THE BEATLES (WHITE DOUBLE)

Zase dneska k nějaké té muzice. Podíváme se na Beatles a jejich dvojalbum, které předznamenalo budoucí rozpad kapely (ostatně Ringo během nahrávání na dva týdny opravdu odešel), na desku, která je vlastně nesourodou směsí nejrůznějších skladeb různých žánrů, stylů a také kvality.

Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band byla přelomová deska, mnohdy označovaná jako vůbec první koncepční album, proti čemuž se sami Beatles mnohdy vymezovali (Lennon prohlásil něco v tom smyslu, že "to drželo dohromady, protože jsme řekli, že to bude držet" "já jsem s celým tím nápadem kolem kapely Seržanta Peppera neměl nic společnýho, to byla Paulova záležitost" a tak podobně). Po jejím vydání následovala smršť událostí, které trochu zdůvodňují naprostou odlišnost dalšího řadového alba (kompilaci Magical Mystery Tour v tuhle chvíli nebudu počítat, v Anglii vyšla v dnes známé podobě až později a zahrnuje i skladby vzniklé před Pepperem). Smrt Briana Epsteina, seznámení s guru Maharishim a pobyt v Indii, to všechno přispělo k tomu, že Beatles se začali vzájemně odcizovat. Už netáhli za jeden provaz, a to dost možná vedlo k tomu, že celé album je roztříštěné. Nepůsobí zdaleka jednolitě a jakoby se naprosto vymezovalo vůči předchozí jednolité desce. Kde se nálady volně přelévaly, tady přichází s každou novou písní ostrý střih. Je naprosto zřetelné, kterou píseň kdo složil (i díky tomu, že už si svoje skladby zpívají výhradně sami). Kde byl barevný obal přeplněný motivy, tady je čistá bílá s vytlačeným nápisem The Beatles (ano, toto album ani nemá název).

Troufl bych si odhadnout, že asi nikdo by neoznačil zrovna tuhle desku za svoji oblíbenou od Beatles. Každý si zde určitě najde něco, co ho bere, ale taky písně, které nemusí - a Revolution 9 nemá rád nikdo. Osobně na tomhle albu oceňuju to, že se na něm dá pořád něco objevovat. Na první poslech si člověk zapamatuje dvě nebo tři věci, samozřejmě Obladi Oblada, Back in the USSR, While My Guitar Gently Weeps. Ale postupem času jsem si tam objevoval další a další oblíbené kousky. Skvěle atmosférickou Dear Prudence, Glass Onion, která je složena z narážek na starší písničky, Happiness Is a Warm Gun, která postrádá klasickou stavbu sloka - refrén, místo toho přichází se čtyřmi různými melodickými pasážemi, unavenou I'm So Tired, ba i radostnou Martha My Dear, docela mám rád i Ringovu country Don't Pass Me By či Paulovu Why Don't We Do It in the Road s velice jednoduchým textem, rychlé Birthday a Everybody's Got Something to Hide Except For Me and My Monkey, temné Yer Blues, lyrickou Mother Nature's Son (a občas si poslechnu s chutí i Blackbird, i když ne tak často), skoro až metalovou Helter Skelter, a konečně Cry Baby Cry.

Ze druhé desky tak mám těch oblíbených míň. Třeba Savoy Truffle jsem si nikdy nedokázal zapamatovat, závěrečné dvě věci, podivnou Revolution 9 a slaďák Good Night skáču, a konečně i Revolution 1 mám radši ve své singlové podobě. V The Continuing Story of Bungalow Bill mi vadí hlas Yoko Ono, která svým jediným veršem celou píseň zničila (už tak ale nebyla nic moc). Stejně tak u si Honey Pie člověk prostě vybaví tu Vondráčkovou a její "Miláčku, budu filmová hvěéézdááá", což je strašný - a ta Wild verze je hodně divná. A cajdáky I Will a Julia taky skáču.

Někde jsem četl názor, že by se z toho dala udělat výborná jedna deska. S tím souhlasím, balastu je tu až moc. Na druhou stranu, možná ne tolik, aby jedna deska obsáhla všechny ty dobrý věci - a zase by se na tom lidi neshodli, každý má rád něco jiného. Osobně dávám přednost předchozí desce i té následující (Abbey Road), ale tuhle mám radši než většinu desek z počátků Beatles - na takové Please Please Me se mi vlastně líbí asi jenom tři věci. Ostatně ten zbytek jsou stejně ve většině covery. Takže není to nejlepší broučí deska, ale mohla k tomu bejt hodně blízko. Ale to takhle slyšíte Number nine... Number nine... Number nine... Number nine...