LÉON CLIFTON, NEJVĚTŠÍ DETEKTIV AMERICKÝ

Jako jsou "dobře špatné" filmy, jsou i dobře špatné knihy. Něco je tedy špatné docela, něco svou mizérií dokáže pobavit. Obecně platí, čím nereálnější a z prstu vycucanější, tím lepší, taky pokud se to tváří smrtelně vážně. Musí se trochu hledat... třeba v hlubinách dějin.

Temný sešit se záhadnou bledou tváří, několika rámečky v záhlaví, nadpisem DETEKTIVNÍ NOVELLY. 32 stránek napětí a záhady. Zapomenutá legenda, kterou naši dědové a pradědové schovávali pod lavicí i před rodiči. Dnes směšně krotké příběhy, ve své době považované za obscénní nemravné krváky a pornografii.

Než přišly rodokapsy a komiksy, může se z čítanek a učebnic zdát, že naši předkové četli všichni Babičku a Staré pověsti české, přpadně si listovali v Krameriových kalendářích a přeříkávali si lidové verše a báchorky. Není to pravda. Ještě před prvorepublikovými Rodokapsy, Rozruchy a Weekendy, chrlícími hlavně westerny, vycházely podobné sešitové příběhy už za Rakouska. Z filmu Adéla ještě nevečeřela si jistě vybavujete Nicka Cartera a oblíbenou četbu paní hraběnky - Dante, Goethe, Nickcarterovky. Známka vytříbeného vkusu. Původem americké detektivky s výrazně barevnými obálkami, které napodobil Brdečka právě v Adéle. Carter samozřejmě nebyl sám - v překladu přibyl i Buffalo Bill či Texaský Jack. Čtenářský zájem byl tak obrovský, že se roku 1906 v trafikách objevily sešity popisované výše. A vydržely přes více než 250 čísel až do roku 1911.

A já si myslel, že ilustrace k Adéla ještě nevečeřela vznikly po vzoru těchto pro film.

Detektivní novely vydávané Rudolfem Storchem se tvářily jako překlad z angličtiny. Byly (stejně jako mayovky) prokládány anglickými slovíčky, odehrávaly se v Americe, ale kdo v té době uměl anglicky a neštítil by se takovou knížku otevřít a přečíst, muselo by mu být jasné, že jediné, co autor má společného s angličtinou, je vlastnictví slovníku. A každému myslícímu muselo být jasné, že skutečně nejde o paměti opravdového chicagského detektiva.

Kdo však postavu Léona Cliftona opravdu vytvořil není dodnes zcela jasné. Otakar Chaloupka v předmluvě k poslednímu vydání výběru dvanácti cliftonek z roku 2006 uvádí, že autorem byl herec a dramatik Jaroslav Pulda (1870-1926), dnešní odborníci (Pavel Janáček, Michal Jaroš) a nejen oni soudí, že hlavním autorem byl A.B. Šťastný (1866-1922). Ke Šťastnému ukazuje hodně stop, zda však cliftonky psal všechny sám, je ale nejasné.

Cliftonky byly tak úspěšné, že ač ještě před první světovou válkou byly ukončeny (a dokonce detektivovou smrtí), po válce vyšly ještě v několika dalších reedicích u různých nakladatelů - ovšem jen výběr sešitů, a v různém pořadí. Pro svou směšnost se staly terčem mnoha parodií (i od Voskovce a Wericha). V souborné knize jeden příběh na ukázku vyšel v roce 1969 (společně s Carterem, Buffalo Billem a Tomem Sharkem) a opět i po revoluci, kdy se Jaroslav Velinský dokonce pokusil o obnovení sešitové řady a vydal několik vlastních příběhů, s obálkami takřka navlas se podobajícími těm původním. Po revoluci už ale masové čtenářstvo o vykopávku, jakou byl Clifton, nemělo zájem.

Nejrůznější detektivové zaplavující novinové stánky předválečného a meziválečného Československa.

Zato po první světové válce nejen že vycházel Clifton u několika různých vydavatelů, ale dostal četnou konkurenci převzatou (německý Tom Shark), tak domácí (např. detektiv Bangs). Zajímavostí je, že samotná Cliftonova řada dostala spin-off v podobě Cliftonovy známé Ady Paulsonové, která původně vystupovala jako epizodní postava jednoho Cliftonova případu, aby dostala svou vlastní řadu. Čtenářstvo šestákových příběhů však na silnou ženskou hrdinku (tj. takovou, kterou nemusí pořád někdo zachraňovat) nebylo asi připraveno, a tak série neměla veliký úspěch.

Jak Cliftonovy případy vypadají? Autor, ať to byl kdokoli, většinou postupoval dle ohrané holmesovské formulky. Na začátku je zjištěn zločin, s kterým policie nemůže hnout. V tu chvíli nastupuje Léon Clifton - buď je přímo požádán policejním ředitelem Chicaga či New Yorku (v obou případech je to týž, zajímavé) o pomoc, nebo se sám dostaví na místo činu, aby si vše prohlédl. Ihned přijde s nějakou hypotézou. Nic však nevede k dalšímu pátrání a tu zasáhne náhoda, která Cliftona hned přivede na správnou stopu. Teď už jde jen o usvědčení a zatčení pachatele, který končívá na elektrickém křesle.

Zopakujme si desatero pátera Knoxe, které určuje pravidla dobré detektivky:

1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat.
4. Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu.
5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.)
6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí.
7. Pachatelem nesmí být sám detektiv.
8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři.
9. Duchem chudý přítel detektivův, jeho „Watson“, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.
10. Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.

Cliftonky porušují naprosto všechna tato pravidla.

1. Se zločincem se setkáme ve chvíli, kdy na něj Clifton šťastnou náhodou narazí. Až do konce sešitu už není podezřelý nikdo jiný. Velký detektiv se přece nemýlí.
2. Největším Cliftonovým pomocníkem je kladívko, které otevře všechny zámky.
3. Jedna je málo.
4. Vraždy záhadnými jedy, které dokáže vyrobit jen jeden člověk, nejsou ojedinělé. V příběhu "Mrtvola bez hlavy" takový jed dokáže vyvolat ztuhnutí krve.
5. Na Číňany jsem ještě nenarazil, ale určitě někde budou.
6. Clifton jinou metodu prakticky nemá.
7. Uvidíme, co na to příběh s názvem "Clifton vrahem."
8. Ha, odhalil jsem tě! Jak - to jest mým tajemstvím!
9. Clifton Watsona nemá, jen neteř Betsy, která je skoro stejně geniální, jako Clifton sám.
10. Viz bod č. 5.

(Tak mě napadá k bodu č. 5, co detektivky o soudci Ti?)

Kromě toho, že je dokonalý a má štěstí, používá Clifton svoje pověstné kladívko, které dokáže otevřít všechny zámky a pravděpodobně i uvařit vodu na čaj, naučit slona hrát na cello a usmířit Izrael s Palestinou. Clifton je ovšem používá střídmě - jen tehdy, pokud autora nenapadl jiný způsob, jak by se mohl dostat tam, kam potřebuje. Na 32 stranách není moc prostoru, takže se na jednu stranu autor nemohl moc zaobírat detaily, jako třeba jak se padouch dozvěděl, kde na Cliftona čekat ("Jak jsem se to dozvěděl, toť mé tajemství, které nikomu neprozradím!"). Na druhou stranu, pokud děj hrozil řídkostí, stačilo zařadit záhadný dopis a následně ho znovu převyprávět. Nebo několikrát znovu zopakovat motivaci zločinců a provedení zločinů - jen aby se potvrdilo, že Clifton na vše přišel naprosto správně.

Léon Clifton je velice slavnou osobností. Všichni padouši tudíž poznají, jak vypadá (tedy když je to potřeba), a nebo Clifton musí dělat před podezřelým různé osoby, takže v jedné povídce vystřídá i šest převleků. Zvládá je i bez přípravy - prostě zajde do holičství a nechá si přidělat plnovous. Podle jména ho všichni znají a všichni mu ochotně vyhoví. Kolikrát stráví případ v převleku prakticky celý. Až mě napadla zápletka vlastní parodie - Léon Clifton se tak dlouho maskoval, až zmizel pod umělými vousy a parukami a ztratil svou původní identitu. Možná to někdy sepíšu...

Příběhy jsou variacemi od klasických detektivek přes hororovější příběhy až k naprostým hororům. Shodou okolností první sešit, který jsem četl, nazvaný Mezi utopenci, už je v první polovině dobrodružný thriller a ve druhé čistý horor - který ani nemá detektivní rozuzlení! Zločinci se Cliftonovi omluví, slíbí, že budou sekat latinu, a Clifton je nikdy neodhalí! Názvy pak jsou čím senzačnější, tím lepší. Bohužel taky, čím senzačnější název, tím i horší povídka. Třeba Mrtvola bez hlavy nebo Krčma v lese, slibující doupě loupeživých hrdlořezů, byly celkem nuda, Mrtvola bez hlavy navíc prodchnutá rasismem, sociálním darwinismem a s amorálním koncem.

Pokud vás to zaujalo, jak se k cliftonkám dostat? Lze sehnat i původní sešity, ale jsou v nedobrém stavu, a možná i celkem drahé (cena většinou nad 300). Většinou se dají najít sešity od 20. do 40. let, ale můžete narazit i na ty prapůvodní. Dále jedna cliftonka, Hotel u dvanácti mrtvých, vyšla v roce 1969 v souboru Tři detektivové a Buffalo Bill. Vyšel i svazek Léon Clifton a Tom Shark, otázkou je, zda nejde ale o nové příběhy vytvořené spisovatelem Oldřichem Železným (spoluautorem Majora Zemana). No a v neposlední řadě v roce 2006 vyšlo dvanáct cliftonek v knize Léon Clifton se vrací, která se dá sehnat poměrně snadno, byť ne už na pultech běžných knihkupců.

No a jestli nechcete utrácet a nevadí vám čtení knih z PC či mobilu či tabletu, existuje Digitální archiv populární literatury zřízený Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR, kde zejména cliftonky najdete naskenované z původních sešitů.

Není divu, že dnes už je fenomén Cliftona zapadlý a žádná reedice neměla úspěch, protože není dost nadšenců, kteří by si je chtěli přečíst. Dnešní doba má svoje braky a svůj literární odpad, od derivací Tolkienových fantasy knih (ve fantasy může být cokoli a proto jsou všude elfové, mágové a trpaslíci) až po historický brak vydávající se za hoch kulturu (Vondruška jako špička ledovce a jeho epigoni). Upřímně, to snad radši toho Cliftona nebo Buffalo Billa.