THE DETECTIVE (1968)

Frank Sinatra je pěvecká legenda, jako herec si sice vybudoval kariéru, ale nikdy nijak extra nezářil. Jeho filmy 60. let jsou pro mě z kategorie "přestárlá hvězda hraje mladší postavu ve schematickém ději." Tento film mě proto nikdy moc nelákal, ale ze zvědavosti jsem zašel na projekci v Ponrepu z 35 mm filmu s původním kinodabingem. A nelituji.

 

Detektiv je zajímavější, než by se po prvních deseti minutách zdálo. Na začátku to vypadá na úplně klasickou detektivku. Policie přijede na místo činu, ohledává mrtvolu, jediné, co překvapí, je suché konstatování Sinatry suchým hlasem Josefa Langmilera "Má uříznutý penis." Na místo činu přijde význačný politik, protože oběť není ledaskdo, Sinatra ho vyhodí. Čekáme klasiku, že policajt bude za každou cenu vyšetřovat další a další podezřelé a politici mu budou házet klacky pod nohy. Jenže po krátké scéně s Lee Remickovou v roli Sinatrovy ex/manželky se objeví první, sice trochu nešikovný, ale nečekaně dlouhý a na jinou cestu nás zavádějící flashback.

 

Detektiv není detektivka. Je to film o policistovi, který se snaží zůstat sám před sebou čistý ve městě plném špíny, kterému nerozumí, které už není jako město, kde poldu dělal jeho otec. Politici a byznysmeni řádí bez kontroly jako černá ruka. Ženy jsou nevěrné a promiskuitní. Město je plné homosexuálů a dalších perverzáků. Policisté jsou úplatní, násilničtí a líní. A Sinatra zjišťuje, že možná sám nebude taky tak čistý, jak si ze začátku myslel.

 

Dvě témata se filmem prolínají - sociální rovina a homosexualita. V první oblasti, kvůli které byl film zřejmě v roce 1970 zakoupen, je film občas nepříjemně didaktický a naivní. Developeři blokují výstavbu, aby co nejvíce zvýšili cenu pozemků, a Sinatra s tím přece něco musí udělat. Druhá rovina je z dnešního pohledu také problematická, ale ve své době byla šokující - nejen, že tu vidíme dokonce homosexuální polibek a jde o ústřední téma, ne jen poukázání na to, jaká jsou gayové špína, ale v zásadě tvůrci spíše poukazují na problematické přijetí homosexuality společností a k čemu může vést. Nicméně Ralph Meeker křičící na podezřelého "Buzerante!" stojí za to.

 

Nejznámějším faktem o filmu je, že je to vlastně prequel Smrtonosné pasti. Roderick Thorp, autor předlohy, napsal Smrtonosnou past jako druhý díl, nicméně filmaři v roce 1988 už nemohli obsadit starého Sinatru, a aby se diváci moc neohlíželi za tímto filmem, změnili i jméno hlavním postavám. Celý film jsem přemýšlel, jestli Lee Remick hraje stejnou postavu jako ve Smrtonosných pastích Bonnie Bedelia, ale zjistil jsem, že v knize jde o dceru a vnoučata, ze kterých filmaři udělali ženu a děti.

Jak jsem na začátku Sinatru zkritizoval, ve výsledku se mi tu docela zamlouval. A dokonce jsem došel k tomu, že bych si ho jako Drsného Harryho, kterého mu nejdřív nabídli, dokázal představit. Paradoxně tou scénou, kde mě to napadlo, nebyla žádná akční (taková je tu vlastně jen jedna), ale scéna, kde zjistí, že jeho žena je mu nevěrná.

 

Česká kopie na začátku neobsahovala info o hercích, a já si nic ani před zhlédnutím nezjišťoval, tak jsem byl překvapen, kolik známých tváří tu člověk najde. Manželku hraje výborná a velmi krásná Lee Remick, která se mi tu líbila i víc než Jacqueline Bisset, ta ale má divnou krátkou paruku. Na Bissetovou si člověk musí až do druhé poloviny počkat, protože film má strukturu dvou případů, které se propojí, a Bissetová hraje ústřední roli v tom druhém. Mezi Sinatrovými kolegy najdeme Jacka Klugmana, Roberta Duvalla a Ralpha Meekera - Klugman hraje klasicky kladnějšího poldu, Duvall fašistu a Meeker slizkého korupčníka. Mezi podezřelými najdeme Tony Musanteho v roli homosexuála nebo Lloyda Bochnera a mihne se začínající Tom Atkins.

 

Podobná poznávačka byl pro mě z téhož důvodu i dabing - až někdy v půlce jsem poznal, že dalšího Sinatrova kolegu mluví Krampol, zato mladého Jana Schánilce jsem překvapivě poznal hned. Nejvtipnější je ovšem Vladimír Brabec dabující jednoho z homosexuálů. 

 

35 mm film byl taky zajímavý zážitek. Digitální projekce jsou fakt spíš jako když si člověk pustí film v televizi. Já si nejsem jist, jestli ještě třeba Hanebný pancharti nebyli promítaní z filmu, ale léta jsem zvyklý na digitální projekce. Kopie měla po letech samozřejmě pár menších výpadků a došlo k lehčí degradaci barev, která ale vlastně filmu přinesla zajímavou patinu. Jako když čte člověk zažloutlou knihu vonící starými časy. Po porovnání na DVDBeaveru jsem došel k tomu, že zatímco Blu Ray vypadá přijatelně, barvy na DVD jsou hnusně kyselé a do zelena. Pokusil jsem se vyrobit zhruba náhled, jak asi kopie z filmu vypadala, nicméně skutečně reprezentativní obrázek vytvořit nedokážu.

Nahoře z Blu Raye, dole úprava, jak to asi vypadalo v kině.

 Bylo to nakonec zajímavější, ale jestli o moc lepší, to asi nemohu říct. Pořád je to poněkud schematické, chvílemi naivní a školometské a chvílemi moc dlouhé. Drží to obsazení, drží to Goldsmithova hudba, ale nepopírám, že vidět to v DVDripu v originále nebo s dabingem ČT, možná by se mi to líbilo ještě méně. 6,5/10

 

a.k.a. Detektiv

Režie: Gordon Douglas

Hrají: Frank Sinatra, Lee Remick, Jacqueline Bisset, Ralph Meeker, Jack Klugman, William Windom, Tony Musante, Al Freeman Jr., Robert Duvall, Lloyd Bochner, Tom Atkins

Hudba: Jerry Goldsmith

Produkce: 20th Century Fox

USA 1968 

THE CINCINNATI KID (1965)

Většinou, pokud je film o nějakém sportu nebo hře, je pro zážitek nejen vhodné, ale docela i nutné znát pravidla. Copak u boxu, tam je to jednoduché, u hokeje to taky zvládne každý, ale třeba první Bláznivá střela má pro mě trochu slabší finále, protože nerozumím podrobně pravidlům baseballu, která jsou tam právě terčem mnoha vtipů. Pokeru nerozumím taky, ale tvůrcům tohoto filmu díky za to, že nejen, že si neřekli, že musí diváka nakrmit v nějaké expozici pravidly, ale ještě natočili hru, kolem které se film točí, tak, že jsem si napětím málem kousal nehty.

 

Steve McQueen je jako vždy mlčenlivý hrdina, hráč pokeru, který je nejlepší v New Orleans. Když se tam objeví legendární hráč, údajně nejlepší ze všech, v podání Edwarda G. Robinsona, má samozřejmě zájem ho vyzvat. Nicméně Robinson nejdřív oholí nafoukaného Ripa Torna (který asi nikdy nehrál ani trochu sympatické postavy) a ten chystá pomstu - a to skrze Cincinnati Kida a jeho kamaráda Shootera (Karl Malden), který má rozdávat, a zajistit, aby Kid dostal správné karty. Vše ještě zkomplikuje rozmarná Shooterova žena Ann-Margret.

 

Ze začátku mi to přišlo poměrně průměrné, a je mi jasné, že původní scénář asi nebyl nic extra, pár klišé a nedobře provedených scén tam ještě zůstalo. Nicméně co neseškrtal McQueen, který zejména svoje dialogy nechal na naprostém minimu, to dost vylepšil režisér, který se soustředí víc na atmosféru než na děj samotný. Romantické scény s Tuesday Weld jsou poměrně průměrné, zatímco cokoli se točí kolem karet, Ripa Torna, Ann-Margret nebo scéna s kohoutími zápasy, to už vypadá mnohem líp.

 

Postavy jsou rovněž sympaticky nečernobílé, snad s výjimkou příliš kladné Tuesday Weld a příliš záporného, ale o to zábavnějšího Torna, který, když si zavolá Karla Maldena k sobě, zlověstně střílí celou dobu na terče. McQueenovi sice člověk drží palce, na druhou stranu jeho touha vyhrát má ničivou sílu vůči všemu ostatnímu, na čem by mu mělo záležet. Robinson hraje prostě profíka, který jinak není nijak nesympatický, přesto v závěrečném karetním duelu člověk musí vyloženě držet palce McQueenovi, tak šikovně je to natočené. Karl Malden má jedinou vadu - člověk nepochopí, proč si ho Ann-Margret vzala ;) A v menších roličkách najdeme klasiky jako jsou Jeff Corey, Dub Taylor, Joan Blondell nebo Karl Swenson.

 

Do toho všeho tu máme klasický jazzový soundtrack doplněný hudbou Lalo Schifrina a s písní zpívanou Rayem Charlesem. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že hlavní téma, které je i melodií písně, bylo vykradeno v nějakém spaghetti westernu.

 

Vzhledem k době vzniku, i faktu, že z natáčení byl vyhozen původní režisér Sam Peckinpah, jsem nečekal moc, ale nakonec se mi film dost líbil a můžu ho jen doporučit. 7,5/10

 

a.k.a. Cincinnati Kid

Režie: Norman Jewison

Hrají: Steve McQueen, Edward G. Robinson, Karl Malden, Ann-Margret, Tuesday Weld, Rip Torn, Joan Blondell, Jeff Corey, Jack Weston, Cab Calloway, Milton Selzer, Dub Taylor, Karl Swenson

Hudba: Lalo Schifrin

Produkce: MGM

USA 1965 

ROBERT DUVALL 95

 Včera 95. narozeniny oslavil klasik Robert Duvall. Všechno nejlepší!

AŽ SE BUDE PSÁT ROK 2026

Tak už možná bude pozdě na to chtít se ptát, co děti?

(Mají si kde hrát.)

Léta utíkají rychleji a rychleji, blog už vstupuje pomalu do devatenáctého roku svojí existence, a jaký byl ten osmnáctý?

 

O dost línější než předchozí, jak to tak bývá v posledních letech. Do dob, kdy bylo plno času na sledování filmů, čtení knih, poslouchání hudby, a ještě o tom sepisování nějakých poznámek a myšlenek, už se asi těžko vrátím. Jediný pokus o speciál byl v únoru s Warrenem Oatesem, překažený nemocí, kdy jsem dva týdny ležel a bylo mi tak zle, jak dlouho ne. Pak už jen říjnové horory a listopadové spaghetti westerny. 

 

Z kraje roku jsem sledoval hlavně filmy Nového Hollywoodu a nakoukal si několik zásadních klasik, které se určitě řadí k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední rok viděl. Volba Warrena Oatese na speciál tak vyšla spontánně. Přelom února a března mě zastihl v pro změnu evropské náladě, a vlastně celé jaro se neslo ve znaku dvou v zásadě zcela odlišných žánrů - italského gialla a klasických amerických westernů. Duben tak byl vyloženě měsícem gialla s pokusem o něco, jako je listopadový spagvember (zkusím v dubnu znovu?), zatímco v květnu hlavně vycházely jednotlivé části The Show With A Name o klasických westernech. 

 

Léto pak vypadá jako syntéza předchozích období, oklikou jsem se vrátil k americkým westernům i Novému Hollywoodu, a následovala další série TSWAN, tentokrát o sedmdesátkových amerických westernech. Září bývá slabé, nebýt obou Shows, se jménem i bez jména, nic by tu prakticky nebylo, říjen horory se zaměřením na osmdesátky, listopad špagety a prosinec zase prázdnej, jak bývá. Nějak se vždycky po dvou speciálních měsících vysílím.

 

Plány už nějak ani nemám. Tipů jsem od vás dostal za léta hodně a pořád jsem se k nim nedostal, nebo je odkládám, uvidíme. Už to beru čistě stoicky, co přijde, to přijde. Každopádně díky všem, kteří to tu pořád ještě čtou.

 

A teď statistiky:

THE TOWERING INFERNO (1974)

Jeden z řady velkolepých sedmdesátkových thrillerů Michaela Baye své doby, Irwina Allena, který počínaje Letištěm (1970) přicházel až do konce dekády s dalšími a dalšími katastrofickými filmy, kde nahnal hvězdy první a dříve první svítivosti do pasti a pak je tam nechal potýkat se s živelnou katastrofou - čtyřikrát v letadle, dvakrát na lodi, zde v mrakodrapu. Až se celý koncept utopil s posledními špatnými filmy, kde nechal hollywoodské hvězdy utíkat před rojem včel nebo před vybuchlou sopkou. Skleněné peklo má být z celé série nejlepší, nicméně je to opravdu dobrý film?

 

Ze začátku jsem měl pocit, že sleduji televizní záležitost, vidět to v televizi v ořezu, asi bych si i myslel, že je to další epizoda Columba. Papírem šustící dialogy, televizní svícení, guest stars na každém kroku, šablonovitý soundtrack. Nicméně ve chvíli, kdy to vypukne, což vzhledem ke stopáži bylo opravdu o dost dříve, než jsem očekával, televizní dojem mizí, a je vidět, kam šly peníze. I tak sice speciální efekty dnes moc neobstojí, zejména práce s miniaturami, dokreslovačkami a bluescreeny, ale zase nejsou na tak strašlivé úrovni jako v menších produkcích, a omrzí vlastně až ke konci, kdy už mě přestalo bavit sledovat stále stejné výbuchy miniatury mrakodrapu ze tří úhlů dokolečka, vydávané za to, že bouchá další a další patro.

 

Děj je opravdu prostinký - srdnatý architekt za pomoci žoviálního stavitele a jeho slizkého zetě vystavěl nejvyšší mrakodrap na světě a právě dnes se odehrává slavnostní otevření. Nicméně už odpoledne se začnou projevovat defekty, odhalující ošizenou bezpečnost práce. Stavitel se ale svého mejdanu nechce vzdát a nedbá varování architekta. Ve skladu, kam nikoho nenapadne se podívat, ač jim tam počítač hlásí defekt, začne hořet, a požár postupně sílí. V nejvyšším patře jsou stovky lidí na párty a nikdo kvůli ohni nemůže ven. A postupně si sami nebo za pomoci ohně likvidují všechny možnosti, jak se odtud dostat. Vše zachrání statečný hasičský sbor. Možná.

 

Docela mě překvapuje, že nejznámější zajímavostí o filmu je souboj dvou hvězd, které trvaly na stejném počtu dialogů a stejném prostoru, protože tu delší sirku si jednoznačně vytáhl Paul Newman, který je ve filmu od začátku do konce, koná hrdinské skutky, zatímco Steve McQueen v roli velitele hasičů se objeví až po tři čtvrtě hodině, objevuje se poměrně sporadicky, nebo ve skafandru, jeho role rozhodně není větší než role Williama Holdena, a pokud má skutečně stejný počet dialogů jako Newman, jsou to technické věty typu "vy jděte tam a vy tam." Nicméně díky Newmanovi film drží pohromadě a jeho postavě ze všech uvězněných vlastně jako jediné držíte palce, aby se dostala ven. McQueenovi taky, ale ten většinu filmu může ven a dovnitř jak potřebuje. U zbytku, včetně žen a dětí, je jasné, že hvězdy byly obsazeny proto, aby měly dramatickou smrt v plamenech, takže si jen odškrtáváte, kdo ještě žije.

 

A kdopak nám ve filmu hoří? Faye Dunaway je tu jen na ozdobu coby Newmanova milenka. William Holden hraje druhou nejdůležitější roli stavitele, který nese velkou část viny za katastrofu, ale ne tu hlavní - tu nese Richard Chamberlain v roli jednorozměrného padoucha, který vždy udělá to, co se od takové postavy čeká - zdrhá, svádí vinu na ostatní, vyhrožuje. Holden aspoň přijímá zodpovědnost za to, aby zachránil co nejvíc lidí, kdežto Chamberlaina nezajímá nikdo jiný. Podobnou postavu jsem čekal od Roberta Vaughna, nicméně tomu zřejmě nějak zapomněli napsat roli - ze začátku to vypadá, že jeho senátor přinese další zápletku třeba s úplatky nebo politickou machinací, po vypuknutí katastrofy se z něj najednou stává klaďák, protože Holden nahoře nemá s kým jiným situaci řešit, když Newman zrovna o padesát pater níž zachraňuje z hořícího bytu bábu s dětmi. Robert Wagner se s milenkou zašil někde v bytě, takže coby správní hříšníci umírají první. Zatančí nám tu Fred Astaire za zenitem, o bezpečnost se stará O.J. Simpson.

 

V průběhu filmu jsem si několikrát vzpomněl na Smrtonosnou past. A teď čtu na imdb, že se film stal inspirací Rodericku Thorpovi k napsání předlohy. Skleněnému peklu se nedá upřít napětí, nicméně v mnoha scénách je nepříjemně naivní, patetické, zastaralé a zdlouhavé. 6,5/10

 

 

a.k.a. Skleněné peklo

Režie: John Guillermin, Irwin Allen

Hrají: Paul Newman, Steve McQueen, William Holden, Faye Dunaway, Fred Astaire, Susan Blakely, Richard Chamberlain, Jennifer Jones, O.J. Simpson, Robert Vaughn, Robert Wagner, Susan Flannery, Don Gordon, Felton Perry

Hudba: John Williams

Produkce: Warner Bros, 20th Century Fox

USA 1974