Kdosi mi v roce 2018 tento film doporučoval, tak se konečně dočkal. Jsem rychlík.
Někdy tento film bývá označován jako giallo, ale řekl bych, že je to giallo asi natolik, jako Suspiria. Ne, že by kromě výrazného designu měly oba filmy něco společného. Tohle je jeden z těch filmů, které po uvolnění moralistických bariér v šedesátých letech zkoumaly temná zákoutí lidské sexuality. Celé to tak vypráví o sadismu, machismu, misogynii, misoandrii a feminismu v koktejlu, v němž si vystačí tři hlavní aktéři - dva herci a jeden skladatel.
Strohý ředitel jakéhosi podniku si z pracovních důvodů pozve do své vily mladou tiskovou referentku. CO dívka netuší, je, jak její šéf tráví víkendy. Poté, co vypije ve sklenici J&B rozpuštěnou drogu, se probudí svázaná a je týrána sadistickým mužem, který je odhodlán ji naprosto ponížit, učinit z ní svou otrokyni a nakonec ji zřejmě znásilnit a zabít. Celý film však naštěstí není přehlídkou sadistických choutek šovinisty Leroye vůči ponížené feministce Lassander, ale děj se postupně začne zamotávat a začne se měnit i vztah mezi oběma protagonisty. Dlužno říct, že k fyzickému násilí v první části prakticky téměř nedojde a týrání má spíše psychologickou podstatu. Druhá polovina je logickým vyústěním té první, ale film se najednou změní dost nečekaným způsobem. A vše to směřuje k poměrně nečekané pointě, která propojí i předtím nevysvětlené momenty ze začátku filmu.
Philippe Leroy a Dagmar Lassander do rolí fyzicky pasují naprosto přesně, ale se silnějšími herci by to bylo ještě lepší. Lassander je lepší než poměrně jednostrunný a toporný Leroy, ale být v tom výraznější herečka, napadají mě třeba Erika Blanc, Barbara Bouchet, Edwige Fenech nebo Marisa Mell, fungovalo by to ještě líp. Na druhou stranu, po posledních třech filmech jí odpouštím, jak moc mě štvala v Le foto proibite di una signora per bene.
Co funguje výborně, je Ciprianiho soundtrack, který jsem si našel na YouTube, a zejména track ze žhavé sváděcí scény, kde Lassander tančí v průsvitném oděvu z gázy, si pouštím pořád dokola. Dekorace a celkový design jsou nápadité, ale některé záležitosti, jako obří socha rodící ženy s dveřmi místo vulvy, jsou příliš doslovné, stejně jako vlak plný saxofonistek a klarinetistek projíždějící kolem auta, kde se dvojice věnuje orálnímu sexu.
Film má 86 minut (verze, kterou jsem viděl, byla sestavena z několika kopií různé kvality), a i tak je poměrně dlouhý. Vše, co se snaží říct, a o čem vypráví, by se dalo stihnout v polovičním čase. V podstatě mi z toho tak nakonec zůstává jen ten Ciprianiho soundtrack. 6/10
a.k.a. The Frightened Woman, The Laughing Woman
Režie: Piero Schivazappa
Hrají: Philippe Leroy, Dagmar Lassander a další
Hudba: Stelvio Cipriani
Itálie 1969
Žádné komentáře:
Okomentovat