neděle 20. ledna 2019

ENNIO MORRICONE - CHYŤ TEN ZVUK

Před pár lety tu vyšla kniha o Enniovi Morriconem, kterou sepsal český novinář a fanoušek. Kniha, která je místy spíše průvodcem po místech, kde se natáčelo pár vybraných filmů, a která vlastně se samotným tvůrcem nemají nic společného. Na opravdovou knihu o Enniovi Morriconem jsme tak museli ještě čekat. Což se vyplatilo, protože více než pětisetstránkový rozhovor nikoli s novinářem, ale rovněž se skladatelem je záležitost, která skutečně o legendě nejen filmové hudby leccos řekne, oproti předchozímu spisku.
Na začátek tedy dostaneme poněkud skákavý a dost selektivně na westerny zaměřený rozbor Morriconeho soundtracků od českého vědce Jana Švábenického, následně předmluvu autora, evidentně velice sebevědomého mladíka, který popisuje, jak se s Maestrem seznámil a proč rozhovor vůbec uspořádal. Na následujících stranách už máme rozhovor, který místy opouští schéma "otázka-odpověď" a mění se v rovnocenný dialog.
O Morriconeho dětství se tu skoro nedočteme, což je dobře. Co mě na biografiích obecně unavuje je dlouhé vrtání se v dětství osobnosti, které často není zase tak zajímavé, aby se nedalo popsat na menším prostoru. Ony příhody z dětství a školní prospěch na kariéru významné osobnosti nemají takový význam, jaký jim tyto knihy přikládají. Alessandro De Rosa a Morricone to naštěstí vědí a dětství skáčou. Obecně o samotném Mistrově životě se tu nedozvíte takřka nic. Žádné drby ze zákulisí. Románky, zážitky z války, nic takového. Kromě další Maestrovy vášně, kterou jsou šachy, se tu neřeší nic než hudba a film.
Poté, co se tedy proberou šachy a Morriconeho začátky coby aranžéra a trumpetisty se tak v úvodní části dostáváme k filmům, přičemž se připomínají zejména nejvýznamnější či nejslavnější spolupracovníci. Nejvíce prostoru dostává samozřejmě Sergio Leone, mimo jiné blízký přítel, řeč je o Pieru Paolu Pasolinim, Giulianu Montaldovi, Eliu Petrimu nebo Giuseppe Tornatorem, dalším blízkém příteli. Probírá se především to, jakým způsobem s Morriconem spolupracovali a jak jeho hudbu využívali. Pasolini například stále chtěl zapojovat do filmů i cizí skladby, ze jmenovaných si Morricone cenil v tomto směru kromě Leoneho a Tornatoreho ještě Petriho. Fanouška trochu zamrzí, že o mnohých tvůrcích by se rád dočetl víc, třeba o Corbuccim, Damianim, Argentovi či Bavovi, Sollima a Petroni třeba nejsou zmíněni vůbec, narozdíl od Castellariho, s kterým Morricone udělal snad jediný film. Rozebírá se tu rovněž spolupráce s Brunem Nicolaiem, s kterým měl Ennio dohodu stylu "Lennon-McCartney", co se týkalo filmů Alberta De Martina - většinou soundtrack složil jen jeden z nich, ale podepsáni byli oba.
Dost prostoru je věnováno i práci pro americké filmy a Oscarům, na které byl Morricone šestkrát nominován a až napošesté ho dostal (a ještě předtím za zásluhy). Amerických režisérů, s kterými Mistr pracoval, nebylo tolik, takže mě celkem překvapilo, že delší řeč je i o Donu Sieglovi, zajímavě Morricone hodnotí Johna Carpentera. Spolupráci s Oliverem Stonem Morricone chválí a váží si jej, což je celkem v kontrastu s tím, jak se Stone vyjadřoval v nějakém rozhovoru o Morriconem...
Na případ Tarantino, který se zde samozřejmě taky řeší, jsem si vynechal zvláštní odstavec. Bulvárem čas od času projedou zvěsti, že Morricone měl prohlásit, že Tarantino je debil, jeho filmy jsou krvavé slátaniny, hudbu používá bez ladu a skladu a že s ním nikdy nehodlá už spolupracovat. Naposledy se taková zvěst objevila na podzim v tak důvěryhodném zdroji, jakým je německý Playboy. Sám skladatel se proti tomu ohradil. No, tato kniha ukazuje, jak je to asi doopravdy. Morricone se vyjadřuje k Tarantinovým filmům trochu kriticky co se týe používání hudby. Potom, co podrobně vysvětlil, proč používá takové a takové postupy právě v takových a takových scénách nechápe zařazení právě konkrétních skladeb ke konkrétním scénám Tarantinových filmů. Na druhou stranu celou dobu předtím upozorňoval na to, že režisér je pánem filmu a může si dělat i s hudbou, co chce, i když občas ho mrzí vypuštění či zazdění některých skladeb. Tak se vůči tomu staví. Sám nevidí důvod, proč v Hanebných panchartech na začátku zazní jeho skladba citující Pro Elišku, ale pokud ji tam Tarantino chce, nemá s tím problém. Mnohé jeho filmy oceňuje, nejvíce asi právě Pancharty. Takže všechny tyto aféry byly zjevně pouze snůškou lží vytvořených bulvárními novináři, kteří překroutili věcně míněnou kritiku v osobní výpady.
Hodně se mluví o hudbě samotné, o jejím významu, způsobu skladby atd. Na tomhle si šmáknou asi hlavně odborníci, pro mne je to příliš vzdálené, abych tomu dobře rozuměl, mnohé myšlenky jsou ale zajímavé. Dozvíme se rovněž o Mistrově krátké pedagogické dráze či spolupráci s přáteli skladateli Na závěr ještě několik kratších rozhovorů s Morriconeho kolegy či přáteli (promluví např. Giuseppe Tornatore, Luis Bacalov či Giuliano Montaldo).
Co mě jedině zklamalo je, že to z rozhovoru vypadá, jako by Morricone neskládal pro jiné kinematografie než italskou a americkou. Jako fanouška mě mrzí, že ani jednou není zmíněno jméno Henriho Verneuila, ale o tvorbě pro francouzský film, která je v Morriconeho díle významná, nepadne ani slovo. Dál trochu místního čtenáře zamrzí, že není zmíněna jeho spolupráce s Českým národním symfonickým orchestrem, s kterým Morricone koncertuje po celém světě. Ale to jsou jen drobné výtky. Ani do tak rozsáhlého rozhovoru se prostě nevejde devadesát let života neskutečně plodného umělce.

1 komentář: