SPAGHETTI WESTERN - část 2

Minule jsem skončil povídáním o mimořádném úspěchu filmu Pro pár dolarů navíc. Sergio Leone už byl nejúspěšnějším italowesternovým režisérem, a dokáže taky, že je nejlepší. Nastává zlatá éra.

Sergio Corbucci si samozřejmě nemohl nechat líbit, že je méně úspěšný, než jeho kolega Leone. A tak sám předělal Kurosawova Yojimba a vytvořil naprostý kult. Přichází Django. Film naprosto temný a bezútěšný. Hlavní hrdina už není cynickej chlápek, co mu jde o prachy. Hlavní hrdina je ztělesnění smrti. Ve svém temném oblečení kráčí přes pustinu a táhne za sebou rakev. A v rakvi nemá mrtvolu, v rakvi má kulomet, kterým vyřídí všechny nepřátele. Jenže zase tak jednoduché to nemá. Do filmu je zapleten i rasismus, náboženské sekty, ale v podstatě je to jedno, protože tohle film neproslavilo. Tři scény, které zapsaly film do dějin, jsou první vytažení kulometu, které v té době nikdo nečekal, uřezání ucha, což taky nikdo nečekal (taky to bylo vystřiženo, ale v jedné verzi to zůstalo, a hned se to muselo vrátit do ostatních, protože to mělo úspěch) a potom závěr na hřbitově. A samozřejmě Franco Nero v titulní roli. V podstatě ani nic nehraje, stačí, aby stál a pohlédl na padouchy zpod svého klobouku, a všechno je jasné. Radši střílí, než mluví.
Django byl tak úspěšný, že vzniklo čtyřicet neoficiálních sequelů (z toho půlka byla ovšem Django pojmenována pouze Němci a Američany, jediné dva navazující sequely jsou Ať žije Django s Terencem Hillem a Django se vrací, opět s Nerem). Sergio Corbucci a Franco Nero se stali dalšími hvězdami žánru.

V té době se objevil třetí ze slavných Sergiů, Sergio Sollima. Natočil film The Big Gundown (Velké zúčtování), kde do hlavní role obsadil Lee Van Cleefa a kubánského herce žijícího v Itálii Tomase Miliana. Milian se do té doby objevil ve westernu The Bounty Killer (Lovec odměn), kde ztvárnil postavu záporáka. Tady to není tak jednoznačné. To nové, s čím přišel Sollima, jsou propracované charaktery, měnící se v průběhu filmu, a propracovaný příběh. Mnohem více, než u Leoneho se mluví. To, co zůstalo, jsou souboje, bitky, přestřelky (nikdy moc dlouhé) a Morriconeho hudba. Sollima na úspěch tohoto filmu navázal dalším, možná ještě lepším filmem Face to face (Tváří v tvář), kde Lee Van Cleefa v roli Milianova parťáka/protivníka vystřídal Gian Maria Volonté. Bohužel třetí film Run, man, run (Běž, člověče, běž), který se vrací k osudům postavy Cuchilla z Velkého zúčtování (taky někde běžel pod názvem The Big Gundown 2) bohužel nedosahuje kvalit prvních dvou filmů Sollimovy "trilogie", osciluje mezi westernem a komedií, ale nedaří se mu to. Ačkoli úplná katastrofa to není. Dokonce i Morriconeho tu střídá Bruno Nicolai.
Poprvé se objevilo i období a kulisy mexické revoluce v letech 1911-17, když Damiano Damiani, tvůrce politických dramat, natočil film Kulka pro generála (El Chuncho, quien sabe?). V hlavní roli Gian Maria Volonté.
A na Vánoce 1966 se vrací i Sergio Leone s podle mě, a odborníci mi dávají za pravdu, nejlepším italským westernem vůbec, filmem Hodný, zlý a ošklivý (The Good, The Bad and The Ugly). V hlavní roli znovu Clint Eastwood, v tentokrát záporné roli Lee Van Cleef a toho ošklivého si zahrál další skvělý americký herec Eli Wallach. I ten se tímhle filmem proslavil (známej byl už v USA) a zahrál si v dalších třech italských westernech (z toho ve dvou komediích). Hodný, zlý a ošklivý potvrdil status Eastwooda, Van Cleefa i Leoneho. Eastwood se vrací do Států.
Leoneho tzv. "dolarová trilogie" se roku 1967 promítá s velkým úspěchem v USA. Postupně se tam dostávají i další filmy. Američtí producenti větří úspěch, a pomáhají na svět spoustě dalších italských westernů.
Objevil se další šikovný scenárista a režisér Giuseppe Colizzi, který natočil film Bůh odpouští, já ne! (God forgives, I don't!). V hlavních rolích se mají objevit Peter Martell jako typický hrdina ve stylu Clinta Eastwooda, a bývalý přeborník v plavání Carlo Pedersoli, který si změnil jméno na Bud Spencer, jako tvrdý, pomalý a přímý hrdina, který nejde pro ránu daleko. Martell si posléze zlomí nohu, tak je narychlo vyhledána náhrada v podobě mladého herce Maria Girottiho, úspěšného v té době hlavně v Německu. Girotti si mění jméno na Terence Hill. To se ukázalo jako šťastná volba, dvojice Hill-Spencer má úspěch, a tak Colizzi natáčí druhý díl Trumfové eso (Ace High), kde se kromě nich dvou objevuje v hlavní roli i Eli Wallach. Navazuje třetí, ovšem už ne tak dobrý a úspěšný díl s názvem Boot Hill. Spencer a Hill to zkoušejí i samostatně, Hill natáčí film Ať žije Django (Viva Django), který jako jeden z mála Djangovských sequelů opravdu navazuje na první díl a Hill hraje díky své podobnosti s Nerem, Spencer filmy Dnes já, zítra ty! (Today we kill, tomorrow we die) a Armáda pěti mužů (Five Man Army), v žádném sice nehraje ústřední roli, vždycky hraje parťáka hlavního hrdiny, ale přesto nabývá na popularitě.V roce 1968 se vrací na scénu znovu Sergio Leone se svým největším westernem, koprodukovaným s Američany - Tenkrát na Západě (Once Upon a Time in the West). Námět napsal Leone spolu s Bernardem Bertoluccim a Dariem Argentem, který už předtím napsal scénář k filmům Dnes já, zítra ty!, Armáda pěti mužů a filmu Roberta Hosseina Cemetery Without Crosses (Hřbitov bez křížů). Do hlavních rolí Leone obsadil své vysněné Henryho Fondu a Charlese Bronsona, s nimiž toužil pracovat už od Hrstí dolarů, k nim přidal Jasona Robardse a italskou hvězdu Claudii Cardinalovou. Film je přesná ukázka Leoneho stylu - dlouhé scény, velké detaily, málo dialogů, dokonalé propojení obrazu s hudbou Ennia Morriconeho. V Evropě měl obrovský úspěch, ne však ve Spojených státech, proto, ačkoli Henry Fonda na film osobně rád vzpomínal, nebyl moc zmiňován a to ani po třiceti letech, kdy byl o Fondovi natočen dokument. Na druhou stranu se díky tomuto filmu Charles Bronson, který do té doby hrál hlavně vedlejší role v amerických filmech (Sedm statečných, Velký útěk, Tucet špinavců - velké, ale ne hlavní role) prosadil v Evropě.
V té době už ovšem existovala spousta italských westernů a žánr pomalu začal ustupovat mafiánským dramatům, válečným filmům, krimithrillerům a hororům. Proto se začaly objevovat nové, originální nápady. Hrdinové už nebyli jenom superstřelci, ale měli i nějaké typické atributy, neobvyklé jméno, typický kostým apod. Vlastně Sergio Leone s tím začal (hrdina tří dolarovek a jeho pončo, krátký doutník a zdobená pistole, Harmonika), dále přes Djanga (rakev skrývající kulomet), dál Sollimův a Milianův Cuchillo (nože), a pak se roku 1968 objevil Gianfranco Parolini s westernovou variací na Jamese Bonda s názvem Sartana. Hlavní hrdina už není pistolník, ale záhadný profesionální hráč, který se žene za hromadou zlata a brání mu v tom intrikánští podvodníci, filmy jsou napůl akční, napůl detektivky (kdo koho proč zabil a kdo má to zlato?), fantazii se meze nekladou, takže velké spousty mrtvých, tajné zbraně (derringery, nejrůznější schovky), jediné, co z Jamese Bonda nepřevzali, jsou Bond girls. Sartanu ztvárnil další herec, který se proslavil v přechozích westernech, Gianni Garko. První film režíroval Parolini a nesl název If you meet Sartana, pray for your death (Jestli potkáte Sartanu, modlete se za svou smrt). Další díly už převzal Giuliano Carnimeo, s Garkem vznikly postupně další tři v letech 1969-71, v roce 1970 natočil Carnimeo ještě jeden film Sartana's here... trade your pistol for a coffin (Sartana je tady... vyměň svou pistoli za rakev), kde ale hlavního hrdinu hrál George Hilton.
Ovšem Parolini svůj nápad neopustil a rok po prvním Sartanovi přivádí na svět Sabatu, kterého hraje náš starý známý Lee Van Cleef, který od dob Hodného, zlého a ošklivého a Velkého zúčtování sehrál hlavní roli v několika dalších více či méně povedených westernech (Muž proti muži, Day of Anger (Dny hněvu), kde se setkal s Giulianem Gemmou). Ze Sabaty vznikla trilogie, ovšem Van Cleef hraje hlavní roli jenom ve dvou (Sabata, Návrat Sabaty). V prostředním dílu, který skoro do série nepatří (Sbohem, Sabato) hrál hlavního hrdinu Yul Brynner. Jinak oba Sabatové střílejí zásadně z pušky, nebo z různých malých zbraní, deringerů apod., ale nikdy ne z revolveru. Filmy mají se Sartanou dost společného, Sabata i Sartana jdou hlavně po penězích (i když ten Brynnerův se kvůli tomu zaplete do revoluce, zatímco Van Cleefův okrádá jenom místní boháče).
Nakonec znovu Sergio Corbucci. Ten po Djangovi natočil méně úspěšný (a asi stejně povedený, jenom ne tak kultovní) film The Hellbenders (Krutí) a potom znovu s Francem Nerem natočil westernovou komedii Žoldnéř (The Mercenary) kde se pustil do tématu revoluce v Mexiku, jako filmy Kulka pro generála a Tepepa s Tomasem Milianem. Po Žoldnéřovi přichází Corbucciho asi nejlepší film Velké ticho (The Great Silence) s Jean-Louisem Trintignantem a Klausem Kinskim v hlavních rolích. Ještě víc temný a drsný film. Žádné slitování s nevinnými, vítězí ten, kdo má za ušima. Závěr filmu byl tak šokující, že byl Corbucci nucen natočit alternativní konec, ovšem s ním se snad film nikdy nepromítal.
Rok po Velkém tichu Corbucci natočil film The Specialist (Odborníci). V hlavní roli francouzský zpěvák Johnny Hallyday. Tohle jsem ještě neviděl, takže jenom stručný info.
No a konečně roku 1970 Corbucci natočil v podstatě remake Žoldnéře s názvem Companeros - stejné téma (i když jiný děj), hrají Franco Nero a Jack Palance jako v Žoldnéři, hudba znovu Ennio Morricone, jen Tony Musanteho vystřídal lepší Tomas Milian.
1. část
3. část