Dystopickou budoucnost většinou autoři 20. století (i dodnes) představovali jako totalitní společnost, kde jsou lidé naprosto ovládáni, případně jako svět, kde došlo ke katastrofě a lidstvo nemůže přežít. V podání
Elia Petriho vypadá dystopie úplně jinak, ale možná ještě víc zneklidňuje. Není to svoboda, o co lidé přijdou - jsou to city. Ve světě tohoto filmu nikomu na nikom nezáleží, lidé se žení a rozvádějí jako na běžícím páse, nečtou už nic než komiksy, a největší vzrušení je hra, ve které jeden musí zabít druhého. Přežije lovec nebo oběť? Nevzrušeně k tomu přistupují nejen diváci, kteří sází, ale i samotní účastníci, o jejichž život či smrt jde. A vítěz dostane ohromnou sumu peněz, a o to tu jde.
Ve hře se tak proti sobě postaví na blond obarvený
Marcello Mastroianni, zmítaný zde rovnou mezi třemi ženami, z nichž ani na jedné mu nezáleží, a
Ursula Andress, jejíž snad úspěšný lov dokonce bude přenášet televize. Proto je nutné dostat
Mastroianniho na určené místo, aby efektně padl mrtev před Koloseem (a televizními kamerami), zatímco kompars, tanečnice i samotná vražedkyně pronášejí reklamní slogan.
Po traileru na nového Tarantina jsem dostal chuť na něco ryze šedesátkového, a tohle bylo v tomhle ohledu dokonalé. Film je sice situován do budoucnosti, ale víte, jak to chodí - budoucnost většinou oproti době výroby filmu vypadá jinak jen v detailech. Jinak z toho křičí "vyrobeno v 60. letech". Od popové
Umilianiho hudby, přes masky, účesy, kostýmy, dekorace, auta, až po stylizované záběry. Oba představitelé hlavních rolí jsou ikonami 60. let,
Mastroianni nezvykle blond, ale z toho si ve filmu dělají legraci přímo,
Ursula Andress tu vypadá snad nejlíp, co jsem jí kde viděl, a nejen její fackovací striptýz zakončený střílející podprsenkou na začátku filmu stojí za vidění. Film se samozřejmě co se týče vztahu lovce a oběti ubírá poměrně předvídatelnou cestou, ale stejně nelze odhadnout, jak to nakonec dopadne. Leč konec je vlastně tak mnohonásobně zakroucený, že to bylo až přehnané.
V první řadě je to tedy satira na konzumní společnost, pak až všechno ostatní. Šedesátkově zábavné, šedesátkově sexy, šedesátkově cynické. Šedesátky v kostce. Mirka Spáčilová by to zakončila šedesáti procenty, za mě to bylo i lepší.
7,5/10
a.k.a. Desátá oběť, The 10th Victim
Režie: Elio Petri
Hrají: Marcello Mastroianni, Ursula Andress, Elsa Martinelli, Massimo Serato, Salvo Randone, Milo Quesada, George Wang, Jacques Herlin, Ivan Scratuglia
Hudba: Piero Umiliani
Itálie / Francie 1965
Petriho mám v hledáčku dlouho, jeho filmy často vypadají zajímavě. A jsem rád, že líbil i tobě. A jsem překvapený, že Ursulla nedostala klasického zprda, že neumí hrát. Takže shrnuto - další recenze co se mi líbila.
OdpovědětVymazatP. S. Koukám, že tu začínají být trochu více artově zaměřené snímky. Doufám, že se v trendu bude pokračovat:).
Jojo, třeba Flash Gordon nebo Supergirl jsou typický art ;) Na sociální dramata apod. u mě musí být nálada, proto jsem dosud neviděl ty Petriho filmy, které se běžně objevují v televizi (Podivné vyšetřování, Každému, co mu patří), stejně tak Dělnickou třídu úplně vyhledávat nebudu a postačí mi ten Morriconeho geniální pochod. Teď si nejsem jist, jestli Tiché místo na venkově s Nerem natočil taky on? To bude docela psycho... vysílané a zvukově zprzněné na MGM.
OdpovědětVymazat(Na druhou stranu, na Přiznání policejního komisaře jsem v pondělí taky neměl extra náladu, pustil jsem si na netu jen kousek, abych zkontroloval dabing, a vydržel jsem u toho asi půl hodiny, tak pěkně se to poslouchalo...)
Tak Ursula tady dostala "sprda" snad jenom za Rudé slunce, a to, jak o tom přemýšlím, proto, že ten film je pro mě o Bronsonovi a Mifunem a všechno s Delonem a Andressovou je tam navíc. A Ursula tam nedělá prakticky nic než že hystericky řve. Tady nepředvádí žádný velký výkon, ale dostala roli, do které se prostě dokonale hodí.
Petri je skvělý režisér. Podivné vyšetřování i Každému, co mu patří jsou fantastické velice emotivní filmy v nichž G.M. Volonté podává nejlepší výkony jaké jsem ve filmech vůbec viděl. Bez prdele.
OdpovědětVymazat