superarga mu je i vidět do obličeje. 4/10

a.k.a. No Graves on Boot Hill, Three Crosses Not To Die

Režie: Sergio Garrone

Hrají: Craig Hill, Ida Galli, Giovanni Cianfriglia, Franco Cobianchi d'Este, Jean Louis, Ivan Scratuglia, Amedeo Timpani, Bruno Arié, Giuseppe Castellano, Mariangela Giordano, Sandro Scarchilli, Franco Gula, John Bartha, Angelo Susani

Hudba: Vasco - Mancuso

Itálie 1968

ERA SAM WALLASH!... LO CHIAMAVANO... E COSI SIA (1971)

 

Když jsem poprvé viděl spaghetti western od Demofila Fidaniho, byl jsem zděšen, zatímco teď si jejich nablblost užívám, o to víc, když najdu film, ve kterém se 65 minut z 85 jen nejezdí na koni napříč stále tou samou pískovnou. To je naštěstí případ i filmu, který se jmenuje Era Sam Wallach... lo chiamavano... e cosi sia, ale říkali mu taky Savage Guns.

Robert Woods je tu zas, znovu jako mstitel, znova je mu úplně jedno, jestli je divákům sympatický, ale zatímco El Puro byl ochlasta, který vzal pistoli do ruky, když už nebylo zbytí, Sam Wallash střílí od začátku, když mu hned několik lidí postupně věnuje pistoli, neomylně a šestnáctkrát po sobě bez přebití. Taky má po kapsách tisícovky dolarů a je schopen si vycucat z prstu cokoli, co potřebuje, od pastí na padouchy až po těžké zbraně. Bohužel má také fobii z klapajících dveří! Což je asi to nejvtipnější, co se dá u Fidaniho vidět, kromě Kinskiho žeroucího jablko a Gordona Mitchella hrajícího karty se svým odrazem v zrcadle.

Banda vedená Dinem Stranem a Benitem Pacificem, kteří u Fidaniho hráli ve všem pod obvyklými pseudonymy Dean Stratford a Dennis Colt, na začátku postřílí osazenstvo hospody. Jenom Robert Woods přežije a vydá se ve stopách Strana coby padoucha jménem Mash Flannagan. Brzy zjistíme, že Strano se maskuje jako boháč Donovan v jednom městě, kde ovládá i sázky na zápasy a má milenku Simonettu Vitelli. Jenže každý vlastně ví, že Donovan je Mash Flanagan. Bandité připravují různé akce, na což najímají lidi. No a jednou jim tak přijdou tři psanci, kteří se jmenují Peter Martell, Gordon Mitchell a Lincoln Tate, a hrají je Peter Martell, Gordon Mitchell a Lincoln Tate. Nikdo z nich neřekne ani slovo, jsou představeni jako důležité postavy, a do konce filmu už se potom neobjeví.

Simonetta Vitelli tu vypadá asi nejlépe, co kdy ve Fidaniho filmech vypadala, silný make up zvýrazňuje její krásné oči, silonky její nohy a korzet její poprsí a pozadí, a dokonce tu i hraje lépe než jindy. A její postava je docela vtipná a kromě typických Fidaniho blbostí, špatných akčních scén s přehnanou choreografií (dočkáme se i zpomalené salonní bitky mezi naprosto náhodnými lidmi) a Woodsových záchvatů mě dost bavila i ona. Záporná strana je tentokrát slabší, Strano i Pacifico jsou spíš v pozadí a nejvíc je vidět ze všech padouchů druhý pobočník, který moc neosloví. Chtělo to Mitchella na větší roli. Aspoň je tu ale Woods, jednoznačně (nebo snad spolu s Fabiem Testim) nejlepší Fidaniho protagonista, i když se tu vlastně ani hrát nesnaží.

Jinak tu sice je všechno, co od Fidaniho čekáme, ale většina děje se odehrává ve městě, takže jezdění pískovnou je minimum a děj se natahuje spíš zbytečnými odbočkami, které ale nenudí. Goriho hudba je tradičně mimo, Villova kamera prakticky celá zoomová nebo braná z ruky. Z Fidaniho je tohle asi zatím "nejlepší" - v dobrém i špatném slova smyslu. 6,5/10

a.k.a. Savage Guns, His Name Was Sam Walbash, But They Call Him Amen, His Name Was Sam Wallash, But They Call Him Amen

Režie: Demofilo Fidani

Hrají: Robert Woods, Dino Strano, Benito Pacifico, Simonetta Vitelli, Amerigo Castrighella, Lincoln Tate, Gordon Mitchell, Peter Martell

Hudba: Lallo Gori

Itálie 1971

EL PURO (1969)

Nejkultovnější spaghetti western od béčkaře Edoarda Mulargii. Nejkultovnější proto, že dlouho nešel sehnat, a když už, tak ve velmi osekaných kopiích, ti, kteří ho viděli, o něm mluvili a psali tak, jako by šlo o velmi nevšední záležitost. Až loni vyšel na Blu ray u Arrow Films, a i tam je poznat, že plná, 108 minut dlouhá verze, je složena z několika zdrojů. Díval jsem se na italský dabing, a i tam film několikrát přeskočil do španělštiny.

Nicméně řekl bych, že je to film, který měl potenciál a docela dobrý nápad, ale úplně neví, co s ním, a ač tu měl Mulargia zjevně vyšší rozpočet než předtím u filmů, které točil s producentem Vincenzem Musolinem, zase ten rozpočet nebyl tak vysoký, aby film nějak lépe vypadal. Zjevně museli tvůrci využívat odlehlejší části městečka ve studiu Elios, a dokonce tu uvidíme ohradu, která mi připadá, že byla přímo ohraničením filmové kulisy. Kvůli omezeným lokacím jsem pak měl dojem, že se film celou dobu odehrává v jednom městečku, ačkoli pak se ukázalo, že jsou dvě - a dokonce dvě různé postavy si byly tak podobné, že jsem je pokládal za jednu!

Děj je jednoduchý a na skoro dvě hodiny úplně neopodstatněný, že bych se ale nějak výrazněji nudil, to říct nemůžu. El Puro je obávaný pistolník, který pověsil kolty na hřebík a skrývá se v malém městě, kde ho všichni mají jen za obyčejného ožralu. Z vězení zatím uteče pětice nebezpečných zločinců, kteří se rozhodnou slavného El Pura najít a vyřídit a dostat za něj odměnu 10 000 dolarů.

No a vzhledem k tomu, že El Puro celou první půlku jenom chlastá, je větší zábava s lupiči, kteří si třeba vtipným způsobem opatří nové šaty a zbraně, nebo se usadí kde jinde než v opuštěném kostele. Nejsilnější, nejkultovnější a nejkontroverznější scéna je pak také s nimi - Aldo Berti umlátí k smrti prostitutku a nadšený šéf ho za to políbí. Druhá polovina, která pak stojí na El Purovi, jenž je donucen vystřízlivět a vzít zase do ruky zbraně, je tak o dost slabší a natahovanější, než první, a některé pasáže mi připadají nedokončené.

Díky ale bohu za to, že hlavní roli ještě nehraje Anthony Steffen, ale máme tu Roberta Woodse, kterému sice bylo vždycky úplně jedno, jestli je vůbec divákům sympatický, ale nehraje špatně. Pětice padouchů je zábavná a zajímavá - hlavního lotra Gypsyho hraje mně neznámý Marc Fiorini, jeho pobočníka Aldo Berti, objeví se tu i Mario Brega, Maurizio Bonuglia a i neznámý Fabrizio Gianni zaujme. Jinak tu ale moc dalších herců není. Hodnou holku ze saloonu hraje Rosalba Neri, její nesympatickou kolegyni Mariangela Giordano, která se mi tady snad líbila i víc. A právě ta se mi pletla s holkou ze saloonu z jiného města, kterou hraje Lisa Seagram. Hudba je od Alessandra Alessandroniho a vykrádá Morriconeho, kde jen může, což ale znamená, že se dá dobře poslouchat.

Jak píšu nahoře, potenciál to mělo, ale zpracování dost pokulhává. Pár dobrých scén, ale jinak spíš průměr. 6,5/10

a.k.a. La taglia e tua... l'uomo ammazzo io!

Režie: Edoardo Mulargia

Hrají: Robert Woods, Marc Fiorini, Rosalba Neri, Mariangela Giordano, Gustavo Re, Maurizio Bonuglia, Mario Brega, Fabrizio Gianni, César Ojinaga, Attilio Dottesio, Giusva Fioravanti, Emilio Zago, Lisa Seagram

Hudba: Alessandro Alessandroni

Itálie / Španělsko 1969

UNA CIUDAD LLAMADA BASTARDA (1971)

Tento britsko-španělský western (tedy ne v pravém slova smyslu spaghetti) jsem se léta snažil sehnat, ale nedařilo se. Obsazení vypadá naprosto perfektně - Robert Shaw, Martin Landau a Al Lettieri ve spaghetti westernu? K tomu Telly Savalas, Stella Stevens nebo Fernando Rey? Jenže nemožnost nalezení koukatelné verze, titulků a tušení, že to asi nebude taková bomba, vzhledem k neznámému režiséru (jediný další film, který jsem od něj viděl, je Casino Royale...) i celkové obskurnosti filmu, mě zase odrazovaly. A pak to zničehonic uvedla letos ČT. A nechala dlouho po vysílání na svém webu k přehrání.

Mám pocit, že tenhle film jako povídka a potom scénář asi vypadal lépe, než jaký je výsledek. Když nad tím zpětně přemýšlím, asi to na papíře dávalo smysl, ale když se na to člověk dívá, je to pěkný guláš. Postavy se zjevují a zmizí, a asi čtvrthodinový flashback ve druhé polovině přijde tak náhle, bez varování a nesouvisle, že jsem měl pocit, že nechápu už vůbec nic. Navíc mám pocit, že v různých verzích jsou scény nastříhány různě za sebou, takže některá začíná úvodními titulky, kde Stella Stevens přijíždí do městečka v pohřebním voze, a prolog o deset let dříve se objeví až později, nebo možná vůbec.

Film se snaží vyprávět o pomstě a revoluci najednou, ale dost nepřehledně, a navíc nejzajímavější postavy filmu nejsou ty hlavní. Robert Shaw je celou dobu spíše přihlížejícím, Stella Stevens se jen občas mihne a v roli anděla zkázy není moc přesvědčivá, a Martin Landau vytváří kreaci a la gestapák z Alles Gute. Nejvíc baví Telly Savalas v naprosto cool roli šéfa města, který s chutí vraždí nejrůznějšími způsoby kohokoli, kdo se mu znelíbí (věšení a la pirátská loď), polonahý jen s napůl oblečenou uniformou, a vedle šílených špinavých paruk zářící pleší, jenže cca po půl hodině se poroučí, a pak nás nejvíc zajímá jeho pohůnek Lettieri, který se poměrně brzy poroučí taky.

Hudba je od Walda de los Rios, který podobně nesedící hudbu složil i ve stejném roce k Řece zlého muže s Lee Van Cleefem a Ginou Lollobrigidou, rovněž letos odvysílanou na ČT. Tady aspoň na člověka zničehonic nevyskočí beatová píseň, ale stejně, až na titulní skladbu, moc přesvědčivá není. 6/10

a.k.a. Město bastardů, A Town Called Bastard, A Town Called Hell

Režie: Robert Parrish, Irving Lerner

Hrají: Robert Shaw, Stella Stevens, Martin Landau, Telly Savalas, Fernando Rey, Al Lettieri, Michael Craig, Dudley Sutton, Paloma Cela, Aldo Sambrell, Tito Garcia, Maribel Hidalgo, Antonio Mayans, Luis Rivera, George Rigaud

Hudba: Waldo de los Rios

Velká Británie / Španělsko 1971

SPAGVEMBER 2024

Listopad je tu, špaget čas.

1. Django (1966) /1.11./

A začít klasikou se vždycky vyplatí.

2. Pistole pro Ringa (1965) /3.11./

Viděno s překrývacím dabingem TV Premiéra, což bylo hrozný, ale pravda je, že v angličtině mi ten film nikdy nepřipadal tak vtipnej. Docela překvapení.

3. Ringo se vrací (1965) /3.11./

Dva odlišné filmy od stejného týmu. Stejní herci v úplně jiných rolích. Tenhle je z těch dvou jednoznačně lepší.

4. Companeros (1970) /4.11./

Vamos a matar, companeros!! Od Corbucciho můj nejoblíbenější, vylepšená verze Žoldnéře po událostech jara 1968 a zhlédnutí Divoké bandy. Hned několik scén si z ní dost půjčuje.

5. Boot Hill (1969) /5.11./

Spencer s Hillem jsou jistota, ale tomuhle filmu strašně ubližuje nevyrovnaný, zřejmě narychlo psaný scénář, s pár skvělými scénami, pár hroznými, a celkově nedržící pohromadě. Přitom potenciál tu byl.

6. Město bastardů (1971) /6.11./

Článek bude.

7. Johnny Yuma (1967) /8.11./

Tohle jsem si asi opakovat nemusel. Engelbert Humperdinck s nejotravnějším poskokem vůbec proti dřevěnému gentlemanovi a překvapivě opravdu brutálním padouchům, kteří umlátí dítě k smrti. To už jsem si nepamatoval a nečekal to, stejně jako incestní vztah mezi hlavním padouchem a jeho sestrou. Rosalba Neri ❤

8. El Puro (1969) /9.11./

Článek bude.

9. Savage Guns (1971) /9.11./

Článek bude.

10. Taste of Killing (1966) /11.11./

Kdysi dávno jsem to bral asi moc tradičně a doslovně. Příběh, ve kterém není kladná a záporná strana, protože obránci zlata se chovají jako úplně stejné svině jako jeho dobyvatelé. Za George Martina aspoň pláče žena a dítě, kdo by plakal za Craiga Hilla, když jemu samotnému nezáleží na nikom? Napodruhé výrazně lepší dojem.

11. Pohřběte je hluboko (1968) /13.11./

Bože to je nuda. A nastříhané kusy Taste of Killing a dalších filmů do toho vůbec nepomáhají. Viděno z originální VHS od Davaye, takže většinu rolí mluví četnická pátrací stanice Brno.

12. Armáda pěti mužů (1969) /14.11./

Má to svoje mouchy, ale zejména díky Morriconemu to stojí opakovaně za vidění. Peter Graves mi tam ale nějak moc nesedí, zatímco James Daly zapadá docela dobře. Střídání italských a španělských lokací je občas hodně divoké.

13. I Want Him Dead (1968) /15.11./

Narozdíl od Taste of Killing, tohle se v mých očích nijak neposunulo. Natočené je to moc pěkně, ale děj je tak stupidní, až je to iritující, stejně jako přehrávání béčkových herců a kaskadérů v pro ně příliš důležitých rolích. Každopádně zkusím s Craigem Hillem zkouknout i něco, co jsem ještě neviděl, ať mám lepší možnost porovnat.

14. No Graves on Boot Hill (1968) /16.11./

Článek bude...

15. Mé jméno je Nikdo (1973) /16.11./

Trochu jsem si potřeboval spravit náladu klasikou, což se povedlo. Zajímavé je, že v italské verzi se divák z titulků vůbec nedoví, že ve filmu je i R. G. Armstrong, Geoffrey Lewis, Leo Gordon nebo Steve Kanaly.