EYEBALL (1975)

Občas má giallo umělečtější ambice, občas ambice v oblasti šokujícího násilí či erotiky a občas ambice nemá a jen baví. To je i případ tohoto Lenziho gialla, vlastně jeho posledního. Tenhle film sice nepřináší nic opravdu nového, zato je příjemně přiblblý a zábavný. Asi bych ho zařadil někam vedle The Case of the Bloody Iris s Edwige Fenech.

Děj se tentokrát odehrává v Barceloně, kam přijíždí skupinka amerických turistů, v kterých se orientujeme snadno, protože je (aspoň mužskou část) hrají herci, které jsme viděli v tuně těchto filmů. Máme tu George Rigauda jako kněze, máme tu Johna Barthu jako tatíka, Daniele Vargase jako dalšího tatíka a Rafa Baldassareho jako šaškovitého průvodce turistické výpravy. Pak tu máme dvě lesby, z nichž jedna je černoška, Vargasovu blond ženu a jejich dceru, Barthovu dceru a především kudrnatou Martine Brochard, která se v Barceloně setkává se svým milencem Johnem Richardsonem. Výprava za památkami by byla narušována jen nejapnými žertíky ze strany Baldassareho, kdyby záhy nezaútočil vrah celý tentokrát v červeném, který obětem vždy vyřízne levé oko. Oběti přibývají, podezřelých je jak máku a policie je bezradná, zvláště když starý inspektor se už už chystá do důchodu...

Nevím, jak Lenzi naložil se svými předchozími gially, ale tohle je zcela zjevně pojato jako na nic si nehrající zábavná oddechovka. Klišé střídá klišé, vraždy se množí a zábava neutuchá. Abychom podezírali skutečně každého, dostaneme i pár podivných bezvýznamných scén, jak když se Bartha holí, najednou jako by dostal ránu, setře si z tváře pěnu a jde s břitvou do ložnice své spící dcery, než je vyrušen klepajícím Vargasem. Dostaneme tu i argentovské "něco jsem viděl a něco mi na tom nesedí". Jo a taky je tu v jednu chvíli doslovná vykradačka Torsa. Škoda je dvou věcí. Zaprvé vraždy jsou provedeny tak nějak obyčejně. I v traileru šokující vražda, při níž je oběť následně vhozena do ohrady k prasatům, ve filmu zase tak moc nevyzní. A pak je škoda, že nebyly vybrány pohlednější herečky. Ta nejkrásnější z nich, Marta May, se coby Richardsonova manželka skoro neobjevuje. Jinak nic moc. Martine Brochard sice není coby hrdinka špatná, ale přece jen, s Edwige Fenech nebo Barbarou Bouchet by to bylo o něčem jiném.

Pár pamětihodných scén se ale přece jen najde, ať už je to scéna vraždy v domě hrůzy, kterou částečně sledujeme i pod úvodními titulky, nebo závěr ve starém hradě. Vzhledem ke klišovitosti toho všeho jsem měl vsazeno na jasného podezřelého, zda jsem se mýlil nebo ne, to vám neřeknu. Konec je ale správně béčkový. Všechno podkreslil výbornou (možná až příliš) hudbou Bruno Nicolai. Je škoda, že film je dostupný jen v nekvalitní kopii, ve které v některých scénách (dům hrůzy, diskotéka) vlivem nasvícení vidíme jen červené a černé plochy a postavy třeba vypadají, že nemají oblečení apod. Údajně v Německu vyšlo v listopadu Blu ray, ale zatím jsem nikde neviděl žádné screeny, takže nemám tušení, jak to vypadá. Na kvalitnější kopii bych se určitě podíval znova. 7/10 //EDIT - Krátce před vydáním článku se HD kopie objevila. Vypadá celkem dobře. Rozhodně lépe než tohle.

a.k.a. Gatti rossi in un labirinto di vetro, The Secret Killer
Režie: Umberto Lenzi
Hrají: Martine Brochard, John Richardson, Ines Pellegrini, Mirta Miller, Daniele Vargas, John Bartha, Silvia Solar, Marta May, George Rigaud, Raf Baldassare, Andrés Mejuto, José María Blanco, Olga Pehar, Verónica Miriel, Tom Felleghy, Vittorio Fanfoni
Hudba: Bruno Nicolai
Španělsko / Itálie 1975