RYCHLÉ ŠÍPY

Existuje v České republice vůbec někdo, kdo nezná Rychlé šípy (a není mu pět let a méně)? Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka se zapsali do srdcí hned několika generací, a věřím tomu, že byť už to není tak masová záležitost, dnešní děti je čtou taky. Aspoň někdy.

Já se paradoxně s Rychlými šípy setkal poprvé ve filmu, když nám táta půjčil na videu film Záhada hlavolamu (1993). Nevím, kolikrát jsme ho tenkrát viděli, ale moc se nám se sestrou líbil. Pak jsme doma vyštrachali podlouhlý sešitek, kde na každé stránce byla jedna řádka černobílého komiksu, a ano, byla to Záhada hlavolamu z roku 1970, kreslená Marko Čermákem. Kde to jenom skončilo? Momentálně doma vím jenom o potrhaném sešitu s Chatou v jezerní kotlině... Ale zamiloval jsem se do toho až později, když jsem k Vánocům dostal velké souborné vydání Rychlých šípů (asi tedy v roce 2001, mám dotisk druhého vydání z téhož roku). V barvě. 316 dílů (včetně toho na stavbě mládeže). Během Vánočních prázdnin jsem nedělal nic jiného, než že jsem si prohlížel tuto knihu. Pořád dokola. Taky si pamatuju svoje zklamání, když jsem zjistil, že žádné další příběhy, které jsem ještě nečetl, už v knize vážně nejsou.

(Číst dál)

Seriál vycházel napřed od roku 1938 v časopisu Mladý hlasatel, a brzy se stal fenoménem. Organizované kluby začaly vznikat jako houby po dešti a ke komiksu roku 1940 ještě přibyl první román Záhada hlavolamu. Jenže v květnu 1941 časopis zakázali nacisté. Podruhé byly Rychlé šípy obnoveny v roce 1946 na čtyři týdny v časopisu Junák, než Foglar přešel pod Mladou frontu do Vpředu, Rychlé šípy vzal s sebou a se stejným úspěchem je s Janem Fischerem vytvářeli až do léta 1948, kdy Foglar dostal ze Vpředu padáka. Soudruzi časopis udrželi ještě tři roky (jednou jako Junáci vpřed, pak zas jen Vpřed s logem v rudém praporu a nakonec Pionýři, vpřed!), pokusili se s Janem Fischerem dělat nový seriál a la RŠ, ale s budovatelskou tématikou a s texty pod obrázky místo bublin - nešlo to. Potřetí RŠ ožily v roce 1967, kdy začal vycházet stejnojmenný časopis - první tři roky vycházely jen staré příběhy, ale v letech 1970 - 1971 vznikla hned víc než stovka nových, kreslených Marko Čermákem. Než je zase zakázali. Na konci osmdesátých let po dalším uvolnění už bylo pozdě na to, aby vznikly další díly.

Mám ovšem trochu pocit, že kdyby nebylo několikerých zákazů Foglara, nestaly by se Rychlé šípy takovým kultem. Nebo lépe řečeno by jejich sláva zase tak dlouho nepřežila. Je zvláštní zakazovat komiks a autora, který politiku takřka vytěsňuje ze svého života, a i tak je semílán dějinnými údálostmi prostě proto, že se natolik vymyká, že se nehodí. Mohl Foglar nerušeně převést Rychlé šípy do padesátých let a nechat je brigádničit a vstoupit do SČM (či ČSM, nevím přesně, kdy byla ta zkratka jak. Po roce 68 to byl SSM)? Nemohl. Ale myslím, že kdyby dostal příležitost, zkusil by to. Neúspěšně. Vlastní kód mu byl víc než jakákoli cizí doktrína. A tím jsou výjimečné i Rychlé šípy, a proto bylo oboje zakázáno. A díky tomu Šípy přežily.

Osobně mi přijde zvláštní, že třeba v případě Saudkových komiksů je médii upřednostňován kreslíř před scenáristou (byť jeho kresba scénáře ještě povyšovala), ale u Rychlých šípů jako by se na kreslíře, který dal seriálu tvář, zapomnělo. O dr. Janu Fischerovi se toho zase tolik neví, heslo na Wikipedii je poměrně stručné, a i tam jsem se dozvěděl nové věci. Třeba že zemřel v roce 1960 na zápal mozkových blan, protože nenosil v zimě čepici. O deset let později se stejný námět objevil v Rychlých šípech. Také zarazí jeho absence u konce Hlasatele. Foglarovo vysvětlení "Fischer odjel mimo Prahu" mi nestačilo nikdy, to by nezadal dvěma různým kreslířům hned jedenáct dílů. Vysvětlení podává článek Příběh jedné slavné obálky, podle kterého se Foglar s Fischerem v této době rozhádal, a on se na Rychlé šípy vykašlal. Vzhledem k výpovědím Marko Čermáka, podle kterých bral Foglar Rychlé šípy jako svoje a kreslíři na ně neměli žádná práva, bych tipoval, že v tom hrálo roli něco podobného.

Junek, Čermák a Čermák

Už u náhradníků se ukázalo, že Fischerova kresba je v podstatě nenahraditelná, neboť kresby jsou živé, poměrně reálně vypadající a podtržené humorem. Tohle třeba není ani v Junkových kresbách, ani potom v kresbách Marko Čermáka, které jsou strohé a vážné. Lépe dopadly kresby Bohumíra Čermáka, ale ten nakreslil jen tři díly - jeho Rychlé šípy cvičí ale jistě patří do zlatého fondu. Je škoda, že v tomto ohledu nikdy nedošlo ke spolupráci s Bohumilem Konečným, který skvěle vymaloval obálku Vpředu s Rychlými šípy a později ilustroval Stínadla se bouří.

Legendární obálka B. Konečného

I Fischerův rukopis se ale nápadně mění, a docela rychle. Fischer 1939 a Fischer 1941 se od sebe dost liší, po válce hodně ubývá šrafování a přibývá plného stínování, písmo se mění úplně, a i tak se Fischer 1946 a 1948 liší úplně stejně. Proto působí jako pěst na oko vřazení překreslených verzí některých příběhů z Mladého hlasatele na jejich původní místo. Napoprvé jsem dokonce myslel, že Rychlé šípy a divadlo kreslil někdo jiný, než jsem došel k pozdějším dílům.

Fischer 1939, 1940, 1946 a 1948

Dneska už člověk samozřejmě vnímá tu výchovnou linku mnohem ostřeji, ovšem mezi třemi stovkami příběhů se najde velká spousta takových, v nichž to neruší. Věčně připomínané absurdně zveličené pití na ovoce a následné málem umření Jindry Hojera je dokonce snad ojedinělým případem. Přesto tato linka trčí natolik, že ji nejde opomenout (dále třeba falšování vysvědčení, chování k učitelce a samozřejmě věčné kouření a výše zmíněné nošení čepic). Vedle toho by se daly zařadit návody a instrukce (cvičte, sbírejte razítka, jízdenky, krabičky od sirek atp.). Dál jde o veselé příhody spojené s ročním obdobím (Mikuláš, Tři králové, sáňkování, hokej, plavba vodním korytem), nebo s nějakou jinou okolností (šlapohyb, samoletka, kolečkové brusle, kde je nějaký trefný gag snad na každém obrázku), vyloženě tu vyčnívají bláznivé Rychlonožkovy sny, nebo naopak jde o příběhy napínavé a dobrodružné, často rozvité do více stránek (založení Bratrstva kočičí pracky, záhada ve sklepě, ukradené lyže, uvíznutí v jeskyni při povodních). Dobrodružství jde zažít i v přátelštějším duchu (hra s Potápníky, různé sáňkařské a cyklistické a jiné závody, hra v kraji oranžových skal). A Stínadla... ta tu nejsou. Jen občas zmíněna.

Časopis vycházející v letech 1967-71

No a pak jsou tu příběhy, kde se Rychlé šípy tak nějak utrhnou ze řetězu a vyvádějí vyložené lumpárny. Když jdou do Mladého hlasatele, bezostyšně se převlečou za dospělé, čímž se dopustí podvodu!!! A nejdivnější je díl "Rychlé šípy škádlí Rychlonožku", kde mu ostatní dělají naschvály typu přilepení kalhot k židli, a on jim to chce oplatit politím a potom dokonce zmlácením smetákem. Foglar, který varuje před pitím na třešně, nechává svou kladnou postavu vyhrožovat, že někomu dá "jednu točenou smetákem do hlavy!" Mimochodem, Mirek Dušín je v tomhle dílu pravděpodobně iniciátorem všech těch kanadských žertíků. Ten vzorný a čestný Mirek Dušín.

Jestli něco přispělo k popularitě Rychlých šípů, je to jednoznačně i geniální trefení počtu hrdinů. Třináct Hochů od Bobří řeky bylo moc. Dva kamarádi jsou málo. Většina Foglarovek lavíruje mezi oddílem a jedním hrdinou s kamarády. Občas se to kombinuje (Pod junáckou vlajkou). Tady máme pět sobě rovných, neotřesitelně kladných hrdinů. Jeden přirozený vůdce, nejstarší, nejchytřejší, nejšikovnější a vůbec nej Mirek Dušín, loajální a tichý Jarka Metelka, nervní a nerozhodný Jindra Hojer, vytahovačný a šaškující Červenáček a konečně splašený, hrdý, uštěpačný a věčně rozesmátý Rychlonožka. Jako dítě chce každý být Mirkem Dušínem. Teda, mně se napřed nejvíc líbil Červenáček kvůli čepičce. Ale nejživotnějším z nich je právě Rychlonožka, který zajišťuje odlehčení celé té poučující suchopárnosti - vždycky tam někde dělá nějaké skopičiny vzadu, třeba se jenom tváří přehnaně sebevědomě. Vlastně nejvíc vzadu je Jarka Metelka. Ostatní dostali nějaká svá sóla (Rychlonožkovy sny, Jindrova dilemata, Červenáčkovy trampoty včetně vyloučení z klubu, Mirek hlavně u mravokárných příběhů), jen ten Jarka je vždy tak nějak vzadu. Ale dokáže si někdo představit, že by tam nebyl?

Legenda Rychlých šípů je pak dvojí. Jednak skutečná, jednak komiksová. Občas je až zarážející, jak stačí říct: "My jsme Rychlé šípy" a hned se otevírají všechny dveře. Původně volný, přátelský klub, který hned v prvních dílech přijme šestého člena Pátka (poté, co ho zachrání zpod kol vlaku,  kam chtěl skočit, protože se neučil a měl špatné známky???), se hlavně ve vpředovských časech stává posvátnou sektou, která je neměnná, nedotknutelná a obdivovaná. Zvláště bizarně působí dvojdíl, kde Jindru Hojera spolužák požádá, aby byl přijat do klubu. Jindra z toho nespí, Rychlé šípy mu s odmítnutím nezvaného hosta nepomohou (Dušín ho v tom naopak pěkně nechá vykoupat), a nakonec pomohou výhružky, že sám Jindra z klubu odejde. Co to má bejt? Mohli mu přece udělat přijímací test jako Bambusovi a byl by klid...

Zvláště v 70. letech pak Foglar začal hojně odkazovat na svoje ostatní díla. Už předtím se objevila narážka na Chatu v jezerní kotlině ("Já četla v jedné foglarovce.."), mám pocit, že v některém díle se snad mluvilo o Rikitanovi? V 70. letech pak Rychlé šípy žijí Modrým životem (Přístav volá), což je jeden z návodně-komických dílů (zaměřený hlavně na Rychlonožkovy trampoty), a potom pronásledují hochy nesoucí hru Fan-Tan (Tajemná Řásnovka). A trampská parta Zelené vesty se objevila v Dobrodružství v zemi nikoho. Další část příběhů ze sedmdesátých let zase přepracovává starší komiks o Kulišácích, který vycházel v 60. letech v ABC. Myslím, že i díky Čermákovu zpracování, které je lepší než Kráslovo, jsou tyto příhody u Rychlých šípů lepší.

Že by tam vůbec nebyly, to se nedá říct

Hodně často se zmiňuje minimální zapojení děvčat. Ovšem není to tak, jako by holky neexistovaly, celkem často se objevují dívčí kluby a jiné podnikavé dívky, které Rychlým šípům pomáhají, nebo je (nechtěně) zatahují do problémů. V komiksu je jedinou negativní dívčí postavou Haha-Bimbi, která je takovým Dlouhým Bidlem a Bohoušem v dívčím vydání. Snad ještě jen vzpurná Podkova se vymyká zbylému schématu, jakým jsou holky v Rychlých šípech zpodobňovány - spolehlivé, přívětivé a šikovné. Hlavně moc nerušit. Ostatně, kdo by vzal na výpravu do Stínadel holku, že jo. Nevím, proč se tak často zmiňuje Vlasta, která se objevuje jen na čtyřech obrázcích, dobře, dala jim vlajku a radovala se, jak Mirek Dušín krásně běží, ale důvodem k jejímu zmiňování je snad jen to, že má jako jedna z mála jméno. Bezejmennost dívek dojde v jednom okamžiku k dobrému vtipu ("Holčičko, nevíš, kde je tady XY?" "Nevím, chlapečku!" "Za šestníct roků mně bude třicet let a ona si mi řekne chlapečku!!"). V několika dílech pak dojde skoro ke smíšenému táboru, když se Rychlé šípy vypraví k Jindrově tetě a zažijí tam různá dobrodružství s Jindrovou sestřenicí a jejími kamarádkami.

Dospělých se v seriálu v důležitých rolích moc neobjevuje, většinou vyvrhelové, kriminálníci, nebo jinak nepříjemní lidé. Včetně Jaroslava Foglara, který v jednom díle osobně sjede Rychlonožku v redakci Hlasatele. Samozřejmě se objevují i kladné postavy, například děda Sehnoutků, učitel, který nepotrestá Rychlonožku, když má nalepený knír, a další, vždy jsou to ale jen epizodky. Z žen jsou  těmi nepříjemnými jen staré baby typu Jeremiášky nebo sousedky Rypáčkové, jinak naopak plní úlohu spíše laskavých maminek, milých učitelek nebo hodných stařenek.

No, ještě pár slov k samotné knize. Po komiksech dostaneme vyčerpávající ediční poznámku, která, s bohatým obrazovým doprovodem, shrnuje vznik a vývoj Rychlých šípů a poté ještě přehled všech vydání Rychlých šípů vůbec. Tohle dělala Olympia dobře, ty doslovy. Dneska už se na ně úplně kašle. Takovejhle bonusovej materiál je vždycky fajn. V kontrastu proti sebraným komiksům vydaným Olympií pak stojí těch několik Velkých knih komiksů od BB Artu, kde snad jen u Ábíčka vyšlo u každého komiksu pár slov okolo (většinou vzpomínky na to, jak to autora napadlo, nic významného), a jinak snad skoro nic.Trochu škoda je jednotné grafické úpravy, tzn. červený nadpis se žlutým pozadím. Ano, tak to vycházelo originálně, ale mě vždycky v jiných výborech fascinovaly ty různobarevné nadpisy, některé díly jsem viděl co do nadpisu ve třech nebo čtyřech verzích, a u některých dílů byl pod nadpisem celý obrázek, v této úpravě zredukovaný na kousek vedle nadpisu. EDIT: Zjistil jsem, že takto to vyšlo v sešitu č. 2 z roku 1970, což je záhada, protože jsem tento sešit nikdy nedržel v ruce, přesto si na tato záhlaví pamatuji. Nejde ale o rozšířené obrázky, jen o působivě vybarvená záhlaví. Viz ukázka.

Rychlé šípy by se daly rozebírat dál a dál do nekonečna, koukám, že jsem skoro zapomněl na Bratrstvo kočičí pracky, na oba psy, na školu a všechno možné... Ale všichni si jistě na leccos vzpomenete a i vás jistě leccos při vzpomínání napadlo. Rychlé šípy jsou prostě legenda.
PS. Koncem 60. let vyšly i ve slovenském překladu, takže tam prožívají dobrodružství Miro Dušín, Jaro Metelka, Jindro Hojer, Červenáčik a Rýchlonôžka, a kolem potkáme Tóna Pierka, chovanca Macúra či mrtvého Maxmiliána Pazúra :) Ale Strágulu nudně přeložili jako káru.