Tahle knížka vyšla už před nějakým časem, a udělala a zároveň neudělala mi radost. Autor se ambiciózně pokouší o sepsání "průvodce světovými westerny", s mimořádným důrazem na Evropu. Ovšem rozsah knihy je omezený a nevejde se tam všechno. Tedy všechno, o čem by stálo za to mluvit.
První kapitola se zabývá vývojem žánru od počátku filmu až do konce padesátých let, kdy se westerny točily převážně jen v USA. Zkratkovitě se dozvíme něco o němých začátcích, béčkách třicátých let i vzestupu v letech čtyřicátých a masové výrobě, ale zároveň námětové krizi let padesátých. Letem světem prolétneme kolem nejvýznamnějších filmů a tvůrců, aniž by nás některý zvláště upoutal. Snad jen u
Sedmi statečných na samém konci se autor zastaví. Na závěr tři kratičké profily skladatelů,
Tiomkina,
Elmera Bernsteina a
Huga Montenegra, který evidentně v tomto výčtu nemá co pohledávat, neboť jen aranžoval
Morriconeho znělku k
The Good, the Bad and the Ugly.
Druhá kapitola je alfou a omegou toho, jak
Jordán celou svou knihu pojal. Zdlouhavě a obšírně a do detailu se věnuje filmovým
Mayovkám, přesto člověk má pocit, že přes všechny ty filmy jen tak přelétne. Dozvíme se trochu bulvárku, rozepisuje se především o obsazení a nic moc extra. Nezapomene však zdůraznit, jak jsou ty filmy dokonalé a zásadní a
Leone by bez nich byl nahraný. Já mu neberu, že ty filmy má rád, já taky, ale přeceňuje je. Ostatně už o nich jednu knihu napsal, takže tady ta kapitola je navíc.
No a přesouváme se do Itálie. Za tuhle kapitolu jsem dost vděčný, protože nic většího o italských westernech tu dosud nevyšlo. Jenom obecnému povídání o žánru je věnováno víc prostoru, než u těch amerických westernů, následuje dvanáct profilů těch nejvýznamnějších špaget a pak ještě dvanáct kratičkých článků o dalších dvanácti, kde už autor vybírá zejména ty kusy, které tu běžely - zároveň ale další zásadní, ač ne natolik, takže tu vedle
Django se vrací či
Reverenda Kolta máme
Faccia a faccia a prvního
Sartanu. Není to nijak hluboké, spíše jenom základní přehled a kopa zajímavostí, a ano, člověk znalý tu najde i dost faktografických chyb. Ale pokud se nepletu, jenom špagety tvoří třetinu knihy, do které se tedy ještě započítá následující kapitolka, zaměřená jen na
Spencera a Hilla. Proč autor, když rozepisuje jejich sólové filmy, některé vyloženě opomíjí, toť otázka. Rovněž pravděpodobně neví o tom, že některé ty filmy mají české distribuční názvy. Přitom ve zdrojích cituje řadu internetových stránek...
Následuje přehled dalších západoevropských zemí, v nichž se v této době točily westerny. Přidělit každé zemi typickou potravinu a podle ní westerny označit mi však připadá být dost směšné. Nejvíc prostoru zde dostává Německo a jeho pokusy parazitovat na vlastním
Vinnetouovi.
No a v následující části se autor geograficky posouvá za železnou oponu, kde napřed na dvě kapitoly zůstane u nás. Co dokáže rozepsat o tom minimu, co tu vzniklo... tři krátcí
Londoni, jeden celovečerní a pak se věnuje několika filmům, které bych ani omylem za western neoznačil (
Je třeba zabít Sekala - ok, ok, inspirace je jasná, ale western to není). Na
Limonádového Joea jsem nezapomněl, ten se dočkal vlastní kapitoly. Ale to se autor zdržuje, následuje totiž po Vinnetouovi a špagetách nejdelší kapitola - tělocvikář
Gojko Mitić a jeho umakartové dederonské pseudoindiánky. Eklhaft - a dlouho rozpatlávaný. Za železnou oponou však musíme ještě setrvat, neboť zde bylo plno zemí, kde se točily různé filmy, z nichž některé autor považuje za westerny - a v některých nevzniklo nic. A zase ta posedlost jídelního označování...
Vracíme se do USA k revizionistickým westernům, pro něž autor valné pochopení zjevně nemá, a zakončujeme to tím, že je naděje, že se western vrátí, protože
Tarantino natočil film
Hanební pancharti (sic) o osamělém farmáří (!). A příslibem, že vyjde
Nespoutaný Django (vyšlo to už 2011). A na konec profily nejvýznamnějších tvůrců westernů, kam je nepochopitelně zařazen například
Havlův poradce a scenárista
Jiří Křižan, jenom proto, že měl rád westerny (?) - to bych radši zařadil
Jiřího Brdečku, ten je aspoň i tvořil (třeba i animované). Nebo
Bruno O'Ya, který chtěl hrát ve westernech, ale jako občan SSSR nemohl... Zase ta nejdůležitější jména tam jsou.
Wayne, Ford, Fonda, Leone, Eastwood, Bronson, Van Cleef, Morricone, všichni tam svůj profil mají.
Možná zním až moc kriticky. Upřímně jsem v první řadě rád, že tato kniha existuje. Zároveň bych ale rád, aby vyšlo něco, co by ji překonalo. Chápu, že vznikla jako dílo fanouška pro fanoušky a ne pro maniaky nebo odborníky. Obrazové přílohy jsou skvělé. Na druhou stranu, něco zasvěcenějšího by bodlo. Nebo vyhraněnějšího. Celkově bych asi dal
7 statečných
z 10. Což není špatný skóre na to, jak nesmiřitelně možná řádky nahoře vyznívají :)
Žádné komentáře:
Okomentovat