V posledních letech mívám pocit, že už mě mezi spaghetti westerny čekají jenom průměry, jako filmy s
Anthonym Steffenem či
Peterem Lee Lawrencem, nebo vyložené průjmy, jako byl
The Executioner of God. Mezi těmi horšími věcmi se ale může najít, ale jen výjimečně, něco, co člověka i přes svou znatelnou nekvalitu pobaví víc než ten předvídatelný a stále stejný Steffen.
Po zhlédnutí prvního
Fidaniho spaghetti westernu jsem měl pocit, že jsem viděl dno. Po zhlédnutí filmů lidí, jako byli
Lattanzi či
Crea mám pocit, že Fidani mezi tím šrotem patří mezi ještě to lepší, co se dá vidět. Ano, jeho filmy jsou hloupé. Ano, jeho filmy jsou laciné. Ano, jeho filmy jsou často nudné. Ovšem jestli Fidani něčím neztrácel čas, tak kecáním, a posílal postavy do jedné akce za druhou. Často kvůli penězům teda hlavně do ježdění na koních. Ale často se u něj taky objevují scény, které jsou tak mimo, až stojí za vidění.
Django Story má jednu ohromnou výhodu. Vzhledem k tomu, že film je částečně ssestříhán ze starších děl mistra Luckyho Dickinsona a.k.a. Milese Deema a.k.a. Dicka Spitfirea, minimálně se tu, aspoň první hodinu, jezdí na koních, zato se kvůli všem možným příčinám neustále někdo pere nebo střílí. A příčinou může být třeba to, že Django vleze do domu a hned jednu schytá. Nekecám. A můžeme se tu tak dočkat toho, že
Celso Faria postupně sehraje hned tři role,
Benito Pacifico hraje dvojčata a pere se sám se sebou, nebo se aspoň mění záběr od záběru kvalita obrazu. Můžeme tu vidět podivně zařazené scény z jiných Fidaniho filmů, kde taky nedávaly smysl.
Děj je prostý. Mladý Bill Hickock (!) se setkává se starým Djangem (Hunt Powers), který mu začne nad hromadou jídla vyprávět historky ze života. Ty vypadají tak, že pomocí archivních i nových záběrů vidíme padoucha/y, který terorizuje okolí, pak se v půlce objeví Django, chvíli se jen tak ochomýtá kolem, a pak dojde k souboji. V rolích padouchů se pak vystřídají všichni Fidaniho obvyklí podezřelí,
Benito Pacifico, Dino Strano a Gordon Mitchell. Bohužel, Mitchellova část je nejslabší. Na konci už byl potřeba nový materiál, a tak se po hodině začne hlavně jezdit a pak dojde ke krátké přestřelce v lomu.
Django Story má samozřejmě k dobrému filmu hodně daleko. Z Fidaniho filmů bych ho ale doporučil nejvíc, protože je v něm úplně všechno a v nahuštěnější podobě. Jsou tu i všichni jeho běžní spolupracovníci, s výjimkou
Jeffa Camerona, kterého ale asi nikdo nepostrádá, a
Simonetty Vitelli, která se ale přece jen mihne v jedné scéně ze staršího filmu. Sám Fidani se taky objeví hned dvakrát, přičemž ano, je tu znovu jeho totálně mimo scéna z jednoho ze dvou crossoverů Djanga a Sartany. Rovněž
Goriho hudba je archivní. Jediné, co tu tak je nové, jsou asi scény s šedivým
Huntem Powersem s knírem. Nemůžu film doporučit nikomu, kdo není skutečně znalec žánru nebo masochista, ale nakonec jsem se u něj celkem pobavil. Chvílemi.
5,5/10
a.k.a. The Ballad of Django, Down with Your Hands... You Scum!, The Django Story
Režie: Demofilo Fidani
Hrají: Hunt Powers, Gordon Mitchell, Dino Strano, Gerardo Rossi, Benito Pacifico, Benito Pacifico, Celso Faria, Celso Faria, Celso Faria
Hudba: Lallo Gori
Itálie 1972
Žádné komentáře:
Okomentovat