V roce 1969 už Beatles nevěděli, co udělat dalšího jinak. Zvláště Paulovi se zajídala mnohovrstevná koncepční alba a toužil natočit další desku postaru - jen kytary, basa, bicí, zpěv, sem tam klavesy, nic víc. Ovšem představa vytvoření dalšího A Hard Day's Night byla silně naivní. Kapela dávno netáhla za jeden provaz, každý si jel svoje. Paul přesto pozval do studia natáčecí štáb, aby tvoření alba bylo zachyceno do dokumentu.
Výsledek byl hodně depresivní. Manipulátor Paul, který se snaží všechno ovládat, a zbytek ho skoro nevnímá. John má oči jen pro Yoko Ono, která ho ještě ponouká proti ostatním, George chce vypadnout a Ringo se nudí. Skladby se pořád opakují, protože se Brouci nejsou schopni dohodnout, jak mají znít. "Mně je to jedno, budu hrát všechno tak, jak budeš chtít, a když budeš chtít, nebudu hrát vůbec," říká v jedné chvíli uražený George věčně nespokojenému Paulovi. Snad jen ve chvíli, kdy přijde na návštěvu Billy Preston, zavládne trochu uvolněná nálada, a z improvizovaného jamu Dig It je cítit, že je aspoň trochu baví spolu hrát. Slavný koncert na střeše pak působí, i přes svůj kultovní status, trochu nuceně.
Z plánované desky Get Back vyšel nakonec jenom singl, na němž kromě titulní písně byla ještě Lennonova Don't Let Me Down, později pak ještě Let It Be s další nedokončenou věcí, You Know My Name. Beatles se k dalšímu nahrávání vrátili ke Georgi Martinovi a vytvořili Abbey Road. Na nedokončené nahrávky z Get Back se prášilo... Jenže v roce 1969 se manažerem Beatles stal bezskrupulózní Allen Klein, který se rozhodl na svých svěřencích (v případě Paula nedobrovolných) nahrabat, a oslovil producenta Phila Spectora, aby z nahrávek dal dohromady album. Pryč byla snaha o syrový zvuk - Spector do nahrávek přimíchal, co se dalo, orchestr, sbory, syntezátor, co se mu hodilo. Výsledek, který vyšel až po rozpadu skupiny v roce 1970, je tak velice silně nevyvážený. Lennon byl spokojen (spíš mu to bylo jedno), McCartney album nenáviděl a v roce 2003 se postaral o to, aby vyšla nová verze s názvem Let it be... Naked - bez sborů a orchestru, co nejpodobnější tomu, oč se tehdy snažil. Paradoxně tím, kdo mu s tím pomohl, nebyl nikdo jiný než George Martin.
No a samozřejmě existují různé bootlegy s různými nahrávkami, třeba i vystřiženými přímo z filmu, kde zazní více skladeb, než kolik jich je na desce. Na tu se nedostala Don't Let Me Down, ani Paulova Besame Mucho, kterou oprášil z dob Beatlovských začátků, zato byla zařazena stejně stará One After 909. Ta, stejně jako moje asi nejoblíbenější I've Got a Feeling, je takřka bez úprav. Úvodní Two Of Us, zpívaná společně Paulem a Johnem, může vzbudit zdání, že vztahy v kapele jsou pevné a nic se neděje - ale to Paul zpívá o své (už?) ženě a myšlenkami je daleko od kapely. Stejně jako John zařadil Dig a Pony pro Yoko a George For You Blue pro Pattii. Ringo nezařadil nic, Octopus's Garden je až na Abbey Road. De facto jedinými spolupracemi tak jsou zmiňovaná I've Got a Feeling, složená ze dvou nehotových písní Paula a Johna, a oba výstřižky, které byly Spectorem zařazeny neznámo proč - jam Dig It, ze kterého zbyl jen konec, a spontánně zahraná Maggie Mae.
Nothing's gonna change my world...
No a teď ty úpravy. Let It Be vyšla jak na singlu bez úprav, tak tady s orchestrem. Obě verze jsou celkem dobré, byť ty žestě, když v půli písně náhle spustí, zní trochu násilně. V I Me Mine mi ty smyčce docela sedí. Kde mu úpravy ovšem silně vadí, jsou Long And Winding Road, kde hned první orchestrální akordy jsou jako pěst na oko, původní klidná verze je značně lepší (byť moje oblíbená píseň z desky to ani tak nikdy nebude) a pak Across the Universe, kterou už Lennon sice předtím nahrál na singl (s cvrlikáním ptáčků), zde ji nahrál znova a Spector mu ji zmrvil. Já mám z těch tří nejradši tu verzi z Naked.
No a teď ty úpravy. Let It Be vyšla jak na singlu bez úprav, tak tady s orchestrem. Obě verze jsou celkem dobré, byť ty žestě, když v půli písně náhle spustí, zní trochu násilně. V I Me Mine mi ty smyčce docela sedí. Kde mu úpravy ovšem silně vadí, jsou Long And Winding Road, kde hned první orchestrální akordy jsou jako pěst na oko, původní klidná verze je značně lepší (byť moje oblíbená píseň z desky to ani tak nikdy nebude) a pak Across the Universe, kterou už Lennon sice předtím nahrál na singl (s cvrlikáním ptáčků), zde ji nahrál znova a Spector mu ji zmrvil. Já mám z těch tří nejradši tu verzi z Naked.
All I want is you, everything has got to be just like you want it to.
Let it be má v jakékoli podobě k dokonalosti daleko. Není to materiálem, ten je výborný, je to zpraciváním, které prostě není dotažené. Beatles tyhle skladby sami vzdali, něco málo sice dokončili a dali na singly, ale zbytek je sestavený z nehotových demoverzí a zbytečně doplněný orchestrem a sbory, které z některých zamýšleně klidných skladeb dělají příliš nabubřele a megalomansky znějící songy. Ani "Naked" verze však není dokonalá, a tu Spectorovu verzi překonat ani nemohla. To by musela vzniknout o 30 let dříve a hlavně by se na ní museli podílet všichni čtyři Brouci, George Martin sám nestačil.
Tomu vlažnýmu přijetí desky ve svý době se nedá divit. Člověk, co k Let It Be přistupoval jako k regulérní řadovce - a že před těma skoro padesáti lety ani jinak nemohl, se zmejlil asi tak, jako kdyby šel na stejnojmennej film do kina v očekávání dalšího Pernýho dne. Není to studiový album, není to živák, není to ani zbytkovej materiál. Pro mě to byl vždycky dokument, jako ten film. A proto tu "naked" verzi rád nemám, jelikož ty kecy mezi skladbama dávaly tomu albu formu. Zařazení "Dig It" a "Maggie May" na původní placku jsem ale taky nikdy nepochopil.
OdpovědětVymazatS tou Spectorovou úpravou to mám přesně naopak, opravdu mi ten orchestr vadí akorát v "I Me Mine". Dodatečně zpomalená "Across The Universe" zní stejně divně jako "She's Leaving Home" ze stereo mixu Seržanta, ale budiž. Mimochodem, ta původní verze měla vyjít na monofonním EP Yellow Submarine, ze kterýho bohužel sešlo. A neumím si představit, jak si asi připadal fanda, co si domů přitáhl LP, na jehož přední straně nebyla ani zmínka o filmu, natož o tom, že půlku alba tvoří Martinovy instrumentálky pro orchestr.