RENEGADE (1987)

Pohodová komedie se stárnoucím Terencem Hillem. Není to nic objevného, do kvalit starších kousků to má daleko, ale na nic si to nehraje. Hill jezdí v džípu po silničkách v Arizoně, za sebou vozí koně, jí fazole a nic neřeší. Když ho někdo naštve, tak ho buď přepere, nebo převeze a jede dál. Náhoda mu přivede do cesty frajerského kluka, který se ukáže být synem Hillova dávného přítele. Ten je teď v base, ale krátce předtím vyhrál v pokru pozemek, který nyní přepsal na syna a pověřil Hilla, aby se o kluka staral. Nesourodá dvojice se tak vydává na dlouhou cestu, a ani příjezd na místo není zdaleka vítězstvím, kdosi si nepřeje, aby se Hill s klukem na pozemku usadili...

Klasický námět, smíchaný z několika starších filmů se Spencerem a Hillem, včetně třeba rodiny mormonů. Tenhle film je, jak jsem napsal, slabší, než dřívější kousky, a myslím, že je to vina hlavně obsazení kluka, jehož hraje Hillův adoptivní syn Ross. Ten bohužel vůbec na tu roli nemá, navíc mezi ním a Hillem není žádné požadované napětí (právě pro jejich reálný vztah), a Hill sám to svými naštvanými pohledy nevybalancuje. Zajímavějším Hillovým parťákem je tu tak překvapivě kůň.

Bitek je tu tradičně míň, než u Spencera, ale nějaké se objeví. Taky tu máme skvadru stále se opakujících vedlejších postav, tu vtipnějších, tu méně, ale jak třeba zlí kamioňáci jsou podle mě až nadužívaní, z motorkářské bandy se nakonec nevyvrbí vůbec nic, stejně jako z nadržené policistky či omezeného šerifa. A obsadit jako hlavního padoucha Roberta Vaughna a dát mu jenom tak omezený prostor... Navíc celá ta zápletka kolem něj mi připadá jako připláclá na poslední chvíli. Ale nakonec to celé zachraňuje celkově pohodová atmosféra, krajina amerického západu a hudba. Přesněji dvě převzaté skladby od Lynyrd Skynyrd, původní hudba složená pro film těm dvěma písním nesahá ani po paty. 6,5/10

a.k.a. Dobrodruh
Režie: Enzo Barboni (E.B.Clucher)
Hrají: Terence Hill, Ross Hill, Robert Vaughn, Cole S. McKay, Cyrus Elias, Beatrice Palme, Norman Bowler
Hudba: dvě písně od Lynyrd Skynyrd
Produkce: CDI
Itálie 1987

THE KLANSMAN (1974)

Drsný exploitation z amerického jihu, nebo drama o rasové nenávisti a prostředím prolezlým Ku-Klux-Klanem? Ten film se snaží být obojím, ale nakonec je spíš tím prvním. Je natočen podle knihy, a je to dost znát. Mnoho postav, mnoho témat, mnoho dějových linek, které nejsou pořádně dotaženy. Máme tu tak třeba pomstu černocha za vykastrování a vraždu kamaráda, černošské aktivisty a demonstrace, bigotní rasistické bělochy, kteří se baví sledováním, jak černoch znásilňuje černošku, znásilnění černošky bělochem považují za dokonalou ukázku toho, kdo je tu pánem, ale když je bílá žena znásilněna černochem, je tato vyobcována ze slušné společnosti, podle které by se měla sama zabít. Máme tu činnost Ku-Klux-Klanu, máme tu bělocha, který pomáhá černým, a šerifa, který neví, na kterou stranu se postavit.

Takhle to zní jako vážné drama, ovšem režisér Terence Young to všechno pojal dosti exploatačně. Z rasové nenávisti je středem pozornosti násilí, u znásilnění se pak dlouho kamera kochá obnažováním a trýzněním pohledné černošky. Ale ještě ke všemu je to všechno natočené dost blbě, takže to nakonec působí směšně.
Zpočátku film vypadá, že je o šerifovi, který se snaží ve své obci udržet pořádek, i za cenu toho, že ututlá mnohé zločiny. Toho hraje Lee Marvin a je asi jediným důvodem, proč film vidět, protože je skutečně výborný, a je jedinou postavou, o kterou jsem se nějak zajímal. Druhou hlavní roli bělocha, který stojí proti Ku-Klux-Klanu, hraje Richard Burton. Jeho postavou do filmu vstupují nesnesitelné knižní monology, a sám Burton je zcela evidentně namol. Což byl, a hned po natáčení byl hospitalizován pro závislost na alkoholu. Mimochodem Marvin byl taky při natáčení namol ožralý, ale jeho výkon to kupodivu vůbec nijak neovlivnilo.

Obsazení dalších rolí je taky zajímavé, ovšem jejich výkony dosti kolísají. Roli lokálního šéfa klanu a nejbohatšího muže v okolí hraje poměrně spolehlivě David Huddleston, černošského atentátníka O. J. Simpson, později sám souzený za vraždy. Kámen úrazu je hlavně v prďáckých rasistech, kteří jsou pojati až karikaturně. Nejvíc z nich vyniká Cameron Mitchell coby zástupce šerifa, který vážně hrozně přehrává a zvláště jeho bitka s Burtonem je až komická. Ženské obsazení se celé motá kolem Burtona, což působí zmatky - na začátku má tento vztah s Lucianou Paluzzi, která je coby sekretářka na radnici asi nejčistší postavou ve filmu, pak přijíždí Lola Falana jako černošská aktivistka, s kterou má Burton vztah spíše rodičovský, ale během filmu si vezme na hrb i znásilněnou Lindu Evans, kterou krátce před koncem požádá o ruku. Zaujme snad jen čistá angličtina Luciany Paluzzi, že by ji nadabovali?

Vlastně nejzajímavější na celém filmu je pozadí vzniku. Původně scénář napsal Samuel Fuller, který měl i režírovat. Marvin byl obsazen do role fanatického vůdce klanu. Fullerův nekompromisní a tvrdý (jistě však v žádném případě exploatační) scénář se však tvůrci rozhodli překopat, načež Fuller se naštval a odešel. Jeho jméno však pod zcela změněným scénářem v titulcích zůstalo. Marvin vinou smlouvy taky zůstal, ovšem v jiné roli. Vlastně jen díky němu, jeho postavě a podpříběhu mě to bavilo sledovat. Znova už to vidět nechci. 5,5/10

Pokud vím, v USA film dodnes nevyšel na DVD a dá se vidět jako public domain, čili volně stažitelný z internetu. U nás vyšel na DVD, kde byl obraz vzat asi z německé VHS. Myslím, že vzhledem k podmínkám to nedopadlo nejhůř.

a.k.a. Člen klanu
Režie: Terence Young
Hrají: Lee Marvin, Richard Burton, Cameron Mitchell, David Huddleston, Luciana Paluzzi, Lola Falana, O.J. Simpson, Linda Evans
Scénář: původně Samuel Fuller
Produkce: Paramount
USA 1974

UMBERTO ECO - IL NOME DELLA ROSA

V současné době nejsem moc náruživým čtenářem, protože si asi vybírám špatné knihy, tak mě většina z nich příliš neuspokojuje. Zatímco v béčkových filmech si libuji, čtení krváků či westernů považuji za ztrátu času. Děj je snadno odhadnutelný a jinou kvalitu ty knihy povětšinou nemají (navíc jsou psány dost otřesným jazykem). Samozřejmě jsou detektivky, které jsou ve svém žánru mistrovským dílem, a ty se mi líbí (Raymond Chandler, Agatha Christie), ale třeba Edgar Wallace je pro mne nesnesitelný. Jednou jsem zkoušel číst jednu jeho knihu a po dvaceti stranách, na nichž už nežil nikdo z prvních pěti stran, aniž bych věděl, o čem to je, jsem to zahodil. Zkrátka, už dlouho se mi nestalo, abych během několika málo dní přečetl čtyřsetstránkovou knihu, a to ještě tak, že jsem byl napjatý, co bude dál, a nechtěl ji večer ani odložit. A to se mi stalo právě se Jménem růže.
O existenci tohoto románu už vím samozřejmě dlouho. Jenže jsem se o něm dozvěděl zhruba ve stejné době, kdy strašně frčela Šifra mistra Leonarda, kterou nenávidím. Tehdy jsem ji po sto stranách odhodil s tím, že ano, je to čtivé, ale je to blbost. Pak jsem byl nucen vidět film, který už jsem tu zkritizoval. Potomek Ježíše a náhodou je to zrovna hrdinka filmu? Ježíš, to je na hlavu. O Umbertu Ecovi jsem tehdy slyšel prvně a jedním dechem od lidí, kteří tak velebili Browna. Tak se nedivte, že se mi do toho nechtělo. Pak jsme Eca brali na gymplu v literatuře (Brown se do výuky doufejme nikdy nedostane) a v rámci předvánoční hodiny jsme sledovali (ale nedosledovali) filmovou adaptaci se Seanem Connerym. Tehdy mě to zaujalo, ale nevrátil jsem se k tomu. Až teď, když jsem to dostal pod stromeček, jsem se rozhodl, že to zkusím, i když se mi do tak tlusté knihy příliš nechtělo.

Z Baskervillu. Vilém z Baskervillu.

V předmluvě se dočteme, kterak se autor v pražském antikvariátu dostal k neznámé knize z 19. století, která obsahovala příběh, který čerpala z díla Jeana Mabillona, slavného diplomatika 17. století, který zase čerpal z osobních vzpomínek mnicha ze 14. století. Následuje autorem převyprávěný příběh, který se odehrává na podzim roku 1327 v jakémsi severoitalském opatství, kam přicházejí starý františkán Vilém z Baskervillu a benediktinský novic a jeho žák (a vypravěč příběhu) Adso z Melku. Vilém má v klášteře dvojí úkol - jednak zorganizovat setkání zástupců avignonského papeže a představitelů františkánského řádu, kteří se v jeho sporu s císařem Ludvíkem Bavorem staví na jeho stranu. Spor je nejen politický, ale i teologický, minoritům hrozí nařčení z kacířství, zvláště kvůli působení jejich radikálnějších odnoží a odpadlíků, kteří se nestydí v požadavku po chudobě vraždit bohaté. Druhým úkolem pověří Viléma sám opat - nedávno záhadně zemřel mladý mnich a je třeba událost vyšetřit, než se sjede synoda, aby nebyla ohrožena. V klášteře však panuje velice nepřátelské prostředí ze všech stran, a Vilémovu pozornost přitahuje obrovská a nepřístupná knihovna, kam vedou i všechny stopy.
To, co se mi na tom líbilo asi nejvíc, je právě to, jak můžeme číst román různými způsoby. Na jednu stranu ho můžeme brát jako historickou detektivku obohacenou řadou faktů. Mě osobně více brala právě ta rovina historicko-teologická. Vlastně je to jakýsi souhrn dějin a filosofie počátku čtrnáctého století. Eco knihu doplňuje mnohými citáty, dlouhými teologickými disputacemi, filosofickými úvahami, občas odbočí a vysvětlí nějaké dějinné souvislosti, aniž by uhnul z hlavního děje. Vlastně jsem zaznamenal jenom dvě delší pasáže, které mě příliš nebavily - popis monumentální výzdoby chrámu v první polovině a v závěru Adsův sen o podivném chování světců a biblických postav, který je prostě příliš dlouhý a monotónní. Zase ale obojí má význam pro další děj. Trochu se divím, že to byl takový hit - ale předpokládám, že většina čtenářů prostě sledovala linii s vyšetřováním a linii s inkvizicí.
No a jistě by šlo odhalit mnohem více dalších vrstev. Například i boj mezi tmářstvím a vzdělaností, nebo třeba rozpor mezi vnímáním starého vypravěče a mladého novice. Ostatně starý vypravěč má na své tehdejší pocity i na mnohé jiné detaily obdivuhodnou paměť - ovšem vzpomínky sklerotika by asi tak zajímavé nebyly. Zajímavá je z tohohle hlediska proslavená erotická scéna, u které si pro vzletné popisy (píše to mnich) a mnohé citáty různých církevních autorit ani snad neuvědomíte, že jde vlastně o sex. Pokud si pamatuji na film, tam byla tato scéna naopak dost vzrušující (jeden spolužák - jak píšu, sledovali jsme to ve škole - z toho byl vzrušený natolik (do té doby spal), že začal vykřikovat nějaké sprosťárny - možná to byl důvod, proč jsme to tehdy nedokoukali, nevím). Z filmu se spousta rovin vždy ztratí - tohle je jen jeden příklad. Ale celý film jsem zatím neviděl. Prý končí jinak.
Jedna věc mě mrzí, ale to je moje blbost. Text je prošpikován mnohými latinskými, staroněmeckými, staroanglickými a jinými citáty, a přímo v textu nejsou přeloženy. Občas jsem se se svou chabou latinou snažil překládat, ale jediné, co zvládnu, jsou slova jako bona, laudamus, deus, ovo nebo Graeca non leguntur, takže pro mě Latinae non legitur a až když jsem knihu dočetl, všiml jsem si, že vzadu jsou vysvětlivky... Já bych se kop. Kromě toho jsou vzadu také Ecovy pozdější eseje ke Jménu růže, které jsou sice zajímavé, ale v půlce jsem je odložil, protože jsem měl pocit, že mi sice nejen odhalují mnohé skryté významy, ale zároveň posouvají moji vlastní interpretaci, tedy moje vlastní vnímání textu. Nejsem natolik vzdělaný, abych to pochopil plně. Třeba si na ty další záležitosti přijdu příště. Protože se k tomuto románu určitě ještě vrátím. A to s moc knihami nedělám.

LES SEINS DE GLACE (1974)

Skoro jako od Hitchcocka, akorát bez něj. Když rozšafný spisovatel François potká na pláži záhadnou krásku, pokouší se ji svést. Žena ho však chladně odmítá, což ho čím dál více přitahuje. Jak se jí dostává blíž, je stále zřetelnější, že něco není pořádku. Kdo jsou všichni ti divní muži? Proč žije sama v tak velkém domě?

Zamotaný příběh, napětí od začátku do konce. Zvláště scéna na podzemním parkovišti a pak závěr jsou skutečně mrazivé. Občas jsem se sice ztratil, ale to byl nepochybně záměr. A k vysvětlení naštěstí nebyla použita obligátní scéna: "teď vám všechno vysvětlíme", celé to vyšlo najevo postupně. Celý film pak stojí na trojlístku Brasseur - Darc - Delon. Zatímco Claude Brasseur je ve své živelné roli skvělý, Delon toho na práci moc nemá a výše zmínění ho překonávají. Myslím, že byl poměrně nevhodně obsazený, na tuhle roli byl až moc výrazný. Zpočátku se navíc objevoval poměrně sporadicky, až jsem si říkal, že je v titulcích první snad jen kvůli své slávě, ale postupně se jeho postava dostává víc do popředí a ta Brasseurova zase do pozadí. Celé se to však točí kolem Mireille Darc, která je coby křehká, ale zároveň nebezpečná femme fatale výborná.

Film je poměrně komorní, přesto byl vytvořen v koprodukci s Itálií, takže v těch několika málo rolích se objevují i tamější herci. Takže tu můžeme vidět Nicolettu Machiavelli coby zhrzenou Delonovu manželku či Emilia Messinu v jeho asi největší roli coby Delonova řidiče. A objeví se i Michel Peyleron, čili Kamil z Policajt nebo rošťák, tentokrát z něj však jde hrůza.

Chladná atmosféra, výborné výkony většiny herců, napětí od začátku do konce, kazí to snad jenom ten Delon a zvolená hudba, která je až příliš dramatická. Celkově bych ale i tak dal 7/10.

a.k.a. Ledová ňadra
Režie: Georges Lautner
Hrají: Alain Delon, Mireille Darc, Claude Brasseur, Nicoletta Machiavelli, Michel Peyleron, Emilio Messina
Hudba: Philippe Sarde
Produkce: Fox-Lira
Francie 1974

SEDMNÁCT!!!

A vesele do nového roku...

Na začátku května jsem byl na několik dní na hranicích Německa a Polska. Ve Štětíně jsme marně hledali slušnou nedrahou hospodu, kde bychom si dali pivo a najedli se. Nepovedlo se. Jediné, co jsme našli, byl od pohledu podezřelý podnik, kde v pátek večer nikdo nebyl, měli designové vybavení a nějaké ceny na zdech. Inu co, jsme v Polsku, uvidíme. Zkusmo jsme si dali pivo a požádali o jídelní lístek. Na lístku samé nepoživatelné snobské jakostravy, losos a podobné věci (nic proti lososu, ale v cizině hledám místní speciality, a to nevedli), a pivo bylo asi nejhnusnější, co jsem kdy pil. Ne, kdybyste byli v Polsku, kupte si v plechovce Zubra nebo Žywiec, to se dá pít, ale nikdy Atak chmielu. To pivo bylo o to hnusnější, že za něj chtěli sedmnáct zlotých. SEDMNÁCT!!! To je nějakých 120 korun. Ani jsme to nedopili. Odtud tedy název dnešního novoročního článku. Přichází nový rok dva tisíce SEDMNÁCT!!! Snad bude lepší než to pivo...

Na tohle je třeba dobrý

Vlastně ani nevím, co jsem celý rok dělal. Nějak utekl rychleji, než jsem se stačil rozkoukat. Celé první pololetí jsem strávil studiem, od července do září jsem v jednom kuse makal, a pak zase škola. Kdyby nebylo toho Polska, už bych asi neměl ani co vyprávět. On to stejně nikdo nechce slyšet...

Co se týče blogu, došlo k jedné radikální změně, totiž už koncem ledna jsem začal vydávat články s pravidelnou frekvencí. Čtenářské potěšení (nebo taky ne) tak můžete dostávat každý týden dvakrát, v úterý a v pátek. Což mně osobně vyhovuje, když nemám naprosto na blog čas, třeba jako teď v prosinci. Zelo by to tu prázdnotou, takhle tu byl aspoň náznak života v tom, že se tu objevilo i něco staršího. Byly články, které jsem měl ve frontě třeba půl roku nebo déle (třeba recenze Shafta). I teď na leden mám už něco málo připraveno. Ale když zase čas a chuť mám, sleduju hodně filmů a mám hodně článků, tak mi trochu vadí, že se o některé věci nemůžu podělit hned, jak jsem na to byl zvyklý.
Takže to je moje otázka na vás. Vyhovuje vám to? Nebo se mám vrátit ke starému modelu a vydávat články, jak to přijde?

Trochu mě mrzí, že jsem nedodržel svoje předsevzetí, které jsem si dal, když jsem to takhle nastavil. Chtěl jsem to trochu víc střídat a přidávat i víc článcích o hudbě a o knihách. Jenže nějak mi k tomu schází inspirace. Dva roky mám rozepsanou recenzi na Dark Side of the Moon, a pořád tam mám jednu větu. Nicméně to se mi stává běžně u čehokoli - chtěl jsem napsat recenzi na Krotitele duchů, a v článku je jediná věta: Nebaví mě psát. Teď už je to půl roku, co jsem oba filmy viděl (myslím samozřejmě ty původní, ne ten nový nevtipný film), takže mi dokonale splynuly dohromady. Takže v dohledné době to asi nenapíšu.
Víte co, uděláme to jako písničky na přání. Napište mi do komentářů desky nebo knihy, o kterých byste si ode mě chtěli něco přečíst, a třeba se vám to splní. Někdy... U knih je velký nebezpečí, že jsem je nečetl, ale třeba se trefíte.
A vůbec pište víc komentářů. Já mám zpětnou vazbu rád. ;)

První půlrok na blogu byl ve znamení amerických westernů. Nějak jsem se k nim vrátil, zvláště když jsem trochu více studoval osidlování amerického západu. Takže tím spíš jsem docenil třeba film Zátočina řeky, který pojednává o Oregonské stezce. Ve druhé polovině roku jsem z amerických westernů sledoval spíše nové westerny, z nichž jeden jsem viděl v kině. Ano, do kin dorazila předělávka Sedmi statečných, s kterou bych neměl problém, kdyby se jmenovala třeba The Motherfuckers Seven. Pak by to bylo prostě akční westernové béčko vyrobené áčkovou produkcí. Ostatně, vyjádřil jsem se k tomu dost v recenzi. Teď na Vánoce běží v německé a slovenské televizi třídílná předělávka Vinnetoua, v lednu se jí dočkáme i na ČT. Jsem poněkud masochisticky zvědav. Vinnetou vypadá, že má v tee-pee fitko a solárko. Ale zase v tom hrají nezničitelný Mario Adorf, německý Indián č. 1, Srb Gojko Mitić v roli Inču-čuny a prý i Marie Versini. Tak nevím. Kolik remaků, rebootů a sequelů a prequelů budeme muset ještě snést, než někdo přijde s něčím originálním a skutečně dobrým?

V kině jsem byl koneckonců letos čtyřikrát a pokaždé na novém filmu, což je docela prima. Bohužel zatím ve výhledu není nic dalšího, co by mě zajímalo. Nejlepší z viděných filmů byl sice hned ten první v lednu, Osm hrozných (po kterém jsem si dal doma pozpátku celého Tarantina, a taky jsem sem tam něco napsal), ale Eastwoodův Sully byl taky dost fajn, Rogue One nebyl vůbec špatnej a akorát těch Sedm statečných... dost už.

Taky jsem letos poprvé udělal jakýsi blogový maraton hororů, čímž jsem vybočil z pravidelného vydávání článků. Každý den na přelomu října a listopadu přišla recenze jednoho hororu. Je fakt, že dva ze sedmi recenzovaných filmů jsem už viděl předtím. S přáteli jsme letos uspořádali dvakrát "Maraton špatných filmů", kdy jsme si pouštěli různé nepovedené záležitosti s tím, že se budeme smát jejich debilitě. Narazili jsme přitom na poklad jménem Policajt samurai, to je neskutečná záležitost. Ale většina těch filmů byla prostě jenom špatná, i když sem tam se nějaký ten moment našel. V novém roce bychom se rádi zúčastnili Festivalu otrlého diváka. Představa promítání něčeho, jako je Smrtelná kořist, v kině (což před pár lety bylo), mi připadá úžasná.

Vlastní film jsme letos nenatočili. Nějak to nevyšlo, nebyly nápady ani čas. A těžko říct, jestli to ještě vůbec vyjde. Ale nikdy neříkej nikdy.

Aspoň by mohlo nasněžit

Co ještě napsat? Vánoce byly celkem fajn, dostal jsem kůl tričko s Clintem Eastwoodem, takže jsem spokojenej. Co je horší, docela se v poslední době rozjela zubatá. Nejvíc mě samozřejmě zasáhl odchod Radima Hladíka, kterého považuju za největší osobnost českého rocku. Teď to beru samozřejmě za prosinec, třeba Buda Spencera jsem taky "obrečel". Ale zvlášť přes ty Vánoce toho bylo strašně moc. Včetně toho letadla s Alexandrovci. Já k Rusku nemám moc pozitivní vztah. A znám několik rusofilů, kteří mi to ještě víc kazí. Ale cynismus, jaký v případě pádu ruského letadla zaplavil sociální sítě, mě šokoval. Stát se to ve Francii, Facebook by byl plný srdceryvných příspěvků "Je suis Air France" a tak podobně. U Rusů to bylo samé, že Alexandrovci jsou na dně, pilot byl ožralý vodkou a podobně. Sakra, umřela tam spousta lidí. Alexandrovci snad mají menší hodnotu než lidi, kteří letos tragicky zahynuli při jiných neštěstích (a že jich bohužel bylo dost)? Ale jsem rád, že to nebylo arabské letadlo. To by se z internetu vyplavila mnohem větší, horší a smradlavější žumpa.

To jsou vyhlídky...

Nekončeme tak negativně. Vykračujeme do nového roku, ve kterém se třeba přestane válčit, všichni budeme šťastní a spokojení, a všichni blbci se odstěhují na Antarktidu - protože to je jediný pustý ostrov, kam by se mohli všichni vejít. Jo, už to vidím... Ale co. Ještě jednou přeju všechno nejlepší do nového roku.