O SVOBODĚ PROJEVU A VOLNÉ DISKUSI

Omlouvám se za silný off topic. K napsání tohoto článku mne inspirovalo několik záležitostí z poslední doby. Nemyslím jen z celostátního, ba i světového dění, ale především diskuse, kterou jsem (nerad) vedl na jednom blogu.

Internet je mocný nástroj. Člověk může anonymně napsat naprosto cokoli, na sociální sítě, fóra, nebo třeba komentáře k článkům jiných lidí, a má pocit, že za to nemůže být nijak stíhán. Jistě, platí listina základních práv a svobod. Jenže uživatel internetu si často neuvědomuje, že prostor, kam píše, mu nepatří. Všechny výše zmíněné  stránky mají stanovena pravidla chování návštěvníků. Vynechám teď občasnou hloupost těchto pravidel, a jejich bezmyšlenkovité vymáhání, viz uživatelka Instagramu, jíž nedávno smazali účet, protože její fotografie dortu hlídacímu programu připomněla ňadro. Nicméně pokud by tam nahota byla, reakce Instagramu byla oprávněná. Pokud je jejich pravidlem zákaz nahoty, uživatel je musí respektovat.

 

Vezměme si, že máme pana A, který ve svém domě pořádá společenské diskuze. Kdokoli může přijít a zapojit se. Pokud ale začne provádět něco, co se panu A nebude zamlouvat (třeba napadat ostatní), je vyhoštěn. To je snad běžně akceptovatelné. Na internetu to funguje stejně, to však má spousta lidí zjevně problém pochopit.

 

Pokud se mi pravidla pana A nelíbí, co mohu dělat? Dobrá, třeba si založit vlastní stránku, kde mohu ventilovat své názory. Ale pokud chci sám vyjadřovat názory, které nesouhlasí s někým jiným, měl bych respektovat názory, které nesouhlasí se mnou. Pokud chci vést diskusi, musím poslouchat odlišné názory a umět je interpretovat. A každý nesouhlas si nevykládat jako osobní útok. Zvláštní je, že jsou to především politici, tedy vůdci diskusí z povolání, kteří právě toto neovládají.

 

Pokud se mnou někdo nesouhlasí, neznamená to, že mne napadá. Pokud někdo přináší relevantní protinázor, je třeba jej vyslechnout a reagovat přiměřeně, tj. odpovídat na příspěvek, nikoli na vlastní překroucené myšlenky. Paradoxní pak je, pokud člověk ani neprojeví nesouhlas, pouze doplní pár svých postřehů, a následně je napaden. Jeho postřehy jsou vyloženy jako útoky a zesměšňování. To politici taky umějí perfektně, mimochodem.

V poslední době získávám pocit, že výše zmíněné neduhy vedení debaty se projevují čím dál častěji a mocněji. Vlastně v poslední době už o skutečnou diskusi není zájem. Lidi nehodlají poslouchat cizí relevantní názory a za svobodnou diskusi považují takovou, kde jen mohou ventilovat svůj názor (většinou spíš nesmysl) a označit každého, kdo s nimi nesouhlasí, za nepřítele, který musí být zničen. Autoritou je pro ně pak osobnost, s jejímž názorem se ztotožňují. Toho politici také zneužívají, samozřejmě. Odjakživa. Obrácený postup je však ještě zrůdnější. Když komunisté zneužili národní ikony a z husitů udělali komunisty, byl to státní diktát. Nedávno však byla autorita, o které, jako jedné z mála, snad nikdo nepochybuje, zneužita davem. Janu Werichovi nějaký ubožák přisoudil citát, který nejen, že neřekl, ale navíc nedával smysl. Onen ubožák ale své nesmysly potřeboval opřít o nějakou autoritu. Když už nemám autoritu, s níž bych souhlasil, vytvořím si ji! Reakce na vyvrácení pravosti citátu byla úžasně prostoduchá. „Nezáleží na tom, jestli to řekl, důležité je, že je to pravda.“ Jinými slovy, my tu autoritu ani nepotřebujeme. Účel už splnila.

 

Proč se tu rozepisuji zrovna o tomhle. Protože svobodné šíření názoru neznamená, že budu plácat, co mě napadne a nikdo mi nesmí říct, abych radši mlčel. Spousta lidí nemá zřejmě ponětí ani o tom, co je to svoboda, ani o tom, co je to názor. Svoboda projevu neznamená, že mohu říkat kdekoli kdykoli cokoli. Názor je třeba promyslet. A taky za ním stát, třeba sám. Svoboda přináší zodpovědnost, v tomto případě za to, co říkám. Nemohu se opírat o vymyšlené autority, ani slepě věřit každému, kdo říká, co chci slyšet.

Pokud chci vést diskusi, měl bych vědět, co a jak chci říct, poslouchat oponenty, kteří rovněž přinášejí smysluplné argumenty, o nich přemýšlet a snažit se dojít k nějakému závěru. Obávám se, že tohle vždy ovládalo málo lidí a velice často ani ti, kteří by to umět měli především. Internet však dal prostor k vyjádření úplně každému. Pokud diskutovat neumějí politici, jak to má umět obyčejný blogger? (Mimochodem i blog je zprostředkovaná platforma, taky se tu musí dodržovat pravidla majitele serveru.) Místo očekávané svobody a plurality se vyrojila tuna nesmyslů, útoků a hádek.

 

Možná i proto dodnes přežila v paměti slova důchodkyně paní Pohlové, která by „všechny ty internety zakázala.“ Když si člověk čte ty tuny zbytečných keců, urážek a nesmyslů, leckdy ho tato slova napadnou. Internet je nástroj a my máme jen omezené, byť pořád dost široké možnosti, jak ho používat.