A je mi padesát a já už se do kaluže skládám, kdy už mě pohltí? Je mi těch padesát a já jenom v duchu klidně hádám, kolik mám do smrti...
Když poslouchám písně, je pro mě naprosto zásadní hudba a text je pro mě podružný. Mně je úplně jedno, co Beatles vlastně zpívají, jestli o tom, že ona tě miluje, jé, jé, jé, nebo o krupičných sardinkách, co lezou na Eiffelovku. Mně záleží na hudbě a z textu především na tom, jak zní. Jo, když má text hlavu a patu, je to rozhodně plus, ale pro mě je to až druhý plán. Takže je asi jasné, že folk a zvláště jeho písničkáři, kteří vyluzujíce z dvanáctistrunné kytary libé zvuky napůl zpívají, napůl odříkávají poezii, nejsou zrovna můj šálek kávy. Samozřejmě že Kryla nebo Nohavicu uznávám (edit: Nohavicu vlastně už ne, protože nazpíval tu sračku s Kryštofem), sem tam si od nich něco pustím, ale takový Plíhal už je pro mě poněkud neuchopitelný. Možná jsem barbar.
Hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, jééééé!
No a abych se vrátil. Přestože folkoví písničkáři nejsou můj šálek kávy, další z desek, které mám rád, a o kterých tu napíšu, je vlastně od jednoho takového. Ačkoli tento z typické písničkářské škatulky vlastně vypadává. Jiří Schmitzer je především herec, a co se hudby týče, tvrdí o sobě, že je bigbíťák. Založil by kapelu, ale frustrovalo by ho, že brzdí lepší muzikanty, které by v ní měl, tak radši vystupuje sám s kytarou. Navíc většinu svých písniček složil už před lety a jeho repertoár se moc nemění. Nenahrává desky, přesto asi čtyři už existují. Tři z nich jsou nahrávky z koncertů. Bouda je jediná studiová.
Daleko, daleko, daleko v cizině, autobus vez hocha se snědou pletí. V tu samou hodinu řidič vjel na minu, chlapec i rorýsek povětřím letí...
V jednom rozhovoru odpověděl Schmitzer na otázku, proč se jeho deska jmenuje Bouda, že to slovo tvoří většinu textu titulní skladby. Je to tak. Ujetá Bo-bo-bo-bo-bo-bo-bouda s minutovým vykoktáváním textu otvírá desku spolu s (bohužel) automatickými bicími. Další skladby by se daly rozdělit do několika skupin - klasičtější folkovky (Zvoní, Není potřeba, Víla, Balada, Dívenka), tvrdší skladby založené na rockových rytmech (Šlapeme si, Bynďa, Čert) a pár skladeb, které bych zařadil někde mezi (Potvory, Kaluž, Hrdlo prdlo, Telefon, Dokola dokola). Mimo veškeré kategorie pak stojí Melodram, recitace básně jako vystřižená z Nedělní chvilky poezie, a pak asi nejproslulejší "rapová" Máte na to?, jejíž text nebudu citovat, neboť nejsem prezident.
Je to dlouho, co my jsme toho prožili... Možná, že je to tím, že jsme tenkrát prostě mladší byli.
A proč že tu o téhle desce vlastně píšu? Není nijak skvělá, kromě Schmitzera a jeho kytary tu hraje už jen syntetizér a automatické bicí, v jedné písni klavír. Po textové stránce je dost dětinská (My jsme ošklivé potvory a nám se dobře daří), pokud se snaží o nějaké poselství, vyznívá dost naivně (Můj světe rozmilý, co přinesl jsi nám do kolíbky? Jen sebe celého a to je vše, co máš.) Určitě v tom hraje roli jakási nostalgie, protože tohle CD měla starší sestra a mně a druhé sestře ho přehrála na kazetu a my to pořád poslouchali. Má to jednu vtipnou maličkost. Věž, na které se to přehrávalo, už byla tou dobou rozbitá. Přehrávaná CD v ní skákala - a ty skoky se nahrály na tu kazetu taky. Tehdy mě při poslechu štvaly (vypadalo to asi takhle: Hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo, hrdlo prdlo jééééééé! --- ...rdlo prdlo, hrdlo prdlo jéééé! --- Jéééé! a teprve pak se pokračovalo.). Měl jsem to ale tak naposlouchané, že mi tam ty skoky dneska schází! Ne, to samozřejmě přeháním. Ale chci tím říct, že i dnes si tu desku s chutí pustím. Ostatní Schimtzerovy desky, živé záznamy z koncertů, jsou sice spontánnější, vtipnější a prostoupené i povídáním (a nehraje na nich elektrickej bubeník), ale tahle má jednu výhodu - jistotu, že všechny písně budou dohrány až do konce.
Žádné komentáře:
Okomentovat