Ano, čtete dobře, nejde o Leoneho klasiku, ale o její parodii. A bohužel, ne dobrou. Franco Franchi a Ciccio Ingrassia byli italští lidoví komici, kteří si pravidelně brali na paškál domácí i italské filmové klasiky, a jejich filmy jsou asi tak na úrovni filmů Zdeňka Trošky. Nevtipné, uřvané, pravděpodobně trochu přisprostlé. Westerny si vzali na paškál hned několikrát, přičemž už z názvů je jasné, které konkrétní filmy: Per un pugno nell'occhio, Ciccio perdona... io no!, I due figli di Ringo, Due rrringos nel Texas, I due figli di Trinita. Všechny pravděpodobně budou na podobném principu, jako tento - vzít scény z původního filmu, převrátit je naruby a doplnit omáčkou. Co na tom, že děj moc nedává smysl - část publika se přišla oddechově pobavit, část asi zabloudila na něco jiného, než chtěla.
Franchi je tu asi Clintem Eastwoodem, Ingrassia asi Tucem, ale naštěstí nehrají jejich charaktery. Ingrassia ještě jde snést, i když se svým knírkem by zapadal spíše do 30. let, zatímco Franchi je jako herec i komik naprosto otřesný. Řve, drmolí, koulí očima, dělá obličeje. Všechny jeho údajné vtipy vyznívají dost trapně. Asi jako kdyby to hrál u nás Štercl, ale s talentem a noblesou Náhlovského (tedy žádnou). Oba tedy dělají trik, co ukradli Tucovi a Blondiemu, tedy Franco je lovcem a Ciccio kořistí, která je osvobozena z oprátky. Franco ale jednoho dne selže a Ciccia nezachrání. (Ne, to není bohužel konec filmu, to je začátek). Následně Franco podvodem (dost debilním - začne kvokat a z rukávu vytáhne vejce, aby odlákal pozornost od druhé ruky) vyhraje i v kartách a je okraden krásnou prostitutkou. Poté je ještě lapen přeživším Cicciem a tažen přes poušť, kde je ale tentokrát tím trpícím ten se zbraní a na koni - Franco je v pohodě, zatímco Ciccio má žízeň, pije tak, až se nafoukne, a pak zajde za skálu a dlouho močí, dokud zase nesplaskne...
Oba dva by zasloužili to přízvisko il cretino, ale má ho Ingrassia, Franchi je il brutto. No a il bello je stálice italských westernů Mimmo Palmara, v roli vlastně Lee Van Cleefa. V poušti opět dvojice najde umírajícího muže, který jim poví napůl, kam na hřbitov schoval peníze. Následně jsou zajati, vyslýcháni v zajateckém táboře Palmarou, utečou, dokonce se připletou do bitvy a finále se odehraje na hřbitově. Takže děj je opravdu čistě obšlehnutý, jenom to tu nedává smysl. Předně - jméno na hrobě se i my dozvíme hned. A brzy se ho dozví i Franco. Ti dva se navíc ani nesnaží jeden druhého zbavit. Prostě jdou jako ocásci spolu. Palmara pak hraje tak okrajovou roli, že si ho člověk prakticky ani nevšimne. Bitva asi ve dvou třetinách je směšná tím, jak nízkorozpočtově je udělaná. A nejhorší je, že se není čemu smát. Pravda, koukal jsem na to italsky bez titulků, ale většina gagů je taková, že jde pochopit i bez dobré znalosti jazyka, a nějaký sofistikovaný slovní humor bych v tom stejně asi nehledal. Pobavilo mě snad jen, když Ciccio mluví ze spaní a vykecá Palmarovi, kde je poklad schován, a když je dotázán na jméno, ukáže na Franca a řekne: "To ví on." Závěrečný gag na hřbitově mi došel poměrně záhy, a je udělán ještě blběji, než jsem doufal.
Jako vzorek mi to stačilo. Pravda je, že jsem se u toho necítil až zase tak trapně, jako třeba u některých sedmdesátkových komedií, které se snažily imitovat Spencera s Hillem. Ale takovéhle nepovedené parodie / plagiáty si může oblíbená dvojice strčit za klobouk. 1,5/10
a.k.a. The Handsome, the Ugly and the Stupid
Režie: Giovanni Grimaldi
Hrají: Franco Franchi, Ciccio Ingrassia, Mimmo Palmara
Hudba: Lallo Gori
Itálie / Západní Německo 1967
Žádné komentáře:
Okomentovat