úterý 7. března 2023

SAM PECKINPAH (1925-1984)

Krvavý Sam, jeho život a filmy.
Sam Peckinpah se narodil 21. února 1925 v kalifornském Fresnu, kde vyrůstal na ranči svého dědečka. Za 2. světové války sloužil u mariňáků v Číně. Po návratu vystudoval univerzitu (což je s podivem, vzhledem k tomu, že školní docházku zanedbával a radši pozoroval kovboje na ranči), ale studoval divadlo, kterému se následně několik let věnoval, než přešel k filmu, kde začínal jako asistent, zejména u Dona Siegela.

Siegelovi asistoval poprvé v roce 1954 na filmu Riot in Cell Block 11, kde reputace jeho rodiny umožnila, aby se natáčelo ve skutečném vězení. Se Siegelem ještě pracoval na Invazi lupičů těl (1956) a několika dalších filmech. V Invazi lupičů těl se i mihl jako herec. Tvrdil, že pracoval i na scénáři, ale nikdy to nebylo prokázáno.

Koncem 50. lět pracoval v televizi, rozpracoval scénář pro svůj první film podle knihy The Authentic Death of Hendry Jones, inspirované legendou o Billy Kidovi. Film nakonec silně přepracoval a natočil Marlon Brando pod názvem Křivák (One Eyed Jacks, 1961). Téma Billyho Kida ale rebela Peckinpaha zajímalo natolik, že se k němu mnohem později vrátil se svým legendárním westernem Pat Garrett a Billy Kid (1973).

Mezitím Peckinpah v televizi vytvořil seriál The Westerner, který zaujal kritiky svou originalitou, ale diváky příliš ne, proto po půl sezóně skončil. Hvězda seriálu Brian Keith ale na tomto základě Peckinpaha doporučila pro režii filmu Kumpáni smrti (The Deadly Companions, 1961) v hlavní roli s Maureen O'Harovou. Už tady začaly obrovské spory mezi Peckinpahem, který scénář bral jako odrazový můstek pro vlastní tvorbu, a producentem, v tomto případě i bratrem O'Harové, který prostě hledal nádeníka k natočení filmu, v němž by jeho sestra zazářila. Podpora Briana Keitha Peckinpahovi nepomohla, z filmu byl před dokončením vyhozen a film byl zcela přestříhán.
Jako zázrakem následně získal Peckinpah režii westernu Jízda vysočinou (Ride the High Country, 1962) s Joelem McCreou a Randolphem Scottem. Tento film už je cítit jako skoro ryzí Peckinpah, ještě ne tak syrový, ale s mnoha tématy, ke kterým se krvavý Sam často vracel. Poprvé se tu objevují i Warren Oates nebo R.G. Armstrong, které Peckinpah opakovaně obsazoval. Jízdou vysočinou Peckinpah zabodoval a stalo se z něj známé jméno. 

Jeho další film, Major Dundee (1965) ale znamenal katastrofu. Natáčení rozmáchlého eposu bylo poznamenáno režisérovou pomalou prací, zálibou v alkoholu a překračováním rozpočtu a natáčecích dnů. Studio chtělo Peckinpaha vyhodit, ale postavil se za něj Charlton Heston. Nakonec ho vyhodili až ve fázi postprodukce, kdy skončila i Hestonova podpora, a produkce film sestříhala ze čtyř hodin na dvě tak, že přestal dávat smysl. Po mnoha letech byla uvedena o něco delší verze, bližší Peckinpahovu původnímu záměru, ale to už nemohlo nic zachránit. Peckinpahova kariéra byla v troskách a stal se nechvalně známým coby nespolehlivý alkoholik.

Záchranu našel opět v televizi, kde zaujal dramatem Noon Wine s Jasonem Robardsem. Díky tomu dostal od producenta Phila Feldmana možnost režírovat svůj nejznámější film - Divokou bandu (The Wild Bunch, 1969). V Divoké bandě se věnuje nejen svým oblíbeným tématům přátelství, smrti, cti a násilí, ale přinesl revoluční zpracování akčních scén, které dosud nikdy nebyly tak brutální a efektní. Prostříhávání mezi normálními a zpomalenými záběry, drsnost a špína přinesly Peckinpahovi popularitu jako "krvavému Samovi". Diváci od té chvíle chtěli vidět dalšího Peckinpaha - a čekali další Divokou bandu. A přesně to Peckinpah už natočit nechtěl.

V první polovině 70. let Peckinpah točil jeden film za druhým a střídal propadáky a úspěšné kousky. Komediální Balada o Cablu Hogueovi (1970) propadla, Strašáci (Straw Dogs, 1971), první newestern natočený ve Velké Británii, zaznamenal úspěch, ale ještě o to větší kontroverzi. Nostalgický Junior Bonner (1972) i přes obsazení Steva McQueena propadl, McQueen si ale přitáhl Peckinpaha k režii kasovního hitu Útěk (The Getaway, 1972). Pat Garrett a Billy the Kid byl v době vzniku poznamenán nejen Peckinpahovým alkoholismem, ale i přístupem studia, které opět Peckinpaha vyrazilo a přestříhalo film tak, že nijak zvlášť nezaujal. K tomuto filmu jako jedinému se Peckinpah vrátil ještě za svého života a snažil se vytvořit vlastní sestřih, který by odpovídal jeho záměru - byl dokončen však až po jeho smrti. 

Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (Bring Me the Head of Alfredo Garcia, 1974) byl asi jediným filmem, který dopadl přesně tak, jak ho režisér zamýšlel, ale setkal se pro svoje cynické téma s odporem jak kritiky, tak diváků, a byl doceněn až mnohem později. Zabijácká elita (Killer Elite, 1975) s Jamesem Caanem a Robertem Duvallem už nemohla nic spasit - Peckinpah byl zase jednou personou non grata, kterého zesměšňovali jak Monty Python (což bylo vtipné), tak Saturday Night Live (což bylo hodně za hranou).

Práci tak získal pouze v Evropě, když západoněmecký producent pornofilmů Wolf Hartwig se rozhodl vstoupit na scénu světové filmografie právě filmem Sama Peckinpaha. Jeho manýry a snaha na všem ušetřit však přinesla jen další problémy, Peckinpahovo pití se zhoršovalo a Železný kříž ani nebyl dokončen, protože prostě došel film. Nakonec mu to vlastně ani moc neublížilo a jedná se o jeho poslední velké dílo. Následující Konvoj byl sice kasovně úspěšný, ale jinak to byla katastrofa, ze které režiséra závislého na alkoholu a drogách vyrazili už v půlce natáčení a dokončil ho James Coburn a Peckinpahova letitá asistentka Katherine Haber. Poté se Peckinpahova kariéra opět ocitla v troskách, nikdo nebyl ochoten ho zaměstnat, rozpracoval několik westernových námětů, ale žádný producent s ním nebyl ochoten pracovat. Až nakonec v roce 1983 získal možnost režírovat adaptaci románu Roberta Ludluma Ostermannův víkend. Film zdaleka nedosahuje na to nejlepší z Peckinpahovy tvorby, ale ukázal, že režisér ještě má co nabídnout. Víc už ale udělat nestačil. Jeho zdravotní stav byl natolik špatný, že 28. prosince 1984 zemřel.

Ačkoli je Peckinpah vnímán často jako akční režisér, jeho filmy ve skutečnosti tolik akce nenabízejí. Přinesl revoluci ve způsobu, jakým byly násilné scény natáčeny, ale jinak akcentuje spíše témata přátelství, loajality, cti, pýchy a smrti. Hodně se píše o jeho šovinistickém přístupu k ženám, ale ani tohle není tak jednoznačné - postavy Senty Bergerové v Majoru Dundee i Železném kříži či hlavní postava Isely Vegové v Přineste mi hlavu Alfreda Garcii tuto tezi poměrně vyvracejí. V každém případě i přes všechny kontroverze Peckinpahovo dílo přetrvává.

Filmy:
1971 - Strašáci
1972 - Útěk
1978 - Konvoj
Vystavil v
Štítky: , ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)