RIO GRANDE (1950)

A do třetice všeho dobrého. Zatímco Fort Apache líčil přežití na nejodlehlejším místě světa, a Měla žlutou stužku byla dobrodružnou výpravou, Rio Grande se nejvíce ze všech tří zaměřuje na postavy a jejich psychologii. Ford se vrátil, zde zcela případně, k černobílému filmu, z kterého to horko sálá snad i víc než z třípásového Technicoloru.

Jinak jde spíše o rodinné drama z vojenského prostředí, kdy kromě velitele Wayna dostává výrazný prostor i jeho bývalá žena v podání Maureen O'Hara a odcizený syn. Část zápletky se tak točí okolo toho, zda má synek zůstat coby rekrut armády, nebo jestli se má vrátit na východ studovat, přičemž odcizení manželé k sbě znovu nalézají cestu. I na vedlejší postavy je tu trochu víc prostoru - Ben Johnson, Harry Carey jr. i Victor McLaglen jsou zpátky, první dva coby další rekruti, McLaglen opět jako seržant. Je docela vtipné, že některé postavy si podržely jména z předchozích filmů, takže Wayne je opět York, Johnsonova postava se opět jmenuje Tyree a McLaglenova Quincannon.

V prvním filmu kladné postavy vzpouru Indiánů chápaly. Ve druhém měla aspoň nějaké opodstatnění. Tady už jsou přesně takoví, jak je v klasickém westernu čekáme, děsiví, zákeřní, záhadní, krvelační a nepochopitelní. Ale docela vtipné bylo, že když vojáci zpívali (a v tomhle filmu se hodně zpívá), často se přestřihlo na kvílející Indiány. Hlavní konflikt ale opět není mezi bílými a Indiány, to hlavní si musí hlavní postavy vyřešit mezi sebou.

Rio Grande působí komorněji než oba předchozí filmy, zpěvy a romantické scény jsou neúměrně dlouhé, ale ve výsledku se mi z těch tří líbil asi nejvíc. Žádná postava ani zápletka tu není vyloženě otravná, hlavní příběh i podpříběh s Benem Johnsonem jsou zajímavé, McLaglen je tu dokonce regulérně vtipný, akce sice docela zklame, ale na ní to nestojí. Na Mého miláčka Klementinu, Přepadení nebo Pátrače sice Rio Grande nemá, ale z celé trilogie je dle mě nejlepší. 6,5/10

Režie: John Ford

Hrají: John Wayne, Maureen O'Hara, Claude Jarman jr., Ben Johnson, Harry Carey jr., Victor McLaglen, Chill Wills, J. Carroll Naish

Hudba: Victor Young

USA 1950

SHE WORE A YELLOW RIBBON (1949)

Druhý díl kavaleristické trilogie dvojice Ford - Wayne je jediný v barvě. Tančí se v něm až na konci, od začátku se něco děje, ale z nějakého důvodu mě tento film bavil mnohem méně než Fort Apache...

Tentokrát se nejedná o popis života jednotky daleko na západě, ale o výpravu jednotky kavalerie, která má ochránit před hrozícím indiánským nebezpečím nejen lidi na vzdáleném ranči, ale i ženy z pevnosti, které jsou raději posílány na východ. Velitel John Wayne má navíc jen pár dní do výslužby a bere svůj úkol jako poslední hurá před penzí. Neteř jeho nadřízeného zatím motá hlavu dvěma nižším důstojníkům, což může působit i konflikt v četě.

Jenže ono to žádný konflikt skoro nepůsobí. Kromě zdivočelých indiánských kmenů, povzbuzených bitvou u Little Big Hornu a sjednocujících se proti bílým osadníkům, tu žádné záporné postavy vlastně nemáme. Ani morálně šedé. Na straně armády jsou všichni spolu a hádky jsou brzy usmířeny, stranu Indiánů skoro neznáme. John Agar mi tu vadil mnohem méně než ve Fort Apache, protože si ho tu člověk skoro nevšimne, zato u protivné Rozy La Bouche, tedy Joanne Dru, jsem se modlil za návrat Shirley Temple. Victor McLaglen si střihne jen pár nevtipných komických výstupů ve své tradiční roli ožraly, včetně nekomické rvačky v baru. Konflikt dvou důstojníků o dámu byl snesitelný hlavně díky tomu, že druhého důstojníka hrál mladý Harry Carey jr.

Vlastně nejvíc se mi líbila část, kdy se Wayne vrátí poraženecky z nepovedené výpravy a připravuje se na odchod do penze. Pak se najednou konflikt, který se rýsoval, je vyřešen, aniž bychom řešení viděli, a následný děj končí tak, že už jsem jenom čekal, že Wayne ještě na hřbitově najde naleziště zlata a nafty a na burze vyhraje 500 miliard dolarů. A propagandistické kecy vypravěče do toho.

Pozitivem tu tak, kromě výborné vizuální stránky, pro mě byl jen John Wayne, který v roli stárnoucího vojáka podává velmi dobrý výkon a scéna, kdy od své jednotky dostane na rozloučenou hodinky, mu měla vynést Oscara už v roce 1950, ne aby ho za zásluhy dostal v roce 1970, kdy už všechno hrál stejně na setrvačník. Skoro jsem na část filmu i zapomněl, že je to John Wayne, a vnímal jsem ho jen jako dosluhujícího důstojníka. Pak už se mi z postav zamlouval jen Ben Johnson ve svojí první větší roli. 5,5/10

a.k.a. Měla žlutou stužku

Režie: John Ford

Hrají: John Wayne, Joanne Dru, John Agar, Ben Johnson, Harry Carey jr., Victor McLaglen, Mildred Natwick, George O'Brien, Tom Tyler, Paul Fix, Chief John Big Tree

Hudba: Richard Hageman

USA 1949

FORT APACHE (1948)

Fordova kavalerijní trilogie je pro mě takovou chimérou. Na jednu stranu je to nezpochybnitelná klasika westernového žánru, součást zlatého fondu, od nejlegendárnějšího režiséra s nejlegendárnějšími herci, na tu druhou ale, zvláště poté, co jsem ukázky zejména právě z Fort Apache viděl v dokumentu o Fordovi, jsem měl představu, jaké ty filmy jsou, a že ztělesňují všechno, co na Fordových filmech nemám rád.

Narozdíl od většiny westernových režisérů si totiž Ford potrpěl na rituály. A to ne na rituály cizí kultury, ale na rituály té vlastní. Irský emigrant v USA točil o často také irských emigrantech v USA, kteří si ale svou evropskou kulturu přenášejí do necivilizované země a lpí na maličkostech, jen aby se svou domovinou neztratili spojení. Proto se v jeho filmech objevuje tolik oslav. Proto lpí na figurkách jako jsou bodří tatíci, starostlivé mamky, ožralí strýčkové, zamilovaní jinoši a ctnostné panny. Ford zobrazuje kulturu 19. století takovou, jaká možná byla, nedívá se na Západ optikou člověka století dvacátého, ale optikou nostalgika pamatujícího dobu předchozí.

Jinými slovy, první polovina je celá o těchto figurkách. Často se celé minuty tančí a zpívá, vojáci uprostřed prašné pustiny pořádají honosné plesy, lpí se na formalitách a slušném vychování v prostředí, kde taková věc přímo může překážet v přežití. Bodré tatíky zastupuje Ward Bond, starostlivé mamky postava jeho ženy, ožralé strýčky zejména Victor McLaglen, zamilované jinochy John Agar a ctnostné panny dorostlá Shirley Temple. 

Jakkoli jsou v první polovině scény s těmito figurkami kolikrát otravné, je zřejmé, že Ford je má rád. Kým pohrdá, je povýšený a arogantní podplukovník Thursday v podání Henryho Fondy, který se všemi jedná s falešným respektem a hlavně kouká, jak by dokázal něco, co ho v očích nadřízených natolik zviditelní, že bude zase přeložen někam do civilizace. Fondova strohá postava se nese dějem s falešnou důstojností a až v závěru prokáže, že není černobílým padouchem. John Wayne hraje v podstatě opět cizince z neznáma, byť důstojníka dlouhodobě působícího a ztotožnitelného s pevností Fort Apache, ale jako jedna z mála postav je bez příbuzných, bez minulosti. A v první polovině se zdá, že hraje jen vedlejší roli.

Co mě docela překvapilo, je, že Ford je v konfliktu armády s Apači vlastně spíše na straně Apačů. Většina vojáků se před namyšleným Fondou jednání Apačů zastává a snaží se o smír, zatímco Fonda v nich vidí podlidi, které má za úkol zpacifikovat, ne s nimi jednat. Celý film pak vykresluje rigidní armádní prostředí, kde jeden blbec s absolutní mocí může způsobit katastrofu... A pak přijde patetická závěrečná scéna, která film promění v militaristickou agitku. Možná to byl ze strany Forda úlitek počínající McCarthyovské cenzuře, kdo ví.

Co lze jednoznačně pochválit, je obrazová stránka, perfektní kamera, některé záběry jsou dokonalé, jak jsou, jiné by v barvě ještě vynikly více. Dále výkon Fondy, Bonda a vlastně i Wayna, zatímco Agar je nepřesvědčivý, Temple se od dětství hrát nenaučila a McLaglen a spol. jsou nevhodně hluční. Škoda toho, že první polovina je o kýčovitém a nijak nepřekvapivě řešeném románku Agar - Temple a o výcviku pár neschopných dobrovolníků uřvanými seržanty. Od chvíle, kdy se objeví Indiáni, se na to ale už dá koukat. 6/10

Režie: John Ford

Hrají: John Wayne, Henry Fonda, Shirley Temple, John Agar, Ward Bond, Pedro Armendariz, George O'Brien, Victor McLaglen, Miguel Inclán, Hank Worden

Hudba: Richard Hageman

USA 1948

FEMINA RIDENS (1969)

Kdosi mi v roce 2018 tento film doporučoval, tak se konečně dočkal. Jsem rychlík. 

Někdy tento film bývá označován jako giallo, ale řekl bych, že je to giallo asi natolik, jako Suspiria. Ne, že by kromě výrazného designu měly oba filmy něco společného. Tohle je jeden z těch filmů, které po uvolnění moralistických bariér v šedesátých letech zkoumaly temná zákoutí lidské sexuality. Celé to tak vypráví o sadismu, machismu, misogynii, misoandrii a feminismu v koktejlu, v němž si vystačí tři hlavní aktéři - dva herci a jeden skladatel.

Strohý ředitel jakéhosi podniku si z pracovních důvodů pozve do své vily mladou tiskovou referentku. CO dívka netuší, je, jak její šéf tráví víkendy. Poté, co vypije ve sklenici J&B rozpuštěnou drogu, se probudí svázaná a je týrána sadistickým mužem, který je odhodlán ji naprosto ponížit, učinit z ní svou otrokyni a nakonec ji zřejmě znásilnit a zabít. Celý film však naštěstí není přehlídkou sadistických choutek šovinisty Leroye vůči ponížené feministce Lassander, ale děj se postupně začne zamotávat a začne se měnit i vztah mezi oběma protagonisty. Dlužno říct, že k fyzickému násilí v první části prakticky téměř nedojde a týrání má spíše psychologickou podstatu. Druhá polovina je logickým vyústěním té první, ale film se najednou změní dost nečekaným způsobem. A vše to směřuje k poměrně nečekané pointě, která propojí i předtím nevysvětlené momenty ze začátku filmu.

Philippe Leroy a Dagmar Lassander do rolí fyzicky pasují naprosto přesně, ale se silnějšími herci by to bylo ještě lepší. Lassander je lepší než poměrně jednostrunný a toporný Leroy, ale být v tom výraznější herečka, napadají mě třeba Erika Blanc, Barbara Bouchet, Edwige Fenech nebo Marisa Mell, fungovalo by to ještě líp. Na druhou stranu, po posledních třech filmech jí odpouštím, jak moc mě štvala v Le foto proibite di una signora per bene. 

Co funguje výborně, je Ciprianiho soundtrack, který jsem si našel na YouTube, a zejména track ze žhavé sváděcí scény, kde Lassander tančí v průsvitném oděvu z gázy, si pouštím pořád dokola. Dekorace a celkový design jsou nápadité, ale některé záležitosti, jako obří socha rodící ženy s dveřmi místo vulvy, jsou příliš doslovné, stejně jako vlak plný saxofonistek a klarinetistek projíždějící kolem auta, kde se dvojice věnuje orálnímu sexu.

Film má 86 minut (verze, kterou jsem viděl, byla sestavena z několika kopií různé kvality), a i tak je poměrně dlouhý. Vše, co se snaží říct, a o čem vypráví, by se dalo stihnout v polovičním čase. V podstatě mi z toho tak nakonec zůstává jen ten Ciprianiho soundtrack. 6/10

a.k.a. The Frightened Woman, The Laughing Woman

Režie: Piero Schivazappa

Hrají: Philippe Leroy, Dagmar Lassander a další

Hudba: Stelvio Cipriani

Itálie 1969

CHUCK NORRIS 85

 Před 85 lety se Chuck Norris narodil v domě, který sám postavil. Všechno nejlepší, Chucku!