BLONĎÁK, DJANGO, RINGO A OSTATNÍ - část 2

Zdravím. Byl čas a byla chuť, tak jsem to dal rovnou dohromady. V minulém článku jsme si napsali něco o první ikonické špageťácké postavě, Eastwoodovi z Leoneho dolarové trilogie. Nyní se přesuneme ke "druhému Sergiovi", který věnoval žánru druhou nesmrtelnou figuru, možná ještě s větším dopadem, než měl Eastwoodův cizinec bez jména.

DJANGO

První film s tímto hrdinou byl natočen v roce 1966. Corbucci chtěl původně natáčet na sněhu a s Markem Damonem v hlavní roli. Nakonec se to zkoulelo tak, že se začalo točit v zimě 1965 na blátě a s Francem Nerem v hlavní roli. Původně měl v hlavě jenom nápad na hrdinu, příběh musel jeho bratr Bruno přes Vánoce dopsat. Nicméně nápad na hrdinu nám pro tento článek stačí.

Rakev, kulomet a Franco Nero, tři ingredience, které tvoří dobrého Djanga. Nebo ne?

Django je ikonická postava už jenom tím, jak vypadá. Dlouhý, tmavý, zablácený kabát, černý klobouk, černé boty, kalhoty ze severní uniformy. A především - chodí pěšky a za sebou táhne rakev s překvapením. Krom toho samozřejmě bleskurychle střílí, přičemž pro kolt sahá do podpaží a ne k pasu. Překvapení v rakvi (tady snad můžu prozradit, že to není mrtvá babička, ale kulomet) samozřejmě postavu jenom dotváří. Svět kolem Djanga je krutý a drsný, stejně jako on sám. Nebe je šedé, krajina špinavá a mrtvá, město rozbité a bez obyvatel.

A kterého byste chtěli radši vy?

To všechno by bylo na nic bez charismatického představitele. Kdyby hrál postavu Mark Damon, asi by film tak kultovní nebyl, Djanga s vizáží italské popové hvězdy si prostě představit nedokážu. Zato Franco Nero tam sedí skvěle. Sice ho museli nalíčit, aby vypadal starší (při natáčení mu bylo 23 let), ale jeho ledový pohled modrých očí zabírá skvěle.

Ve stylu Ramba postřílím všechny, kteří se jen pohnou, to vše v zájmu spravedlnosti

Django, jak všichni víme, měl takový úspěch, že vzniklo na desítky neoficiálních pokračování. V tomhle článku se budu věnovat především těm, které měly Djanga už v originále. Nicméně napřed se musím vrátit k jedinému oficiálnímu pokračování, které má s originálem společného snad ještě méně, než kterýkoli falešný Django. Django se vrací (1987) je špatný film. A těžko uvěřit tomu, že Django ze dvojky je ten stejný chlap jako v jedničce. V jedničce to byl cynický parchant, který dělal vše jen pro vlastní prospěch. Ve dvojce najednou jde o lidumila, který bojuje jen v zájmu spravedlnosti (dobře, chce zachránit svoji dceru, ale ani to by původní Django neudělal). I vzhledem je samozřejmě odlišený. Klobouk nenosí vůbec, vlasy má dlouhé a spletené do copu, a místo kabátu nosí nějaké pončo či co. Nepoužívá kolt, ale krátkou brokovnici, netáhne za sebou rakev, ale jezdí v pohřebním voze. A kulomet používá tak často, až ztrácí na účinku. Ale jasně, všichni u dvojky už od začátku čekají, kdy vytáhne konečně ten kulomet, V tomhle je aspoň trochu potěší.

Pryč od dvojky a vrhneme se na neoficiální pokračování. Neviděl jsem samozřejmě všechna, takže některá zmíním jen letmo.

POCHI DOLLARI PER DJANGO (1966)

První neoficiální sequel, první Django v podání Anthonyho Steffena. Zatím neviděno, takže nemám co říct.

DJANGO SPARA PER PRIMO (1966)

Já jsem Rin... Django, mám spoustu přátel a koupu se v šatech

Neoficiální pokračování, které také vzniklo vzápětí po originálu, možná vznikalo ještě před jeho premiérou a úspěchem. Tudíž hlavní postava byla zřejmě na Djanga přejmenovaná až v postprodukci. Protože s Nerovým Djangem nemá společného vůbec nic, zato s Gemmovými postavami až moc. Tudíž se mi vkrádá myšlenka, zda původně tvůrci nechtěli dojit jinou krávu jménem Ringo, a poté se rozhodli dojit tu čerstvější.

DJANGO... CACCIATORE DI TAGLIE (1966)

Španělský western, kterého si na Djanga přezvali Italové. Nic víc o tom nevím.

10.000 DOLLARI PER UN MASSACRO (1967)

Sice mám nalíčené oči, ale pořád jsem jeden z nejlepších v tomhle přehledu

V roli Djanga se tu vyskytuje pozdější Sartana Gianni Garko, aspoň nosí černou a není to žádný světák. Je to drsný lovec zločinců, ovšem oproti Nerovu Djangovi citlivější. Jedno z nejlepších neoficiálních pokračování.

NON ASPETTARE, DJANGO, SPARA! (1967)

Rassimov střílí rychle a přesně, ale rodinné vztahy k Djangovi nepatří

Django dostal příjmení a rodinu, z níž je nejdůležitější postavou jeho sestra Mary. V podání Ivana Rassimova je Django dostatečně charismatický, ačkoli s originálem toho opět moc společného nemá, je ochoten vyměnit získané peníze za život své sestry, a podezřívám Nerova Djanga, že by to neudělal...

IL FIGLIO DI DJANGO (1967)

Guy Madison opět jako střílející kněz?

Už po roce toho měli někteří Italové plné zuby, tak Djanga zabili a nastoupil jeho syn, aby ho pomstil. Zatím jsem neviděl, podle některých reakcí zábavné, podle jiných nudné. A je tam Guy "Nekuda" Madison, kterého zrovna moc nemusím.

VADO, L'AMMAZZO E TORNO (1967)

Tak kdo je tu vlastně hrdina?

S Djangem to nemá nic společného, ale stejně jako dvojník Monca je tu na začátku zastřelen i dvojník Djanga. Django je mrtvý. Už po roce. Jenom někteří si toho nevšimli.

AŤ ŽIJE DJANGO (1968)

Terence si rád povídá s papoušky, ale taky to umí pořádně rozjet

Asi originálu nejvěrnější neoficiální sequel. Terence Hill je hodně podobný Nerovi, příběh je propracovanější, ale ne tak syrový. Django je tu kat, kterému zastřelí ženu, a tak se musí pomstít. Za tím účelem pomáhá přežít lidem odsouzeným k smrti a staví si z nich armádu. Ke slovu samozřejmě přijde i kulomet schovaný v hrobě.

NUDE DJANGO (1968)

Pár výmluvných ukázek z výmluvných plakátů

Dobře, tohle sem nepatří, ale pornoparodie už svědčí o jakémsi přejedení ;) PS. Neviděl jsem to a ani nechci.

DJANGO IL BASTARDO (1969)

Objeví se jako duch, neptá se a hned střílí

Další Steffenův Django, tentokrát silně odlišený od jeho obvyklých hrdinů. Je to člověk, nebo duch? Odněkud se vynoří, zapíchne do země kříž se jménem a brzy na to je mrtvý přinejmenším muž, jehož jméno je na kříži napsané. Pak zase zmizí. Samozřejmě chodí celý v černém. Vedle toho Nerova asi nejstylovější Django ze všech.

SOUBOJ: DJANGO VS. SARTANA (1970)

Podivný Django a podivný Sartana vypadající spíše jako... rytíři?

Když chceme vydělat, uděláme crossover dvou oblíbených hrdinů. Jestli to vydělalo, to upřímně nevím. Raději jsem to neviděl. Rejža Squitieri točil zajímavější filmy (které jsem taky neviděl, ale vypadají o dost zajímavěji, než tohle) až později, často se svou manželkou Claudií Cardinalovou. V roce 1970 s ní zřejmě ještě nechodil, tak tu nehraje. Hned by ten film vypadal zajímavěji :)

Quel maledetto giorno d'inverno... Django e Sartana all'ultimo sangue! (1970)

Hunt Powers není Django a Fabio Testi není Sartana

Tohle se mi ani nechtělo přepisovat, takže to zůstane malými písmeny. Další crossover Djanga a Sartany, tentokrát v rukou tvůrce nad jiné povolaného, totiž Demofila Fidaniho. Viděl jsem prvních 12 minut, pak jsem málem usnul. Hunt Powers ani Fabio Testi nemají s Nerem ani s Garkem nic společného už na pohled. Testi si pak naštěstí u mě vylepšil reputaci Mrtvými jezdci, ale Powerse (teda vlastně Jacka Bettse, ale Fidanimu se zřejmě zamlouval více tenhle pseudonym) rád nemám.

ARRIVANO DJANGO E SARTANA... E LA FINE (1970)

Hunt Powers opět není Django, Franco Borelli určitě není Sartana, ale ďábel Mitchell a Simone Blondell v koženém korzetu mě lákají to vidět :)

Tohle má kratší název, tak jsem to přepsal ;)  Ve stejném roce tři crossovery Djanga a Sartany! Z toho dva od Demofila Fidaniho (tady pod úžasným pseudonymem Dick Spitfire (nudge nudge, say no more)), znovu tu hraje Djanga Hunt Powers. Testiho vystřídal další béčkový expert Franco Borelli (tady jako Chet Davis), kterého můžeme znát třeba z Dnes já, zítra ty!. Tohle je ten film, kde Gordon Mitchell hraje karty se svým odrazem v zrcadle. Kvůli tomu se na to chystám... někdy ;)

UCCIDI, DJANGO... UCCIDI PER PRIMO! (1971)

Další béčko, o kterým nic nevím. Django je prý jenom v názvu.

ANCHE PER DJANGO LE CAROGNE HANNO UN PREZZO (1971)

Ani Jeff Cameron není Django

1971, rok, kdy vzniklo snad nejvíc nejhorších špaget ze všech. Tady hraje Djanga nesympatický Jeff Cameron (vl. jm. Goffredo Scarciofolo). Neviděl jsem to.

W DJANGO! (1972)

Stylové zapalování doutníků dynamitem, jinak typický Steffen

K Djangovi se naposledy vrátil Anthony Steffen, aby předvedl svou typickou postavu mstitele, který střílí sakra rychle. Nejspíš poslední Django v italském názvu před Djangovým návratem.

GIU LE MANI... CAROGNA! (1972)

Jednou vypadá takhle... a pak zase takhle...

Jak jsem mohl zapomenout na Fidaniho Djangovské opus magnum? Django Story je film sestříhaný ze starších Fidaniho filmů, tyto scény jsou pak propojeny chabým příběhem starého Djanga, který vypráví příběh svého života. V hlavní roli opět Lov Silák (tzn. Hunt Powers). Samozřejmě ve všech vystříhaných filmech nehrál postavu Djanga, ale to bylo Fidanimu asi jedno, s dabingem se počítalo. Důležité bylo za jedny prachy natočit co nejvíc filmů.

Djangovský kult se rozšířil rychle po západní Evropě, nejvíce pak v Německu. Tam na Djanga překřtili všechno s Francem Nerem, pokud to nebilo do očí (ale někdy i tehdy), a Djangy se stala spousta jiných špageťáckých postav. Jsi temný mstitel, rychle střílíš, a vzdáleně připomínáš Franca Nera? Jmenuj se tedy Django!
Anglické verze (abych pořád nekřivdil Američanům, mohli to přejmenovat v Británii či Austrálii nebo i jinde) obsahují taky plno Djangů tam, kde nemají co dělat. I u Keomy například.

Django je docela známý dodnes, takže v posledních letech vzniklo několik poct spaghetti westernům, jmenovitě Corbucciho kousku. Dolar za mrtvého (1998) si na Djanga přejmenovali opět jen Němci, ale další dva filmy se tak jmenují i v originále.

Spaghetti western po japonsku - Japonci, rakve a Tarantino

Sukyiaki Western Django (česky Nemilosrdný střelec, 2007) vzbudil nadšená očekávání fanoušků, protože spaghetti western se vlastně vrátil domů, neboť inspirací pro Leoneho film Pro hrst dolarů byl Kurosawův Yojimbo. Výsledek - podle mě zmatený japonský film, kde najde svoje místo Quentin Tarantino, rakev s rotačním kulometem, Shakespearův Jindřich VI., chlápci s melíry a piercingem, katany i kolty. Nelíbilo se mi to. A hlavní hrdina se nejmenuje Django, a jak to bylo s Djangem se dozvíme až ze závěrečného titulku, doprovozeného úvodní skladbou z originálu, přezpívanou v japonštině.

Černý Django střílí rychle, ten původní ho sleduje

Nespoutaný Django (2012) vzbudil ještě nadšenější ohlasy, protože Tarantino od začátku všude propaguje spaghetti westerny. V rozhovorech, na festivalech (retrospektiva v Benátkách 2007), i ve vlastních filmech. Je velkým fanouškem zvláště Sergia Corbucciho (prý o něm chystá monografii - jak znám zdejší podmínky, tady to neuvidíme), takže když ohlásil pořádnou poctu špagetám, všichni se těšili. Většina světa je nadšena. Já méně, ale film to není špatný. Jo, s originálem má taky společného mnohem více, než to oficiální pokračování. A je tam Franco Nero.

To by bylo konečně a naposledy všechno k Djangovi a někdy příště čeká Ringo.