GHOST DOG: THE WAY OF THE SAMURAI (1999)

Od tohohle jsem čekal něco úplně jiného, než jsem dostal. Jméno Jim Jarmusch mám zafixované jako autora nezávislých artových filmů, kde hrají bluesmani a rockeři a lidi tam pořád kouří a vyprávějí. Takže i když jsem věděl, že je to film o nájemném zabijákovi, který si vyřídí účty s mafií, nečekal jsem, že opravdu uvidím nájemného zabijáka, jak postřílí spoustu mafiánů.

Nicméně leccos film odlišuje od běžného akčního filmu své doby, zejména věci, na které Jarmusch klade důraz. Všechny postavy jsou nějak kulturně nepatřičné - postava řídící se kodexem samurajů je tlustý černoch poslouchající hip hop, italští mafiáni přebývají v čínské restauraci, prodavač zmrzliny mluví celý film francouzsky a nikdo mu nerozumí, malá černošská holčička čte knihy o rasismu a filosofii, a všichni se dívají na kreslené seriály, zejména Pepka námořníka, Datla Woodyho a Itchyho a Scratchyho. Celý film pak prolínají citáty z knihy o samurajském kodexu, které vedou Ghost Doga na jeho cestě.

Asi nejlepší scény jsou pak právě ty v parku s malou holčičkou a francouzským zmrzlinářem. Zejména zmrzlinář je opravdu zábavná postava a jeho dialogy s Ghost Dogem, kdy si nerozumí, jazykem, ale vědí, co se ten druhý snaží říct, stojí za to. Dozvíme se, co se všechno děje na newyorských střechách. Celkově mnohé scény spíš působí jako černá komedie, než že by se daly brát nějak extra vážně. Už jen to, že reálné dění odráží to, co sledují mafiáni v kreslených groteskách, a hlavní záporná postava si hraje na rappera. Klidně bych do žánru přidal komedie.

"Vinnie, ty jsi zabil ženskou!" "Zabil jsem poldu. Pořád chtěj rovnoprávnost, ne? Tak jsem ji zrovnoprávnil."

Velmi mě potěšila účast Henryho Silvy coby šéfa mafie - kdo jiný by ho měl hrát? Foresta Whitakera jsem viděl shodou okolností hned ve dvou filmech po sobě a v obou byl úplně jiný. A asi není jiný herec, který by dokázal zahrát postavu černošského rappera řídícího se kodexem samurajů a chovajícího holuby na střeše, který si krátí čekání na příjezd vyhlédutého cíle sledováním datla skrz dalekohled pušky a selže, protože mu na tlumič sedne ptáček, tak, že věříme, že takový člověk může vůbec existovat.

Co se mi nelíbilo, byl soundtrack, ale to je můj problém, protože hip hop celkově nesnáším. Hudbu dělal RZA, který se ve filmu i sám mihne, a který složil i hudbu částečně ke Kill Billovi 1. A aniž bych si na to vzpomněl, na konci mi právě Kill Bill vytanul na mysli. Zejména to, že některé věci, o které se Kill Bill snažil, udělal Jarmusch už o čtyři roky dřív a lépe. 7,5/10

a.k.a. Ghost Dog: Cesta samuraje

Režie: Jim Jarmusch

Hrají: Forest Whitaker, John Tormey, Cliff Gorman, Tricia Vessey, Henry Silva, Isaach de Bankolé, Camille Winbush, Richard Portnow, Gene Ruffini, Victor Argo, Gary Farmer

Hudba: RZA

USA / Francie / Německo / Japonsko 1999

LE DEUXIÈME SOUFFLE (1966)

Poslední černobílý Melvillův film je adaptací knihy José Giovanniho, který napsal i scénář. Tudíž dostaneme prakticky všechno, co od Giovanniho čekáme - hlavní postava je kriminálník a vrah, ale proti mnohem prohnilejší policii a nespravedlivému systému mu musíme držet palce, mnohem silnější než cokoli je kód mezi zločinci, kdy největším hříchem je podrazit svoje parťáky a práskat policii.

Gustave Minda (Lino Ventura) uteče z vězení a chystá se na útěk z Francie. Najde svou starou lásku Manouche, majitelku lokálu, která, spolu s věrným služebníkem Albanem, mu pomáhá se ukrývat. Manouche je ale uprostřed války gangů a stane se terčem vyděračů vedených Jo Riccim (Marcel Bozzuffi). Hlavou gangu je ale jeho bratr Paul (Raymond Pellegrin), který plánuje velkou akci, na niž potřebuje zkušeného střelce. A Minda nutně potřebuje peníze na útěk.

První cca hodina a půl nemá moc šťávu, když vynecháme úvodní útěk z vězení a několik kratších scén. Většinou se jen mluví, mluví, mluví, což po Samurajovi byl dost nezvyk. Navíc vše se točí kolem černobíle "kladných" postav Manouche a Albana, který není nudný jen díky tomu, že ho hraje Michel Constantin. Vyznat se v komplotu a vztazích mezi Pellegrinem a Bozzuffim taky nebylo nijak snadné, zvláště kvůli nedobře přeloženým titulkům. A do toho se tu pohybuje ještě slizčí policajt v podání Paula Meurisse, opět jeden z těch, který sice jde po nebezpečných kriminálnících, ale používá tak zákeřné metody, že nezbývá než držet palce těm zlým a poldovi přát kulku do čela. 

Druhá polovina (a předpokládám, že byla v kinech oddělena přestávkou) je ale skoro bez výhrad. Dojde k loupeži a po ní se vše zamotá a vztahy se vyhrotí. Přestane se jen žvanit a začne se jednat, Manouche skoro zmizí z dění, vrátí se Bozzuffi a v roli dalšího, tentokrát tupého a brutálního policisty se objeví Paul Frankeur. Všechno ale stojí na fantastickém Venturovi, který toho nemusí moc dělat, ale stačí mu být a vše vyjádří pohledem.

S čím mám u tohoto filmu, kromě poměrně nezajímavé první části, jsou právě postavy zejména Manouche a profesionála Orloffa. Jsou moc kladní, u Manouche od začátku čekáme, že bude femme fatale, ale není, sotva se s Venturou setká, je mu nadobro oddána, a scénář ji ani nestaví do situace, kdy by musela volit mezi svou a Venturovou svobodou. Orloff je pak ze začátku zajímavě působící postava, která je ale naprosto nerealistická, Mindu nezná, přesto mu slepě důvěřuje a hájí ho před Bozzuffim a jeho parťáky. 

Vizuálně mi to také nepřišlo tak přesvědčivé jako Melvillovy pozdější barevné filmy - pár hezkých záběrů, ale jinak to vypadá spíš jako běžná kriminálka své doby. Co filmu dost ubližuje je střih s věčnými zatmívačkami, stíračkami a spoustou nevhodných jump cutů. Hudba taky není nic moc.

Ale šlo to. Ventura, Meurisse, Frankeur, Pellegrin, Bozzuffi, Constantin, všichni v jednom filmu a nezklamou. 7/10 

a.k.a. Druhý dech, Second Wind

Režie: Jean-Pierre Melville

Hrají: Lino Ventura, Paul Meurisse, Raymond Pellegrin, Christine Fabrega, Marcel Bozzuffi, Paul Frankeur, Michel Constantin, Jean Négroni, Pierre Zimmer

Hudba: Bernard Gérard

Scénář: José Giovanni

Francie 1966

LE SAMOURAÏ (1967)

Asi není úplně nejlepší příležitost vrátit se k filmům, které jsem kdysi nedokoukal, z důvodu, že zemře hlavní představitel. Samuraje jsem kdysi dávno viděl asi prvních deset minut, a pak jsem asi musel odejít od počítače, který jsem tehdy sdílel, a když jsem se ke sledování filmů mohl vrátit (klidně až tak za tři čtyři dny), asi už jsem měl chuť na něco jiného a Samuraje jsem odložil.

Nicméně jedná se o nejzásadnější film Jeana-Pierra Melvilla, jeden z nejzásadnějších filmů s Delonem a jeden ze 1001 filmů, které bychom, dle knihy, měli vidět, než zemřeme. Po ne úplně dobré zkušenosti s Melvillem z Policajta a z napodruhé nedokoukaného Osudového kruhu jsem nečekal moc, ale nakonec se mi to líbilo mnohem víc, než jsem čekal.

Samuraj je velmi jednoduchý film. Žádná přesložitělá zápletka. Většinu filmu v naprostém tichu sledujeme lidi, jak něco dělají. Alain Delon hledá správný klíček, který by nastartoval kradené auto. Policisté instalují štěnici do Delonova bytu. Delon se stará o svého ptáčka v kleci. Delon si nechává vyměnit SPZ na autě. Může to znít nudně, ale právě tohle lpění na detailech posouvá film od běžného krimithrilleru k zážitku. 

Delon dostane úkol a splní ho. Policie v čele se slizkým komisařem ho vyslýchá, Delon si ale vytvořil neprůstřelné alibi. Slizký komisař se na něj ale upne a nechá ho sledovat. Delonovi najímatelé navíc znejistí po Delonově zatčení a rozhodnou se eliminovat riziko, že by mohl mluvit. Jenže Delon není jen tak nájemná zbraň. Je to člověk naprosto bez emocí, bez závazků, plně oddaný svojí práci. Naprosto dokonalý profesionál. Takového člověka není radno nasrat.

Dost zvláštní je vztah mezi Delonem a ženou, která mu dělá alibi, a kterou hraje Delonova tehdejší manželka Nathalie. Její naprostá oddanost k Delonovi je pro děj klíčová, ale jejich vztah není nijak vysvětlen. Vlastně to ale ničemu nevadí. Jestliže Delon sám řekne asi třicet slov za celý film a Nathalie taky ve většině svých scén mlčí. François Périer jako policejní komisař toho řekne asi třikrát tolik, co všichni ostatní. Jeho postava, podobně jako postavy Paula Meurisse a Paula Frankeura v o rok starším Druhém dechu jsou představiteli naprosto nesympatických, ohavných, slizkých a na důkazy nehledících fašistických poldů - od tohoto vykreslení ale Melville později ustoupil a Bourvil v Osudovém kruhu už tak jednoznačně záporný není a jeho posledním filmem je příznačně Policajt, kde sice Delon nehraje žádného ukázkového poldu, ale celý film si vlastně nejsme jisti, na čí straně jsme, zda u policajta Delona nebo zloděje Crenny.

Co je ale, jako obvykle u Melvilla, perfektní, je vizuální stránka. Všechno je šedé, případně modré nebo béžové, prakticky žádná jiná barva se tu nevyskytuje. Červená je jen krev, a té uvidíme docela málo. Postavy nosí zásadně oblečení v roce 1967 dávno z módy, vše jako by vypadlo z filmu noir z roku 1947 - a dá se říct, že tyhle Melvillovy, Derayovy a některé další filmy se dají za čistokrevný noir považovat. 

I přes to, jak je děj jednoduchý a pomalý, atmosféra houstne, a vrcholí zejména sledovací scénou v metru, kde může být policistou prakticky každý. Nicméně, jak tady Delon hraje naprosto přesně, tj. prakticky vůbec, že bych měl touhu se podívat na něco dalšího s ním, to úplně říct nemůžu. 8,5/10

a.k.a. Samuraj, The Godson

Režie: Jean-Pierre Melville

Hrají: Alain Delon, François Périer, Nathalie Delon, Cathy Rosier, Jacques Leroy

Hudba: François de Roubaix

Francie / Itálie 1967

ALAIN DELON 1935-2024

Poslední legenda francouzského filmu odešla. RIP

FEAR CITY (1984)

Tom Berenger s kámošem jsou pasáci, kteří posílají striptérky do nočních klubů po celém New Yorku. Najednou na jejich striptérky někdo začne útočit. Konkurenční boj? Mafie? Nebo nějaký šílenec?

No a to je tak nějak všechno. Režisér se vyloženě vyžívá v zobrazování 42. ulice, jejích podniků a zejména vystoupení striptérek. A ve zbytku jen vrší klišé na klišé. Velmi nesympatický hrdina má trauma z minulosti, vrah je psychopat, který, když nevraždí štětky a nepíše o tom knihu, tak cvičí nahý v prázdné místnosti, mafiánský don sedí v oblíbené restauraci, pije kafíčko a jí špagety, policie kromě buzerování neumí nic. Čekal jsem, co vyleze z role Billyho Dee Williamse v roli policejního vyšetřovatele, ale místo jakéhokoli pátrání jen slouží k vykreslení toho, jak je systém vůči hlavnímu hrdinovi nespravedlivý. 

V podstatě hlavním cílem filmu bylo ukázat šokující obraz New Yorku. Striptýz, obchod s bílým masem, organizovaný zločin, drogy, násilí, vraždy, homosexualita (zde jsou striptérky lesby), policie, která je naprosto k ničemu a jen otravuje vzduch. Všechno ostatní bylo navěšeno jen tak, aby se neřeklo. Vraha se ve skutečnosti nikdo doopravdy nesnaží najít. Drogovou závislost Melanie Griffith se nikdo nesnaží řešit. Berenger se stará doopravdy jen o svoje trauma z boxu (dostaneme tréninkovou pasáž a la Rocky!). Všechny jeho zdánlivé snahy o polapení vraha spočívají jen v tom, že někoho sem tam náhodně přepadne a zmlátí.

Což by bylo v pořádku v tom, že jádrem filmu rozhodně není detektivní pátrání. Jenže chování postav popírá jakoukoli logiku. Například Melanie Griffith se rozešla s Berengerem, protože je ve skutečnosti lesba a spí teď s kolegyní. Po jejím napadení a smrti se zhroutí a vrátí se k drogové závislosti. Nechodí do práce, nikdo o ní neví. Co dělají její zaměstnavatelé, Berenger s kámošem? Nic. Nikdo kromě majitele klubu, kterému tam ze strachu chodí tančit už jen tlusté ošklivé netanečnice, to neřeší. Berenger jednou ke Griffithové zajde, ale z jiného důvodu, a když Griffithová neotvírá, zase odejde. Jasně, je ROZPOLCENÝ, ale jak máme věřit, že před začátkem filmu s tímhle přístupem vybudoval úspěšnou "agenturu"? 

Bizarní jsou i scény vražd. Už mě docela unavuje, jak člověk hned pozná, že začíná scéna s vraždou, vždycky je to natočené stejně - osamělá žena v temné uličce nebo chodbě domu, sledujeme ji shora či z dálky pod nezvyklým úhlem, stíny, ujelo jí metro nebo autobus, už před útokem je na nervy. Jakmile ale dojde na útoky, najednou je to celé točeno jako kung fu film! Nejen, že vrah používá bojová umění, ale celé je to tak i natočeno, jako když Bruce Lee bojuje s protivníkem!

Kdyby se dali aspoň pochválit herci, ale tady nemá nikdo příležitost vyniknout a jindy spolehlivý Berenger, jehož přítomnost mě před zhlédnutím tak nějak ujišťovala, že by to mohlo být koukatelné, mi tu připadal v některých momentech vyloženě hrozný. Billyho Dee Williamse je tu hrozně málo. Chyběl mi tu Joe Spinell v jakékoli roli. Přirovnání k Rozparovači z New Yorku celkem sedí, ale ten je i tak lepší. 4,5/10

a.k.a. Strach v New Yorku, Strach v New York City

Režie: Abel Ferrara

Hrají: Tom Berenger, Billy Dee Williams, Melanie Griffith, Jack Scalia, Rossano Brazzi, Rae Dawn Chong, Joe Santos, Michael V. Gazzo

Hudba: Dick Halligan

USA 1984