BEND OF THE RIVER (1952)

Tyhle westerny Anthonyho Manna s Jamesem Stewartem se mi začínají zamlouvat. U Winchester '73 jsem napsal, že je to určitě jeden z nejlepších westernů padesátých let - a teď nevím, jestli tenhle není ještě lepší. Oproti soudobým filmům třeba Budda Boettichera (a Johna Forda, abych si rýpnul do legendy, jejíž zatím všechny filmy mi stačilo vidět jednou) jim nechybí zajímavé postavy, dostatek děje i napětí. Přestože akce tu zase tak moc není, občas, plný špagetových klišé, jsem očekával, že přijde, ale to, že ji přímo nesledujeme, je pro celek filmu v tomhle případě lepší - dostanu se k tomu, proč.

Tenhle film zpracovává téma osídlení Oregonu. Osadníci s průvodcem Jamesem Stewartem už jsou blízko svému snu, úrodné oregonské půdě. Stewart při obhlídce terénu zachrání život muži, který se jeví poněkud sympaticky - to, že ho ponejprv vidíme s oprátkou na krku ale vyvolává podezření. Muž, hraný Arthurem Kennedym, navíc Stewarta z doslechu zná a zdá se, že i on má temnou minulost. Nyní se však na ni snaží zapomenout a přes Portland po řece dostane osadníky na místo. Po několika měsících však docházejí zásoby, plodiny ještě nestačily vyrůst, blíží se zima a slíbené zásoby z Portlandu nepřijíždějí. Stewart se vydává do města, aby zjistil, co se děje - ale město se vlivem zlaté horečky změnilo a přátelští lidé v něm rovněž...

Stejně jako u Winchesteru '73 je i tento film postaven na konfliktu dvou mužů, kteří zde začínají jako dobří přátelé, vlivem okolností ale končí jako nepřátelé na život a na smrt. Kromě tématu osídlení pustiny je tu tak rovněž i otázka, zda se člověk může změnit k lepšímu - ovšem zde to bylo zpracováno poměrně citlivě. Opět se tu objevují na začátku Indiáni, ale jen na začátku a zde nepřekážejí a dávají smysl. Akce, jak už jsem napsal, není zase tak moc. Zvláště ve druhé polovině, kdy se vlivem okolností mění Stewart ve mstící se přízrak, je pak ale lepší sledovat lidi, které pronásleduje, a jejich děs z toho, že je jim pořád v patách, než ukazovat, jak si poradí s jejich nástrahami.

Jamese Stewarta asi vyzdvihovat nemusím, co se týče Arthura Kennedyho, ten se mi tolik nelíbil, Dan Duryea ve Winchesteru byl v podobné roli lepší. Stejně tak Rock Hudson, tentokrát už ve větší roli, je tu i tak jen do počtu, snad jen kvůli čerstvému nabytí slávy. Vedlejší roli si tu zahrál i Harry Morgan (opět uvedený jako Henry). Hudba byla celkem ok, byť u těch padesátkových westernů jsem s ní vyloženě spokojen málokdy. Vyloženě bych snad vytkl jenom některá nejasná chování některých postav, snad jen aby zůstaly v ději. 8/10

a.k.a. Zátočina řeky
Režie: Anthony Mann
Hrají: James Stewart, Arthur Kenney, Rock Hudson, Jay C. Flippen, Julie Adams, Lori Nelson, Chubby Johnson, Stepin Fetchit, Harry Morgan
Hudba: Hans J. Salter
Produkce: Universal
USA 1952 

THE GO-GO BOYS: THE INSIDE STORY OF CANNON FILMS (2014)

Další dokument o Cannon films, tentokrát vyrobený, zřejmě jako vzdor, samotnými Golanem a Globusem, kteří si uvědomili, že Mark Hartley ve svém Electric Boogaloo by o nich nemusel mluvit jen v dobrém. Proto natočili tento, zaměřený vyloženě na osobnosti obou producentů.

Od začátku se tak dokument více zabývá samotnými producenty, detailněji zkoumá jejich tvorbu ještě doma v Izraeli, i jejich rodinná život. V tom ale přichází problém pro mne, protože se tu snad půl napůl hovoří jak anglicky, tak hebrejsky. A já neměl u své verze žádné titulky. Takže cca polovinu filmu jsem proskákal, protože nebylo co poslouchat. A ani na co koukat, neboť tenhle film mnohem víc než Electric Boogaloo tvoří záběry na mluvící hlavy. Ukázek z filmů je tu jen minimum.

Ani hostů se tu nesešlo nijak moc. Většinu filmu odkecá sám Golan, doplňovaný Globusem, prostor dostali členové jejich rodin, ale z herců a režisérů málokdo, snad jen jejich izraelský přítel Boaz Davidson, Andrej Končalovskij a z herců Michael Dudikoff a pak i Jean Claude Van Damme, který v Electric Boogaloo chyběl. Ovšem vypráví jen historku, jak se stal hvězdou, nic víc. Samozřejmě všichni mluví o Cannon films jen v superlativech. Golan a Globus jsou úžasní, ty filmy jsou skvělé. Dá se to snést snad jen od fanouška Eliho Rotha, který osobní zkušenost nemá a mluví jen o svých oblíbených filmech. Ze záznamu pak promluví například Chuck Norris, a pak samozřejmě opět Menahem Golan.

Jako, dá se to čekat, že když Menahem Golan dělá dokument o sobě, nebude tam nic, co by ho ukazovalo v horším světle. Ale svádět všechny neúspěchy na okolnosti, to se mi nezdá. Člověk sice skoro až chce vidět Golanovu osobní výpověď The Apple, po jejímž neúspěchu chtěl sám "mistr" dokonce spáchat sebevraždu, ale asi to nerisknu. Jako doplnění je to dobré vidět, ale Electric Boogaloo bylo více vyčerpávající.

HRDINOVÉ (italského) DIVOKÉHO ZÁPADU II

Oklikou se vracíme k prvnímu článku z této série, kde se podíváme na hrdiny, kteří se objevovali  především ve druho- až třetiřadých westernech, takže o jejich existenci se dovíte až později, když už dobře znáte filmy s Eastwoodem, Nerem, Van Cleefem či Spencerem. Na některé narazíte dřív, na některé později, na některé v úplně jiných souvislostech... pojďme si je připomenout.

JACK BETTS (1929 - 2025)

Jack Betts se narodil v Jersey City a k tomu, aby se stal hercem, ho inspiroval film Na větrné hůrce s Laurencem Olivierem. Začínal v padesátých letech v televizi, kdy se objevil už i v některých westernových seriálech, jako například Bonanza či Gunsmoke. Do Itálie se dostal v šedesátých letech, kdy byl obsazen do filmu režiséra Franca Giraldiho Sugar Colt. Pod jménem Hunt Powers se objevil už právě v Gunsmoke a v italských filmech používal právě toto jméno. V roce 1967 následoval film La piu grande rapina del west, kde si zahrál jednu z hlavních rolí vedle George Hiltona a Waltera Barnese, takže to vypadalo, že by se mohl stát hrdinou špaget druhé třídy (moje označení, první třída je Leone, Corbucci či Sollima, druhá Lupo, většina Castellariho či Carnimeo, třetí Vari, Mulargia nebo Garrone a čtvrtá Fidani, Lattanzi či Crea. Toto zařazení neodráží jen kvalitu filmu, roli hraje i známost či výše produkčních nákladů). Nicméně záhy, koncem šedesátých let, se propadl právě do čtvrté třídy, když natočil několik filmů ve spolupráci s režisérem Demofilem Fidanim. V několika z nich hrál roli Djanga, ve filmu Giu le mani, carogna dokonce starého Djanga, vzpomínajícího na mladá léta! V sedmdesátých letech se vrátil do USA, kde dodnes pokračuje v malých rolích v seriálech či filmech různého druhu. Tehdy se vzdal i svého pseudonymu. U nás jsme ho mohli vidět v jedné epizodě seriálu Přátelé a dokonce hrál výraznější roli v Raimiho Spider-manovi (což si už nepamatuju).

DRAGOMIR BOJANIC (1933 - 1993)

Srbský herec se narodil v roce 1933 v Kragujevacu. Hrát začal v jugoslávských filmech v 50. letech, v roce 1964 se mihnul Mezi supy a díky jugoslávské koprodukci získal v roce 1967 hlavní roli ve westernu Alfia Caltabiana Ballata per un pistolero (Balada pro pistolníka). Pro tyto filmy si pak mění jméno na Anthony Ghidra. V letech 1967 a 68 natočil pět těchto westernů, většinou v typu role, které by v lépe placené produkci hrál Lee Van Cleef. Zatím jsem s ním však nic neviděl. Poté už hrál jen v Jugoslávii, v roce 1993 zemřel v Bělehradě.

BRETT HALSEY (1933)

Brett Halsey, původem z Kalifornie, narozen jako Charles Oliver Hand, studoval herectví na stejné škole jako Clint Eastwood či Burt Reynolds, ale nečekala ho tak hvězdná kariéra jako jeho kolegy. V padesátých letech hrál v béčkových filmech (v jednom spolu s Eastwoodem), na počátku šedesátých let si zahrál v Hrůzostrašných příbězích (Nights of Terror, 1963) s Vincentem Pricem. V této době hrál už i v Itálii, kde už se stihl oženit i rozvést s herečkou a modelkou Lucianou Paluzzi. První western (Uccidete Johnny Ringo) natočil v roce 1966. Tehdy ještě jako Brett Halsey, v roce 1968 pak natáčí i u nás známý western Dnes já, zítra ty, kde se setká s Budem Spencerem, Williamem Bergerem či Tatsuyou Nakadaiem. Pro tento film je mu změněno jméno na Montgomery Ford, a tento pseudonym je (zřejmě proti jeho vůli) použit i ve dvou dalších westernech z téhož roku, které natočil s režisérem Albertem Cardonem. Během sedmdesátých let několikrát spolupracoval s Mariem Bavou, na přelomu 80. a 90. let se objevil v několika italských hororech (ale i v Kmotrovi III). Dnes se věnuje především psaní, ale v roce 2011 se objevil v jednom nízkorozpočtovém westernu - opět coby Montgomery Ford.
Zajímavé filmy: Dnes já, zítra ty

GUY MADISON (1922 - 1996)

A další Američan na seznamu. Narodil se rovněž v Kalifornii jako Robert Ozell Moseley, pro film, s nímž začínal ve čtyřicátých letech, si jméno změnil na Guy Madison. Hvězdou se stal díky seriálu The Adventures of Wild Bill Hickock, kde ztvárnil hlavní úlohu. Z tohoto seriálu bylo sestříháno i několik filmů, které běžely v kinech. Nicméně v roce 1958 seriál skončil a Guy musel hledat novou obživu. Našel ji v Itálii, kde začal hrát v různých dobrodružných filmech, včetně Capuanovy série Sandokana, v němž ztvárnil Yaneze. Nejznámější je však coby padouch kapitán Bradley z Old Shatterhanda. První spaghetti western, Sfida a Rio Bravo (Výzva v Rio Bravo) natočil v roce 1965, natočil pak ještě pět dalších. U nás vyšel jen ten poslední, Reverend Kolt. Madison souběžně hrál i ve válečných filmech, z nichž některé tu rovněž běžely. V sedmdesátých letech se vrátil do USA, kde už ale jen zřídka našel uplatnění.

LEONARD MANN (1947)

Buď se narodil v Americe nebo v Římě, každopádně jde o Italoameričana (původním jménem Leonard Manzella), koncem šedesátých let se vyskytoval v Itálii, kde se setkal s producentem Manolem Bologninim, díky němuž získal hlavní roli ve filmu Ferdinanda Baldiho Il pistolero dell'Ave Maria (Zapomenutý pistolník, 1969). Film měl úspěch, díky němuž Leonard získal další role, ať ve westernech, později často i v poliziotteschi. Hereckou kariéru ukončil koncem osmdesátých letech, kdy už žil v USA, kde vystudoval vysokou školu a stal se psychoterapeutem.
Zajímavé filmy: Il pistolero dell'Ave Maria, Ciakmull - l'uomo della vendetta

PIETRO MARTELLANZA (1939 - 2010)

V tomhle článku snad nebude vůbec nikdo, kdo by používal svoje vlastní jméno, a ani Pietro není výjimkou, byť jeho pseudonym vlastně jenom zkracuje jeho jméno - Peter Martell. Tentokrát jde tedy o italského herce, poprvé se objevil ve filmu počátkem šedesátých let, první western, kde si zahrál, byl Jmenuji se Pecos (Due once di piombo, 1966) s Robertem Woodsem. Brzy se propracoval k významnějším rolím, a to jak jako vedlejší postava, byť celý film umírá, jako v I lunghi giorni dell'odio (Dlouhé dny nenávisti, 1968), nebo jako padouch (Dio li crea, io li ammazzo, 1968), ale dostal šanci i coby hrdina (například Dos hombres van a morir, 1968). Také měl ztvárnit hlavní úlohu ve filmu Bůh odpouští, já ne!, ale krátce před natáčením se zranil a musel být nahrazen Terencem Hillem. Jeho nejznámější westerny jsou pak ty dva, které natočil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let společně s Leonardem Mannem, Il pistolero dell'Ave Maria a Ciakmull - l'uomo della vendetta. V sedmdesátých letech už o něj přestal být zájem a po angažmá v několika německých erotických komediích se z plátna vytratil. Zemřel v roce 2010.
Zajímavé filmy: viz Leonard Mann  

GEORGE MARTIN (1937 - 2021)

Španělský představitel mužných hrdinů, typický první milovník. Urostlý, tmavovlasý, pohledný, a kdyby nebylo dabingu, mohli bychom slyšet jeho zajisté hluboký hlas. Už jenom z tohohle popisu je vám asi jasné, že zrovna takový hrdina nebude zrovna můj šálek kávy. Narodil se v Barceloně coby Francisco Martínez Celeiro, během hraní ve španělských filmech používal pseudonym Jorge Martín, který si pro westerny hbitě upravil na George Martin. V prvních několika westernech hrál už v roce 1964, z nich asi nejvíc vyniká film La tumba del pistolero (Pistolníkův hrob), který se dochoval jen v černobílé kopii. V následujícím roce dostal vedlejší role v obou dílech Ringa s Gemmou, kdy v jednom hrál kladného šerifa a ve druhém hlavního padoucha Paca Fuentese. Dále hrál ve westernech různých kvalit až do počátku 70. let, film Vamos a matar Sartana (1971) snad i režíroval. V polovině 70. let jeho kariéra zřejmě zcela vyhasla. U nás jsme ho mohli vidět vedle Terence Hilla v Pomstě černého korzára (1971), kterou i napsal, ale já si ho z toho vůbec nepamatuju.
Zajímavé filmy: Ringo se vrací (1965)

IVAN RASSIMOV (1938 - 2003)

Ivan Djerasimovič se narodil v Terstu, byl ale srbského původu. Jeho mladší (pravděpodobně) sestra Rada byla také herečkou, pamatujeme si ji z Hodného, zlého a ošklivého coby prostitutku, kterou zfackuje Van Cleef. Ivan začal hrát v polovině šedesátých let, v roce 1967 začal spolupracovat s režisérem Edoardem Mulargiou, s nímž natočil filmy Non aspettare, Django... spara! (Nečekej, Django, střílej), v němž se setkal s Radou v roli jeho sestry, a zvláště Cjamango. V obou, stejně jako prakticky ve všech westernech, v nichž hrál hrdinu, nosil pseudonym Sean Todd. Na přelomu 60. a 70. let začal být, zřejmě pro svůj uhrančivý pohled, do rolí psychopatů a sadistů, zejména v giallech Sergia Martina (např. Lo strano vizio della signora Wardh). Tehdy začal používat opět své jméno. Western už natočil jen jeden, a vedle Leonarda Manna a Klause Kinského v něm ztvárnil roli hlavního padoucha - La Vendetta è un piatto che si serve freddo (Pomsta je jídlo podávané za studena). Poté se až do konce osmdesátých let věnoval jiným, převážně akčně-dobrodružným žánrům. Zemřel v roce 2003, někde jsem četl že měl nehodu na motorce, ale teď to nemůžu dohledat.
Zajímavé filmy: I vigliacchi non pregano (1969)

DEAN REED (1938 - 1986)

A další Američan, tentokrát trochu neobvyklý. Dean Reed byl pravděpodobně průměrný zpěvák, který, neproraziv ve své domovině, se vydal do Jižní Ameriky, kde se stal hvězdou. Pro své silně levicové názory byl v polovině 60. let vyhoštěn z Argentiny a přesídlil do Evropy. Ještě, než v 70. letech zakotvil ve Východním Německu, odkud ho možná v 80. letech Stasi naopak odmítla pustit vrátit se domů, strávil nějakou dobu v Itálii (kde jeho komunistické zapálení bylo v módě) a zahrál si i v několika westernech. Asi nejznámějším je film Sbohem, Sabato (1971), kde se setkal s potomkem ruských emigrantů Yulem Brynnerem, takže že ti dva se moc nesnesli je nasnadě. Těch italských westernů bylo šest, z toho jeden Zorro a jednou kopíroval Terence Hilla (La storia di karate, pugni e fagioli, 1973). S westerny Reed pokračoval i v NDR, poslední z nich natočil ve spolupráci s Václavem Neckářem v roce 1981. V tomhle výběru je to tak jediná osobnost známá i tady.
Zajímavé filmy: Sbohem, Sabato

ANTONIO SABATO (1943-2021)

Další z mých neoblíbenců. Jinak jedna z mála výjimek, Ital, který nepoužíval pseudonym. Debutoval v roce 1966 vedlejší rolí v americkém filmu Grand Prix. Následujícího roku se objevil vedle Fernanda Sancha ve westernu Odio per odio, a tím začala jeho hvězdná kariéra. Následoval film za filmem, z nichž některé byly westerny, v 70. letech přešel ke kriminálním filmům. V 80. letech se přestěhoval do USA, kde sám sice moc úspěšnou kariéru nezahájil, ale jeho syn, rovněž Antonio, ano. Asi jeho nejvýraznější westernovou rolí je mladík Ben Novák z Prahy ve filmu Mimo zákon (1968), kde si zahrál s Lee Van Cleefem či Budem Spencerem.

FABIO TESTI (1941)

Fabio Testi začínal coby kaskadér, můžeme ho zahlédnout i v Tenkrát na Západě, kde se pokusí zabít Henryho Fondu zpoza namalovaných hodin. V téže době začal hrát větší role, zpočátku záporné, v levných westernech Demofila Fidaniho. Průlomem pravděpodobobně byl film Vittoria De Sicy Zahrada Finzi-Continiů (1970), kde si zahrál jednu z hlavních rolí. Téhož roku si u Rafaela Romero Marchenta zahrál Zorra (El Zorro justiciero), u Fidaniho falešného Sartanu (aspoň podle reklamy) v jednom z jeho Django-Sartanovských crossoverů (v tom - i díky němu - lepším) a rok na to v povedeném westernu Mrtví jezdci (Anda muchacho, spara!). Kromě několika umělecky významných filmů a pár dalších westernů, včetně Fulciho Four of the Apocalypse (1975) se stal především hvězdou poliziottesca. Dodnes hraje, byť jeho hvězda po skončení sedmdesátých let klesla, dokážu si ale představit, že tehdy visel v mnoha pokojích italských dívek jeho portrét - ostatně po Belmondovi nějakou dobu chodil s Ursulou Andressovou a s Edwige Fenechovou má dokonce syna.
Zajímavé filmy: Mrtví jezdci (1971) a taky samozřejmě Tenkrát na Západě (1968)

ROBERT WOODS (1936)

Kdybych si měl tipnout, který italský kovboj si zahrál v nejvíce westernech, rozhodoval bych se mezi Anthonym Steffenem, Robertem Woodsem a Georgem Hiltonem. Spočítané to tedy nemám, každý má ale určitě něco kolem dvaceti kousků. Nejvíc na ráně je rozhodně Hilton, pak Steffen - no a na Roberta Woodse člověk narazí až hodně pozdě. Ostatně já s ním viděl zatím dva filmy. Robert Woods je tedy další Američan na seznamu, který první western v Evropě natočil už roku 1964 (Pistoleros de Arizona). V žánru nehrál jen hrdiny, ale i padouchy, sám se vyjádřil, že se nechtěl v žádné roli opakovat. Možná proto není narozdíl od Steffena ikonou. Největší úspěch slavil s filmem Jmenuji se Pecos (Due once a piombo, 1966), kultovní postavení si mezi hardcore fanoušky spaghetti westernů vydobyl film El Puro (1969) - já ho tedy dodnes neviděl. Několikrát se objevil i u Demofila Fidaniho, s Alfonsem Bresciou natočil dva Bílé tesáky. Těžko jmenovat veškerou jeho filmografii, ostatně většina těch filmů nesklidila moc velký ohlas. Pracuje dodnes ve Státech, kdo ví, možná se dočkáme i toho Zmrtvýchvstání El Pura, ke kterému byl před několika lety na Almerijském westernovém festivalu natočen falešný trailer.
Zajímavé filmy: Jmenuji se Pecos

GEORGE KENNEDY 1925-2016

V neděli zemřel ve věku 91 let tento americký herec. Asi poprvé jsem ho viděl jako šerifa v Bandoleru, zapamatoval jsem si ho spíš až ale jako sympatického zločince v Dobrých a špatných hoších. Utkvěl mi taky jako jednoruký maniak ze Šarády či sadistický pistolník v Synech Katie Elderové, jako sympatický major z Tuctu špinavců či jako padouch z Thunderbolta a Lightfoota. Jeho nejlepší rolí však samozřejmě je Drago (v dabingu Vazoun) z Frajera Luka. Tak odpočívej v pokoji, Vazoune...

THE BEATLES (WHITE DOUBLE)

Zase dneska k nějaké té muzice. Podíváme se na Beatles a jejich dvojalbum, které předznamenalo budoucí rozpad kapely (ostatně Ringo během nahrávání na dva týdny opravdu odešel), na desku, která je vlastně nesourodou směsí nejrůznějších skladeb různých žánrů, stylů a také kvality.

Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band byla přelomová deska, mnohdy označovaná jako vůbec první koncepční album, proti čemuž se sami Beatles mnohdy vymezovali (Lennon prohlásil něco v tom smyslu, že "to drželo dohromady, protože jsme řekli, že to bude držet" "já jsem s celým tím nápadem kolem kapely Seržanta Peppera neměl nic společnýho, to byla Paulova záležitost" a tak podobně). Po jejím vydání následovala smršť událostí, které trochu zdůvodňují naprostou odlišnost dalšího řadového alba (kompilaci Magical Mystery Tour v tuhle chvíli nebudu počítat, v Anglii vyšla v dnes známé podobě až později a zahrnuje i skladby vzniklé před Pepperem). Smrt Briana Epsteina, seznámení s guru Maharishim a pobyt v Indii, to všechno přispělo k tomu, že Beatles se začali vzájemně odcizovat. Už netáhli za jeden provaz, a to dost možná vedlo k tomu, že celé album je roztříštěné. Nepůsobí zdaleka jednolitě a jakoby se naprosto vymezovalo vůči předchozí jednolité desce. Kde se nálady volně přelévaly, tady přichází s každou novou písní ostrý střih. Je naprosto zřetelné, kterou píseň kdo složil (i díky tomu, že už si svoje skladby zpívají výhradně sami). Kde byl barevný obal přeplněný motivy, tady je čistá bílá s vytlačeným nápisem The Beatles (ano, toto album ani nemá název).

Troufl bych si odhadnout, že asi nikdo by neoznačil zrovna tuhle desku za svoji oblíbenou od Beatles. Každý si zde určitě najde něco, co ho bere, ale taky písně, které nemusí - a Revolution 9 nemá rád nikdo. Osobně na tomhle albu oceňuju to, že se na něm dá pořád něco objevovat. Na první poslech si člověk zapamatuje dvě nebo tři věci, samozřejmě Obladi Oblada, Back in the USSR, While My Guitar Gently Weeps. Ale postupem času jsem si tam objevoval další a další oblíbené kousky. Skvěle atmosférickou Dear Prudence, Glass Onion, která je složena z narážek na starší písničky, Happiness Is a Warm Gun, která postrádá klasickou stavbu sloka - refrén, místo toho přichází se čtyřmi různými melodickými pasážemi, unavenou I'm So Tired, ba i radostnou Martha My Dear, docela mám rád i Ringovu country Don't Pass Me By či Paulovu Why Don't We Do It in the Road s velice jednoduchým textem, rychlé Birthday a Everybody's Got Something to Hide Except For Me and My Monkey, temné Yer Blues, lyrickou Mother Nature's Son (a občas si poslechnu s chutí i Blackbird, i když ne tak často), skoro až metalovou Helter Skelter, a konečně Cry Baby Cry.

Ze druhé desky tak mám těch oblíbených míň. Třeba Savoy Truffle jsem si nikdy nedokázal zapamatovat, závěrečné dvě věci, podivnou Revolution 9 a slaďák Good Night skáču, a konečně i Revolution 1 mám radši ve své singlové podobě. V The Continuing Story of Bungalow Bill mi vadí hlas Yoko Ono, která svým jediným veršem celou píseň zničila (už tak ale nebyla nic moc). Stejně tak u si Honey Pie člověk prostě vybaví tu Vondráčkovou a její "Miláčku, budu filmová hvěéézdááá", což je strašný - a ta Wild verze je hodně divná. A cajdáky I Will a Julia taky skáču.

Někde jsem četl názor, že by se z toho dala udělat výborná jedna deska. S tím souhlasím, balastu je tu až moc. Na druhou stranu, možná ne tolik, aby jedna deska obsáhla všechny ty dobrý věci - a zase by se na tom lidi neshodli, každý má rád něco jiného. Osobně dávám přednost předchozí desce i té následující (Abbey Road), ale tuhle mám radši než většinu desek z počátků Beatles - na takové Please Please Me se mi vlastně líbí asi jenom tři věci. Ostatně ten zbytek jsou stejně ve většině covery. Takže není to nejlepší broučí deska, ale mohla k tomu bejt hodně blízko. Ale to takhle slyšíte Number nine... Number nine... Number nine... Number nine...