OIK'S GRANDIOSO GIALLO SPECIAL - part 1

Pro začátek našeho speciálu bychom si mohli vlastně shrnout, co giallo vlastně je.
Teoreticky už jsme tu psali o spaghetti westernu i o poliziotteschi, nyní se podívejme blíže na další italský žánr. Tenhle je mnohem těžší popsat, předpokládám, že s některými body nebudete souhlasit, můžete mít výhrady k některým definicím a prvkům, které považuji za zásadní já, nebo něčemu, co vám tam pro změnu chybí.
(číst dál)

CO JE GIALLO
Nebo spíš co není giallo? Na první pohled to vypadá poměrně jednoduše. Italská detektivka s mírně mysteriózním nádechem, detailním zobrazením vražd a silnou porcí erotiky. Jenže mnohé filmy do těchhle škatulek tak úplně nezapadají. Škatulkování obecně je hodně problém.

a) detektivka
Ve filmu často dochází k vícero vraždám, při nichž sledujeme oběť (většinou mladou ženu), zatímco vraha neznáme, je buď maskován, nebo zabírán tak, aby nebyl poznat. Vrah používá k vraždám většinou ostré nástroje, nože, břitvy, dýky, sekery, mačetu... Může ovšem vraždit i jinými způsoby, a nemusí vždy zůstat v celém filmu u jediného. Většinou vrah ale nepoužívá střelnou zbraň. Hlavní hrdina či hrdinka pak není oficiálním vyšetřovatelem, ale je nějak zainteresován/a na tom, aby vraha vypátral/a - především sám/a bývá v ohrožení života. Motivy vražd a identita vraha se pak vyjeví až nakonec.

b) mysteriózní nádech
Jsou gialla, která zůstávají realisticky při zemi. Jejich hrdinové uvažují a pátrají, veškeré tajemství spočívá v identitě vraha a jeho motivech. Ale jsou i taková, kde je hrdina sám narušená osobnost, trpí halucinacemi, často se prolínají sny a realita a mnohdy si ani divák, ani hrdina, není jist, co je skutečné. Vrah se může jevit nadpřirozeně, do děje jsou zapojeny mystické prvky typu vyvolávání duchů, okultních rituálů, satanistických sekt a podobně. Na konci se ale vždy vyjeví pravá kriminální podstata dění, jinak už by nešlo o giallo. Motivem satanistických sektářů k vraždám nebývá náboženství, jak se to jeví, ale třeba peníze. K mysteriózním prvkům bych přidal i roztodivné názvy (Čtyři mouchy na šedém sametu, Tvoje neřest je zamčený pokoj a jen já mám klíč, Všechny barvy temnoty, Ještěrka s ženskou kůží) s často symbolickým nádechem, mnohdy jsou však zvoleny zcela bez vztahu k samotnému filmu.

c) detailní zobrazení vražd
Tohle je různé i podle odvahy režiséra a schopností maskérů. Vraždy se ukazovat mohou a nemusejí. Většinou ale vidíme přímou akci, občas třeba jen máchající ruku s nožem a pak zkrvavené tělo, nebo přímo zasazené rány. S brutalitou si tvůrci, věda, že točí stejně mládeži nepřístupný film, nebrali moc servítky, takže může dojít na poměrně nechutné scény jako vypichování očí, usekávání končetin i hlav, uřezávání prsů a podobně.

d) erotika
Oproti jiným italským žánrovým filmům hrají v giallu velkou roli ženy. I zde jsou brány spíše jako objekt než jako skutečně aktivní hrdinky, většinou musí čekat na nějakého hrdinu, aby je vysvobodil, ale přece jen proti spaghetti westernům či poliziottescu je to pokrok. Gialla se tak často odehrávají v prostředích plných žen - módní agentury, dívčí internáty, noční kluby, dokonce i veřejné domy. Prostředí je vůbec zvoleno atraktivně - často evropské metropole, Řím, Milán, Benátky, ale i Paříž, Londýn, Vídeň, Atény... A v jednom případě i Praha.

Svět gialla ale není hezký svět. Nevím o tom, že by tu sex byl brán jako činnost ke zplození dětí, poněkud častěji jako rozkoš. Romantické podzápletky nejsou žádnou výjimkou. Jenže drtivá většina zobrazení sexuality se dotýká jejích stinných stránek, nebo i stránek, které ve své době byly považovány za stinné. Narazit tu můžeme skoro na všechno. Homosexualita je brána dvojsečně a stereotypně - gayové postrádají veškerou maskulinitu a jsou  spíše komickými figurkami, lesby jsou na druhou stranu dravé a působí mužným dojmem lovkyň. Lesbický sex není v těchto filmech výjimkou. Můžeme tu narazit i na stopy incestu, prostituci, pornografii, nymfomanky a vůbec celkovou promiskutu. Znásilnění také není výjimkou, motivy vražd jsou ale sexuální jen zřídka. A i když tu nic z toho není, nic nebrání, aby se hrdinka ve filmu svlékla do naha, třeba ve sprše. Voyeuři jsou všichni. Na úchylky jsou ty filmy bohaté - sadismus, masochismus, pedofilie, nedivil bych se ani, kdyby tam byla nekrofilie, ale na to jsem ještě nenarazil. Naštěstí.

Jak jsem psal, ty filmy byly od začátku brány jako mládeži nepřístupné. Cenzura byla ovšem přísná, takže se točily i scény, které měly být jen vějičkou pro cenzora, aby si nevšiml jiných pasáží. V mnohých kopiích dostupných na DVD ale dnes tyto scény mohou být (viz Lo strano vizio della signora Wardh).

Tak a teď si vezměte, že jsou gialla, která splňují tohle všechno do puntíku, a pak jsou taková, kde vraha známe, nebo se nevěnují vyšetřování, nemají mysteriózní nádech, vraždy nevidíme vůbec, nebo se v nich nikdo nesvléká. U některých filmů, které tohle všechno obsahují, zase může vyvstat otázka, zda vůbec jde ještě o giallo. Takže otázka, co je giallo, není úplně snadno zodpověditelná. Docela bych řekl, že nejde ani jen o žánr, ale spíše o celkovou náladu, atmosféru, dokreslovanou silným důrazem na vizuální stránku filmů. Na těch nejlepších filmech pracovali ti nejlepší kameramani, vizuálně jsou zajímavé i kostýmy, dekorace, nasvícení. Podpořeno je to i typicky italským stylem natáčení plným zoomů, velkých detailů tváří herců či podhledů. K vytvoření celkové atmosféry rovněž silně přispívá hudba, vycházející často z dobových moderních stylů, ale tvořená nejlepšími skladateli své doby.

HISTORIE
Slovo "giallo" v italštině znamená "žlutý". Když v Itálii začaly na počátku 20. století vycházet brakové detektivky, byly vydávány v edici ve žlutých deskách. Označení barvy se tak přeneslo na celý žánr. Ostatně v Itálii dodnes jako giallo označují prakticky všechny thrillery a detektivky včetně zahraničních. Ve světě se toto slovo ovšem používá jen jako označení právě italských thrillerů tohoto druhu.

V edici vycházely různé detektivní příběhy, včetně klasik od Agathy Christie, Raymonda Chandlera či Dashiella Hammetta. Asi nejvýrazněji pak Edgara Wallace, jehož několik námětů bylo coby giallo i zfilmováno. Nejsou to však zdaleka jediné vlivy, které tvůrci gialla měli. Giallo vzešlo vlastně z vlny gotických hororů počátku šedesátých let, které byly adaptacemi povídek klasiků jako Edgara Allana Poea či Nikolaje Vasiljeviče Gogola, přesunutím těchto příběhů do současnosti. Obrovskou inspirací byly rovněž filmy Alfreda Hitchcocka, v nichž se dá najít řada shodných prvků.

Prvním giallo filmem byl film Maria Bavy Oko ďábla (La ragazza che sapeva troppo) z roku 1963. Název se odkazuje na Hitchcockův film Muž, který věděl příliš mnoho, styl si Mario Bava podržel ze svých gotických hororů. Příběh zachycuje bezbrannou dívku v osidlech sériového vraha v neznámém prostředí. Film zdaleka ještě neobsahuje všechny prvky vyjmenované výše, vrařdy se odehrávají mimo obraz, jakákoli erotika tu chybí úplně, ale ty zásadní elementy tu už máme. O rok později Bava navázal filmem Šest žen pro vraha (Sei donne per l'assassino), který uvedl další základní prvky - odehrává se mezi modelkami, máme tu už explicitně zobrazené vraždy a maskovaného vraha.

V následujících šesti letech se žánru dotýkali různí tvůrci od Lucia Fulciho po Umberta Lenziho, ale v této době šlo spíše o psychologické erotické thrillery než o gialla tak, jak je známe. Až roku 1970 přišel Dario Argento se svým filmem Pták s křišťálovým peřím (L'uccello dalle piume di cristalo), který celý žánr redefinoval, zaměřil vyloženě na pátrání po maskovaném maniakovi vraždícím krásné ženy a vytvořil styl, který byl výrazný, ale snadněji kopírovatelný, než ten Bavův. Okamžitě pak začala obrovská vlna giallo filmů, která ve svém největším rozmachu trvala asi do roku 1973. Poté sice tyto filmy ještě vznikaly, ale už nikdy tolik najednou. V téhle době štafetu převzaly poliziotteschi. Od osmdesátých let s postpující krizí italského filmu přestaly pravidelně vznikat i giallo filmy, v malém počtu ale vznikají stále, i když už spíše ve znaku poct starým filmům.

TVŮRCI
a) režiséři
Shrňme si nyní pár nejdůležitějších jmen. Otcem gialla byl Mario Bava, který však v sedmdesátých letech vytvořil už jen tři tyto filmy, vymykající se standardní produkci své doby. Dario Argento vytvořil tzv. zvířecí trilogii (Pták s křišťálovým peřím, Devítiocasá kočka, Čtyři mouchy na šedém sametu), navázal film Tmavě červená (1975) či Tenebre (1982), posledním filmem, který v tomto žánru vytvořil, je film s původním návzem Giallo (v češtině Bestie musí zemřít) z roku 2009. Dalšími významnými režiséry byli Lucio Fulci, Sergio Martino, Luciano Ercoli, Pupi Avati, Aldo Lado či Umberto Lenzi, mnoho tvůrců si ke giallo odskakovalo od jiných žánrů, např. Tonino Valerii od westernů, stejně jako Michele Lupo, Antonio Margheriti či Duccio Tessari. Dá se říct, že většina žánrových režisérů té doby na kontě má nějaké giallo, byť třeba jen jedno, jako třeba Enzo G. Castellari. V osmdesátých letech přibyli synové starších režisérů, Carlo Vanzina (syn Stena) a Lamberto Bava (syn Maria), z mladší generace stojí jistě za zmínku třeba Michele Soavi.

Bava, Argento, Fulci, Martino, Lenzi, Bava jr.

b) herci
Na hrdinu giallo vyžadovalo poněkud uhlazenější a světáčtější typy než k westernům, přesto se hvězdami gialla stávali často právě bývalí kovbojové. Asi nejvýraznějším příkladem je George Hilton, současně hrající pistolníky ve westernech i milence v giallu. Stejně tak Franco Nero, Anthony Steffen, Gianni Garko či Tomas Milian zabrousili do vod gialla. Z newesternových herců bychom mohli připomenout třeba Jeana Sorela, Marca Porela, Claudia Cassinelliho či Luca Merendu. Stejně jako jinde i zde se objevovaly často světové hvězdy různé zářivosti, můžeme tu vidět třeba exBonda George Lazenbyho, Farleyho Grangera, Davida Hemmingse či Jean-Louise Trintignanta. Co se týče ne úplně kladných rolí či vedlejších postav, tam je to zajímavější a známých tváří tu lze vidět opravdu dost, např. Ivana Rassimova, Enrica Maria Salerna, Jean-Pierra Mariella, Franka Wolffa, Camerona Mitchella, Luigiho Pistilliho, Klause Kinského, Maria Adorfa nebo dokonce Buda Spencera. Ve vedlejších rolích se často objevovali herci se zajímavými tvářemi jako Luciano Pigozzi, George Rigaud, Umberto Raho, Bruno Corazzari či Franco Ressel.

c) herečky
Giallo pro herečky znamenalo větší příležitost než dříve spaghetti westerny. Mnohé se v těchto filmech proslavily. Za královnu žánru můžeme označit Edwige Fenech, která ve svých několika filmech ztělesnila archetyp giallové hrdinky - mladá neurotická žena prchající před stíny minulosti i současným nebezpečím. V Lenziho psychologických giallech se často objevovala Američanka Carroll Baker, můžeme tu často vídat další krásky jako Rosalbu Neri, Nieves Navarro, Pilar Velazquez, Anitu Strindberg, Barbaru Bouchet, Florindu Bolkan, Idu Galli, Margaret Lee a řadu dalších. Občas se ve filmu objevila i nějaká větší hvězda jako Senta Berger, Jacqueline Bisset, Mimsy Farmer, Ornella Muti či Jennifer O'Neill. Spousta méně známých hereček a modelek pak ztvárňovala oběti vražd. Důležité, a to bohužel i u hlavních hrdinek, bylo ovšem tělo, herecký výkon už tolik ne. Většina těch, které jsem uvedl výše, ale obstála ve svých filmech se ctí.

d) skladatelé
Hudba tvořila důležitou součást těchto filmů, společně s obrazem dotvářela atmosféru. Je jasné, že nejzásadnějším skladatelem byl Ennio Morricone, který spolupracoval snad se všemi nejvýznamnějšími tvůrci gialla, Argentem, Fulcim, Ladem, Ercolim, Lenzim. Sergio Martino zase skoro výhradně spolupracoval s Brunem Nicolaiem, který vytvořil rovněž řadu úžasných skladeb. Lucio Fulci v pozdějších letech spolupracoval s trojicí Franco Bixio - Fabio Frizzi - Vince Tempera, zatímco Dario Argento si pro film Tmavě červená našel skupinu Goblin, s níž od té oby takřka výhradně spolupracoval. Pro film Lo strano vizio della signora Wardh složila výbornou hudbu Nora Orlandi, dále bychom mohli zmínit Rize Ortolaniho, Stelvia Ciprianiho, Carla Rustichelliho, bratry De Angelisovy či Gianniho Ferria.

NÁSLEDNÍCI
Giallo mělo vliv i na další režiséry ve světě. Asi nejvýrazněji na Briana De Palmu, autora filmů Oblečen na zabíjení (Dressed to Kill, 1980) či Výstřel (Blow Out, 1981). Největší vliv ale tyto filmy měly na americký hororový subžánr slasher, zvláště filmy Krvavá zátoka (Reazione a catena, 1971), jehož jedna část byla okopírována v Pátku třináctého, a Torso (1973). Ke giallu jako inspiraci se hlásí i Quentin Tarantino či Joe Dante.V posledních letech vzniklo několik poct giallu i mimo Itálii, např. filmy Amer či The Strange Color of Your Body's Tears.

VÝZNAMNÉ FILMY
Oko ďábla (La ragaza che sappeva troppo, 1963)
Šest žen pro vraha (Sei donne per l'assassino, 1964) - základní kameny žánru od Maria Bavy.
Nude... si muore (Nahá... zemřeš, 1968)
Pták s křišťálovým peřím (L'uccello dalle piume di cristallo, 1970) - počátek Argentovy zvířecí trilogie 
Lo strano vizio della signora Wardh (Podivná neřest paní Wardhové, 1971) - první z giall Sergia Martina
La coda dello scorpione (Ocas škorpiona, 1971)
La corta notte delle bambole di vetro (Krátká noc skleněných panenek, 1971) - film odehrávající se v Praze
La morte cammina con i tacchi alti (Smrt přichází na vysokých podpatcích, 1971)
Tutti i colori del buio (Všechny barvy temnoty, 1972)
Solange: Teror v dívčí škole (Cosa avete fatto a Solange?, 1972)
Muka neviňátek (Non si sevizia di un paperino, 1972)
I corpi presentano tracce di violenza carnale (Torso, 1973)
Spasmo (1974)
Tmavě červená (Profondo rosso, 1975)
La casa dalle finestre che ridono (Dům se smějícími se okny, 1976)
Zvuky temna (Sette note in nero, 1977)
Ztracená duše (Anima persa, 1977)
Tenebre (1982) 
La casa con la scala nel buio (Dům s temným poschodím, 1983)
Sotto il vestito niente (Pod šaty nic, 1985)
Phenomena (1985)
Hrůza na jevišti (Deliria, 1987)