TOUCH OF EVIL (1958)

Jestliže Maltézský sokol z roku 1941 klasický noirový cyklus otevírá, Dotek zla ho zase zavírá. Oba patří zároveň mezi to nejlepší, co v daném žánru vzniklo.

Shrnout děj se tentokrát moc nedá. Začíná to pátráním po původci výbuchu auta, v němž jel místní průmyslník, a snahou mexických gangsterů zbavit se návladního, který má svědčit proti jejich příbuznému. Po nějaké chvíli se film ale promění ve zběsilý zápas dvou tvrdohlavých policistů, z nichž jeden jde proti druhému legální cestou, zatímco druhý se neštítí ve snaze ho zničit naprosto ničeho.

Toho skoro slušňáka hraje Charlton Heston, překvapivě hrající Mexičana. Film jsem viděl dabovaný, takže nevím, jak mu šla španělština v originále. Heston ale nemá čas na to, hrát si na Mirka Dušína, celý film je ve spěchu a vzteklý. Je to ale Orson Welles, kdo film naprosto ovládá. Jeho postava je naprosto odpudivé, cynické, rasistické, xenofobní, prolhané, ožralé, přežrané, sadistické a chlípné prase a Welles si to užívá každou vteřinou pod nánosem obrovské masy vycpávek (až takhle tlustý nebyl). Jestli byl odporný v Tepepovi, tam to byl proti Doteku zla čajíček. Welles nejen fyzicky dominuje, kdykoli se objeví na plátně. Zajímavé je, že původně měl pouze hrát, ale Charlton Heston si ho prosadil na místo režiséra a Welles provedl i značné změny ve scénáři.

A pokud není na plátně ani Heston, ani Welles, zjistíme, že Janet Leigh už dva roky před Psychem navštívila opuštěný motel řízený nervním blbečkem, a taky se jí tam stalo leccos nepěkného. Ale její strašení a psychické týrání tady je stejně působivé jako nenadálá vražda v Psychu.

Ze začátku jsem se snažil zorientovat v ději a dlouho jsem byl docela zmatený, zvláště ze všech těch Mexičanů, co se před kamerou, jež se na chvíli nezastaví, pořád míhali znova a znova. Ale jakmile se Leighová ocitne v motelu a dojde k prvním větším konfliktům mezi Hestonem a Wellesem, na všechny nejasnosti zapomenete a nemůžete od filmu odtrhnout oči.

To vše podbarvuje výborná hudba Henryho Manciniho, asi jedinkrát opravdu noir s jazzovým soundtrackem? Zajímalo by mě, jestli se to tu hrálo už tenkrát, protože v jednu chvíli zní z rádia skladba, jejíž harmonie je takřka identická se Suchého Pramínkem vlasů.

Co ještě zmínit? Výbornou kameru, která se buď pořád hýbe a otáčí a i scény v autech byly točeny s opravdu jedoucími auty a ne před plátnem, anebo snímá obrovského brunátného Wellese z podhledu. Vedlejší roli Marlene Dietrich a maličký štěk Zsa Zsy Gabor, která nechápu, co tu dělala. A všimnete si Josepha Cottena? Dále výbornou práci s druhým plánem či dost odvážné scény naznačeného skupinového znásilnění včetně přítomnosti lesbiček.

Viděl jsem původní verzi, kterou jako vždy producenti Wellesovi sebrali a přestříhali. Existuje i restaurovaná jeho verze, takže na tu se určitě někdy v budoucnu podívám. Moje verze byla 4:3, existují verze v 16:9, takže podle toho se liší i obrázky.

Opravdu mě překvapilo, jak moc se mi to nakonec líbilo. Na to, abych to prohlásil nejlepším noirem, si to ještě musím nechat rozležet v hlavě, ale mezi to nejlepší, co jsem v žánru viděl, se to určitě řadit bude. 9/10

a.k.a. Dotek zla

Režie: Orson Welles

Hrají: Charlton Heston, Janet Leigh, Orson Welles, Joseph Calleia, Akim Tamiroff, Joanna Moore, Marlene Dietrich, Zsa Zsa Gabor, Dennis Weaver, Valentin de Vargas, Victor Millan, Keenan Wynn, Joseph Cotten

Hudba: Henry Mancini

USA 1958