úterý 15. listopadu 2016

IL MOMENTO DI UCCIDERE (1968)

Dva parťáci Lord a Bull přijíždějí do malého města, kde hledají soudce Warrena, který pro ně má práci. Ve městě, které ovládá rančer Forrester se svým synem, se však všichni bojí cokoli říct, soudce zmizel a nikdo o něm neví. Když se, přes všechny nástrahy, podaří Lordovi a Bullovi soudce najít, oznámí jim, že jde o skryté zlato z války, o němž však ví jen zmrzačená dcera Forresterova bratra. Tu nyní její bratranec vězní...
První Carnimeův samostatný western jako by předznamenával všechno, co režisér později dovede k dokonalosti ve svých filmech se Sartanou. Zapletený příběh s bohatstvím na konci, spousta vrahů, kteří se hrdinu snaží dostat, lidé s tajemstvím a záhadný hrdina, který se vším proplouvá zcela nad věcí. Už tady se coby hrdina objevuje George Hilton, a takhle ho mám ve westernech asi nejradši. Nicméně hrdina tu není sám. Carnimeo se tu zjevně inspiroval Colizziho filmem Bůh odpouští, já ne! a podle vzoru ještě ne úplně dvojice Hill - Spencer přidal Hiltonovi jako parťáka rovněž zavalitého siláka, zde představovaného Walterem Barnesem. Nicméně zatímco Spencer a Hill si ve svých filmech vždy byli tak nějak rovni a nelze říct, že by Spencer byl Hillovým poskokem či naopak, Barnes je přesně tím. Mnohokrát se o něm ve filmu mluví jako o "andělu strážném", a jak se o Lordově charakteru nedozvíme skoro nic, o Bullovi vůbec nic. Prostě tam je s brokovnicí a skoro nemluví. O rok později ve svém prvním Sartanovi se Carnimeo vlastně pokusil postavit vedle Garka podobnou postavu rovněž, tam představovanou Frankem Wolffem, ale pak už tento model opustili.
Hlavního padoucha pak hraje Horst Frank, což je výborná volba. Což mi připomíná, že už jsem s ním vlastně viděl všechny spaghetti westerny. Jinak se moc známých tváří v obsazení neobjevuje, kamenná tvář Pietra Ceccarelliho ovšem potěší. Ovšem co nepotěší je, že film není zrovna nejzábavnější. I přes dostatek akce se docela táhne, a byť některé scény působí zajímavě (například prostředí jatek), tak vlastně vyšumí a vše se vyřeší klišovitě, tak, jak to bezpečně známe odjinud. Asi to bude i nepropracovaností hlavních postav, o kterých, jak jsem naznačil, nevíme skoro nic. Z letargie tak člověka vyruší snad jen dvě poměrně násilné scény, jedna, když se Frank cvičí ve střílení, přičemž jako terč používá černého otroka (nicméně nestřílí do něj, ale kolem, aby se bál), druhá, když banda přepadne invalidní dívku a cloumají s ní na vozíku po celé místnosti a hrozí jí znásilněním. Pochválit by šla hudba, včetně pěkné ústřední písně, a rozhodně kamera Stelvia Massiho, kterou mi však kazil ořez do 16:9 a vůbec mizerná kopie. 6,5/10
a.k.a. The Moment to Kill
Režie: Giuliano Carnimeo
Hrají: George Hilton, Walter Barnes, Horst Frank
Hudba: Francesco De Masi
Itálie/SRN 1968

Žádné komentáře:

Okomentovat