Nikdy u nás nevydaná románová předloha Peckinpahova Útěku. Zdráhám se říct i jeho remaku, protože podle popisu děje je film s Baldwinem a Basingerovou dějově totožný... A kniha není.
Z autorovy bohaté bibliografie u nás vyšla pouze kniha Vrah ve mně, která se také dočkala hned dvou filmových zpracování. Narozdíl od Útěku film The Killer Inside Me se Stacym Keachem moc nezabodoval, takže větší ohlas zaznamenal až stejnojmenný film z roku 2010 s Jessicou Alba. Zbytek Thompsonovych knih je v ČR velká neznámá.
Scénář Waltera Hilla se knihy poměrně věrně drží, ač třeba začátek pojímá úplně jinak. Do vězení se vůbec nedostaneme, o Beynonovi se dozvíme až po loupeži. Začíná se v den loupeže a v několika kapitolách se postupně většinou pomocí flashbacků dovíme, co k ní vedlo. Kniha má od začátku jasné tři hlavní postavy, a každá kapitola je psána z hlediska jedné z nich - stárnoucího lupiče Doca McCoye (McQueen byl ve správném věku, ale jeho stárnutí se ve filmu dost pominulo), jeho nedůvěryhodného parťáka Rudyho a McCoyovy ženy Carol.
Zásadní rozdíl je v tom, že, a tady už budu spoilovat, ale abych popsal rozdíl mezi knihou a filmem, budu muset. Takže předpokládám, že film jste aspoň všichni viděli. Takže zásadní rozdíl je v tom, že zatímco film je o zom, jak se rozdělený pár dá postupně dohromady a znovu si mezi sebou buduje důvěru, kniha je o tom, jak množství ukradených peněz více a více onu důvěru ničí. Když knižní McCoy od Beynona zjistí, že jeho žena s Beynonem spala, chová se tak, že jí věří, že si to Beynon vymyslel, aby se ho zbavil. Dál se tento motiv moc nepitvá. Ve filmu jde naopak o zásadní motiv, který důvěru páru nabourá a je třeba ji budovat znovu.
(Stejně byl Ben Johnson jako Beynon špatně obsazený a měl to hrát spíš někdo jako Ricardo Montalbán.)
Nejzásadnějším rozdílem je pak konec. S mírnými odchylkami a přidanými akčními scénami se film drží knihy někam do kapitoly 12. Tam je Rudy bohužel vyřízen stejně rychle jako ve filmu a pak nepřijde Slim Pickens, ale stará zlodějka, která McCoyovým pomůže úkryt se v podzemní jeskyni. A celý zbytek kapitoly najednou zpomalí a sleduje strach Carol v jeskyni a její pochyby o tom, jestli nejde o past, kterou se jí Doc snaží zbavit.
Třináctá kapitola pak líčí úkryt McCoyových v haldě hnoje a následný útěk přes hranice na lodi, kde McCoyovi vyřídí problém s rutinní kontrolou násilně, jinak už to neumí. A slavná čtrnáctá kapitola pak přechází až do hororu.
Upřímně do Peckinpahova filmu by tenhle konec vůbec neseděl. Tak, jak je pojatý film, by to působilo protichůdně. Ovšem mám s tím problem i v knize, protože jak říká klasik Jára Cimrman, od stran 140 začíná autor psát úplně novou knihu. Krimithriller najednou změní tempo, tón i celkově žánr a stává se podivným alegorickým hororem, kde sice lupiči uprchli před zákonem, ale svého "a žili šťastně až do smrti" se nedočkají, protože zákony místa, kde se ukrývají, je dovádějí až k šílenství.
Připadá mi to na sílu. Jako by Thompsona přestalo bavit psát krimithriller, nebo nepřišel na způsob, jak knihu ukončit, aniž by neudělal to, co prostě chtěl udělat Peckinpah, totiž postavit na hranice policejní kordon a nechat ho auto s McCoyovými rozstřílet. Zkrátka, kniha, která se až do onoho rozchodu četla velmi dobře, působí na konci zdlouhavě, zmateně a neurovnaně. Přečetl jsem to celé během čtyřhodinové cesty ve vlaku a v porovnání mi závěr trval nejdéle a nejvíc jsem knihu odkládal právě v těchto pasážích.
Každopádně tisíc lidí, tisíc chutí, třeba si v tom to svoje najdete. Film uvidím příští týden v kině, tak budu moct čerstvě porovnat.
Žádné komentáře:
Okomentovat