Co Damiano Damiani začal Kulkou pro generála, Sergio Leone symbolicky završil tímhle filmem. Řeč je o subžánru Zapata western, přesněji o jeho špageťácké odrůdě. Tyto filmy se odehrávají v době mexické revoluce v letech 1910-1917. Amerických filmů jsem na toto téma neviděl moc, vlastně snad jenom Profesionály a 100 pušek, takže to nemohu srovnat, ale Italové se většinou snažili do těchto filmů promítat svou nespokojenost s politickou situací v 60. letech a touhu po spravedlivějším světě, ovlivněnou marxismem. Ty filmy většinou snad nejsou vyloženě agitkou, často mají i jiné podtexty a proto se řadí mezi westerny a ne politické filmy - viz podivné přátelství dvou odlišných lidí v Kulce pro generála, touha po pomstě na muži, který je pro jiné hrdinou v Tepepovi, či akční řádění v Corbucciho filmech. Většinou však tyto filmy končí optimisticky i přes žánrově neoptimistické konce - hrdinové jsou mrtví/osamělí/zrazení, myšlenka žije dál. U Leoneho to tak není a to především proto, že ten film nakonec o žádné revoluci vůbec není.
Ne, i přes to, že film začíná citátem Mao Ce Tunga, čtou se tu spisy Michaila Bakunina a samotná revoluce je samozřejmě opravdu takřka v centru dění, film se točí okolo podivného přátelství obou hrdinů, z nichž jeden má životní sen vykrást banku, zatímco ten druhý je neodvratně přitahován k revolučnímu dění, ačkoli by chtěl pryč. Oba mají na začátku svoje ideály, o které nemilosrdným revolučním děním přijdou. Zatímco ve všech těch Kulkách pro generála, Žoldnéřích či Tepepách se zdůrazňovala síla prostého lidu a vlastenectví, tady na konci zůstane jenom nihilismus - protože to, o co oba hrdinové stáli, bylo smeteno a zůstal jen zmar. Kde si horník Paco nad mapou Mexika v Žoldnéři liboval, že jeho země je velká, a konečně pochopil, co chce, Juan Miranda si na mapu klidně lehne se slovy, jeho země je on a jeho rodina. Žádné "Ten cizinec neměl rád Mexiko", žádné "Kup dynamit" (abys mohl zabíjet bohaté), nejdůležitější nakonec není myšlenka o spravedlivějším světě, ale přátelství. To je nakonec ukázáno i na postavě dr. Villegy, který se právě myšlenkou zaklíná, ale své přátele zradí, aby přežil, a podle svých slov mohl myšlence prospívat dál.
Objevuje se tu pár scén, které by někdo mohl považovat za agitku, podle mě v nich jde spíš o černý humor. Boháči jsou vylíčeni nejen jako ohavné stvůry, které jen žerou, cení zuby a vším pohrdají, oni jsou vyloženě karikaturami. Ať už je to úvodní scéna v luxusním dostavníku, nebo hlavní padouch Antoine Saint-John, který se neustále šklebí, pije syrová vejce, čistí si zuby a neříká prakticky nic kromě rozkazů. Zdaleka to není ale tak, že by byla revoluce karikována, naopak je vylíčena obzvláště krutě. Mrtvé nejde ani spočítat - a drtivá většina jich zemře během poprav. Člověk má až pocit, že se mexická krutovláda snaží svoji zemi vyhladit - zvláště během scény na nádraží, kde v jednom velkém záběru je v úzkých koridorech postříleno několik stovek lidí. Nejpůsobivější je ale scéna "po akci" v jeskyni, kde napřed jen dlouho sledujeme zdrcenou Juanovu tvář, abychom následně byli svědky toho, co tam vlastně viděl.
Z filmů Sergia Leoneho je tento určitě myšlenkově nejbohatší, zároveň je ovšem nejpřehlíženější a má to hned několik důvodů. Leoneho režijní mistrovství je nezpochybnitelné, přesto však je tu znát, že sem tam se už Leone svým géniem nechal trochu unést, zároveň ale ten film dělat nechtěl, už touhle dobou snil o Tenkrát v Americe. Film chtěl jen produkovat a režii nabídl mimo jiné Samu Peckinpahovi a Peteru Bogdanovichovi. Potom chtěl, aby režíroval jeho asistent z posledních dvou filmů Giancarlo Santi (podle jeho samostatného filmu The Grand Duel se děsím, jak by to asi dopadlo), a hlavní role mexického lupiče a irského anarchisty měli ztvárnit Eli Wallach a Jason Robards. Koproducenti United Artists ale chtěli větší jména a prosadili Roda Steigera a Jamese Coburna, kteří následně Leoneho přesvědčili, aby režíroval sám. Výkon Jamese Coburna je skutečně výborný, s Rodem Steigerem jsem měl trochu problém v tom, že jsem si pořád představoval Wallacha, který by asi méně tlačil na pilu a nepřeháněl tolik přízvuk a gesta. V emotivních scénách ale nelze Steigerovi vůbec nic vytknout. Robardse nevím, ale fanoušky tak často navrhovaného Clinta Eastwooda bych si v tomhle vůbec nedokázal představit. Tohle chtělo někoho, kdo je nejen drsný, ale má v sobě i něco melancholického - a to Coburn splňuje dokonale.
S tím, jak se Leone dle mě nechal unést, mám na mysli především některé neskutečně protahované scény a záběry, kdy se režisér tak trochu předvádí. Samozřejmě spousta scén je naprosto perfektních. Například hned nástup Jamese Coburna na scénu, který by jiný režisér sfoukl mnohem rychleji, bez tolika zoomů, detailů, otáčení kamery a jiných triků. Vynikající jsou i scény s vojáky s mnoha statisty točené často na jeden obrovský záběr. Tohle muselo zabrat spoustu času připravit. Ale jsou tu i scény, které jsou z velké části tvořeny extrémně dlouhými detaily na Steigerovu zachmuřenou tvář, kde se nic moc neděje. Teď mluvím hlavně o pasáži ve vlaku na začátku poslední třetiny filmu. Napoprvé jsem u téhle scény málem usnul, napodruhé jsem se přes ni ani nedostal. Teď jsem to zvládl, ale je fakt, že jsem tu chvíli tak nějak spíš jenom čekal, stejně jako hrdinové, až se dá vlak do pohybu. Je fakt, že tu opět naprosto dokonale funguje symbióza Leoneho a Morriconeho. Leone dává dlouhými záběry možnost maximálně vyniknout Morriconeho geniální hudbě, Morricone zase dodává náboj scénám, které by bez jeho hudby byly nudné. I tak si ale myslím, že ten film mohl být o něco kratší. A v závěrečné přestřelce bylo až příliš vidět, že výbuch vlaku byl natočen s miniaturami, a vzhledem k některým záběrům v jiném formátu možná tyto byly převzaty odjinud? Nevím.
I tak ale nemá k dokonalosti daleko. Výtky uvedené v předchozích dvou odstavcích jsou v podstatě marginální. Je tu opět plno dokonalých pamětihodných scén (zmínil bych ještě třeba geniální akci v bance, akci na mostě nebo flashbacky v irské krčmě), spousta vtipných i zajímavých dialogů, vynikající herecké výkony hlavních představitelů i dobře vybraní vedlejší a statisté (objeví se i Rik Battaglia nebo Aldo Sambrell), geniální Morriconeho hudba, jehož soundtrack k tomuhle filmu mám ze všech těch k Leoneho filmům jako celek asi nejradši (možná na druhém místě za Hodným, zlým a ošklivým). Ze všech těch revolučních spaghetti westernů je tenhle poslední významný, a určitě nejlepší. 9,5/10
Režie: Sergio Leone
Hrají: Rod Steiger, James Coburn, Romolo Valli, Antoine Saint-John, Maria Monti, Rik Battaglia
Hudba: Ennio Morricone
Scénář: Luciano Vincenzoni, Sergio Donati, Sergio Leone
Itálie 1971
Vskutku krásný film který mně už kdysi naprosto pohltil. Parádní článek.
OdpovědětVymazatDalší skvělý článek, Oikie:).
OdpovědětVymazatDíky, taky jsem ho měl pěkně dlouho rozepsanej :)
OdpovědětVymazat