Říkáte si, že když tady téměř patnáct let píšu o spaghetti westernech a jsem ohromný fanda Sergia Leoneho, dva jeho filmy považuju za to nejlepší, co vůbec existuje, jak to, že jsem Tenkrát v Americe doteď neviděl? Zpětně si říkám, že je to asi dobře. Nedokážu si představit své čtrnáctileté já, zažrané do cool soubojů Clinta Eastwooda a Lee Van Cleefa, že by se mu tohle vůbec mohlo líbit. Tehdy bych to asi musel dokoukávat na několikrát, ztratil bych se v tom, spoustě věcí nerozuměl, spoustu z nich považoval za nevhodnou, odpudivou a strašně bych nesnášel scény z dětství, protože bych se nemohl dočkat, až bude na scéně konečně De Niro a bude všechny kosit. A nedočkal bych se (kosení). Docenil bych ve čtrnácti letech scénu, ve které si malý chlapec toužící po prvním sexuálním zážitku koupí dortík, aby ho s tlustou holkou ze sousedství vyměnil za trochu radosti, a při čekání na ni ho ovládnou zbytky jeho končícího dětství a dortík sní sám? Těžko.
Tři hodiny a čtyřicet minut uběhly jako voda a měl jsem pocit, že se dívám na tak dvouhodinový film. Lawrence z Arábie i Sedm samurajů jsem si rozpůlil, tady jsem vše viděl v kuse a ani nevím o logickém místě, kde bych mohl udělat přestávku mezi první a druhou částí. A to ve filmu přestávka je... asi po dvou a půl hodinách. Existuje i verze mající více než čtyři hodiny, kterou si někdy v budoucnu pustím taky, jen se obávám, že některé nejasnosti, vzniklé krácením mnohahodinového materiálu, stejně úplně neobjasní.
Přestože začátek filmu může divákovi připadat zmatený (hlavně ve scéně se zvonícím telefonem), přeskoky v čase dávají smysl a vše má logickou strukturu obestřenou tajemstvím. Noodles se léta ukrýval a teď chce vědět, kdo a proč ho vypátral. Přitom vzpomíná na dětství a mládí a tušíme, že vše se na konci prováže. Postavy se objevují napříč časem, přičemž rámec se odehrává v roce 1968 a zbytek je tvořen flashbacky. Samotný úvod a konec se ale odehrávají v roce 1933, což může někoho také mást a přinášet různé další interpretace.
Stejně jako v případě filmu Kapsy plné dynamitu, hlavním tématem filmu je přátelství. Zde se jedná o postavy dvou zlodějíčků, kteří se vypracují na docela schopné a prosperující mafiány, a jejich přátelství je to hlavní, proč k nim cítíme nějaké sympatie, jelikož většinou to jsou asi nejodpornější postavy, které Leone ve filmu měl. Na Noodlesovi kromě loajality vůči jeho kamarádům a snaze zachovat partu a nepodlehnout pokušení zvenčí, čemuž podléhá Max, není nic moc sympatického. Že loupí a vraždí, budiž, ale není mu zatěžko ani znásilňování a vydírání. Jeho zamilovanost do Debory se nedá nazvat láskou, Noodles miluje obraz Debory baletky, kterou šmíroval dírou ze záchoda, naprosto nerozumí její osobnosti, a poté, co je odmítnut, si bez otázek vezme, po čem právě touží. A ostatně, jeho přátelství také utrpí ránu, jelikož od začátku víme, že své přátele udal a způsobil jejich smrt, aby získal společné peníze, které ale někdo předtím ukradl.
Je dobře, že se film soustředí především na svoje hlavní postavy, v ostatních věcech ale zůstalo pár nejasností. Postava Noodlesovy pozdější přítelkyně Eve sice v jedné svojí scéně získá jakousi hloubku, ale stejně je trochu nedovysvětlená. A především dostala na frak samotná kriminální činnost Maxovy bandy. Dobře je to vidět na postavě, kterou hraje Joe Pesci. Když se konečně ve filmu objevil, měl jsem ohromnou radost, nejen, že je prototyp mafiána (byť ho hrál vlastně zde poprvé), ale i se strašně do Leoneho filmu hodí. Jenže Pesci se po své jedné scéně, ve které stejně centrální roli hraje Burt Young, z plátna vytratí, jeho postava je párkrát zmíněna, ale pak už ne.
Samotnou činnost bandy si divák taky spíš musí domyslet. Většina jejich akcí jsou spíš přepadení a útoky na konkurenci, takže působí spíš jako nájemní hitmani, které si někdo sem tam najme, aby pro ně udělal nějaký kšeft. Proč tedy s prohibicí přijdou o práci? Že v pohřebáku místo nahých štětek většinou přepravují pašovaný chlast a ten je živí především si musíme domyslet. Druhá věc je propojení s odbory, mafiáni půl filmu stráví chráněním odborového předáka a zájmů odborářů, ale proč? V obou případech by stačila klidně jedna krátká scéna, která by to vysvětlila vše najednou, třeba Pesci radící se se společníkem Treata Williamse za přítomnosti Maxe a Noodlese poté, co mu přivezli bednu chlastu schovanou v rakvi nebo tak něco. Ale upřímně, obojí mě napadlo hlavně po tom, co jsem po skončení filmu o něm přemýšlel. Většinu času jsem byl tak pohlcen, že jsem ani neměl čas hledat díry.
Robert De Niro je v hlavní roli výborný, byť hraje svým typicky lakonickým stylem, James Woods se mi už tolik nelíbil, narozdíl od představitele Maxe v dětství. Stejně tak z dvojice Elizabeth McGovern a Jennifer Connelly vede mladší herečka. Převážná většina herců je anglicky mluvící, pár známých Italů se objeví, ale v bezeslovných rolích (Mario Brega, Olga Karlatos). I tak mě překvapilo, že velká část filmu byla, jak bylo u Italů zvykem, dodabována až posléze, možná úplně všechno.
Je to jiný film, než jsme od Leoneho zvyklí,a přesto bez pochyby jeho. A i přes předlouhou stopáž za vidění stojí, ani si člověk neuvědomí, kolik času už uběhlo. 9/10
O složité genezi filmu a jeho osudu po uvedení už jste určitě četli milionkrát jinde, nebudu tu o tom psát, jen pár postřehů, které mě při čtení zaujaly:
- Leone jednu dobu uvažoval, že bude pouze producentem, a pro režii oslovil dokonce i Miloše Formana. Zajímalo by mě, kdy to bylo. Forman ale udělal dobře, že odmítl. Ve filmu se objevuje Treat Williams proslavený Formanovými Vlasy, a v restaurované verzi i Louise Fletcher, známá hlavně z Přeletu nad kukaččím hnízdem.
- Claudia Cardinale se ucházela o roli Carol. Nějak si Claudii nedokážu představit jako nymfomanku, která se nechá během přepadení klenotnictví znásilnit.
- V jednu dobu to vypadalo, že by roli Noodlese v různých dobách hráli Gérard Depardieu a Jean Gabin, roli Maxe pak Richard Dreyfuss a James Cagney. Později měli zase Noodlese hrát Tom Berenger a Paul Newman. Ze všech z nich si dokážu ve filmu představit jen Depardieua a Gabina.
- V sedmdesátých letech se kolem filmu motali Anthony Steffen a Klaus Kinski. Netuším, o jakou roli se ucházel Steffen, Kinski by mi nejlépe seděl asi do role Pesciho.
a.k.a. Tenkrát v Americe, Once Upon a Time in America
Režie: Sergio Leone
Hrají: Robert De Niro, James Woods, Elizabeth McGovern, Joe Pesci, Tuesday Weld, Burt Young, Treat Williams, Danny Aiello, Richard Bright, James Hayden, William Forsythe, Darlanne Fluegel, Larry Rapp, James Russo, Scott Schutzman Tiler, Rusty Jacobs, Brian Bloom, Adrian Curran, Jennifer Connelly, Chuck Low, Scott Coffey, Olga Karlatos, Mario Brega
Hudba: Ennio Morricone
Itálie / USA 1984
Žádné komentáře:
Okomentovat