PRAŽSKÝ VÝBĚR - STRAKA V HRSTI

Kámen ve zdi sebou hýb, pak mě kdosi oslovil. Přátelsky mě obejmul, říkal "Hochu, pozměň styl..."
Ačkoli první dvě desky Pražského Výběru mám naposlouchané dost, po nich vlastně jejich tvorbu vůbec neznám. Mám teda pocit, že po revoluci už toho moc neudělali. Pořád se rozpadali a dávali dohromady, měnili bubeníky, nakonec se rozhádali Kocáb s Pavlíčkem tak, že to vypadalo, že s Výběrem je na dobro konec a Kocáb vystupoval s kapelou Pražský výběr II. Nakonec se dali dohromady, uspořádali dvě šňůry (ke kterým pak museli z důvodu nevýdělečnosti přidávat další koncerty) a letos zalezli a snad by měli dávat dohromady nějakou novou desku. Snad vyjde dřív, než se zase rozpadnou :)

Copak to netušíš, kam tahle cesta vede? Vždyť v těch svých možnostech ztratíš i zbytek sebe...
Každopádně co mám z Pražáků rozhodně nejradši je jejich první deska, která nepřízní osudu vyšla poprvé v roce 1988, ač byla nahrána už o šest let dříve. Mně přijde, že po svém zákazu se totiž začali (především Kocáb) brát Pražáci strašně vážně. Už druhá deska, Výběr (1987), i když humorné části obsahuje, je vlastně skoro koncepční a skládá se hlavně z písní o negativních vlastnostech reprezentovaných jednotlivými figurkami (Člověk bez talentu, Chvastoun, Snaživec, Smolař). To na "Strace v hrsti" není. Texty jejích písní jsou, snad až na jediný případ, většinou jen říkanky. Tedy pokud vůbec mají texty a zpěv netvoří jen nesmyslné slabiky typu "Bangabasava zupa" nebo "Můta tůty tuty fruty".  Ale proti Výběru z téhle desky sálá radost. Radost z hraní, z toho, že hrají jinak, že hrají rychle a tak podobně. Tedy, po tom zákazu, co záhy přišel (možná někomu došlo, co znamená text písně Olda je přítel můj, která ještě stačila vyjít na singlu, spíš vadili tak všeobecně), se nedivím, že je ta radost přešla.

Jak vlezu do sklepa, krysy už jsou tady, jak vlezu na půdu, je jich plno všady...
Co se týče jednotlivých písní, nemám tady prakticky žádnou neoblíbenou. Snad jen Nádraží mám rád méně než ostatní, ale to neznamená, že je špatné. A je pravda, že u hitu Na václavským václaváku mám raději oficiálně patrně nikdy nevydanou verzi od Zikkuratu (už jsem ji sem dával). Jinak miluju snad všechno. Komickou děsivost Hraběte X a vlastně i zběsilost Václaváku, převrácenou ujetost Straky v hrsti, chaotičnost megahitu Pražákům, těm je hej, zvráceně úchylný Můj koníček, hyperujetou (to jsou mi ale adjektiva) Bangabasavu, uraženě anarchistickou SOS, zoufale chvátavou Zubatou, šaškovsky zlověstné Tango Ropotámo a především geniální Proč jen já. A vlastně i to Nádraží si nakonec rád poslechnu. Přece deska obsahující Bangabasavu a Václavský Václavák nemůže končit tak depresivně, ne?
A upřímně, k téhle desce mi neodmyslitelně patří i dvě písničky, které na ní nejsou a vyšly už někdy v roce 1981 na singlu. Je to už zmiňovaný Olda je přítel můj (na albu Komplet vyšla i pomalejší verze s původním textem Nafta nad zlato - Oldu mám ale radši) a Komu se nelení, tomu se ženění s polovičním textem, druhou půlku totiž opět tvoří "svahilština" "Kaťa haťapaťa" - tento původní "svahilský" text ale inspiroval i Čechův český.

Jsem však divnej patron, strašně divnej patron, když v noci nespím a nic nejím.
A výkony hudebníků taky nelze nijak než chválit. Poslouchat Pavlíčka hrát je radost, totéž Kocába hrát na klávesy. Na téhle desce tedy. K tomu výborné bicí Jiřího Hrubeše, no a Čok se s baskytarou snaží. Zpěv si tu žádný jiný nedokážu představit než Kocába, doplněného sem tam skřehotajícím a ráčkujícím Pavlíčkem nebo taktéž skřehotajícím Čokem, vyrážejícím ikonické repliky jako "V tůních a V jámě, Moráň, Výtoň" nebo jenom "Áááá!" U hlasu, který v Bangabasavě pronáší vtipné nesmysly typu "Nejlepší mejdlo je Helada" nebo "Ajma fastr šutr in Amérika gringo junoumí?" si nejsem jistý, jestli je to Jiří Tomek, který takto vystupoval teď v obnovené původní sestavě, nebo to byl na desce někdo jiný.

Pražákům, těm je tu hej... Už mě tu neuviděj!
Straka v hrsti je podle mého názoru jedna z nejlepších českých rockových desek vůbec, a i po třiceti letech zní pořád svěže a nově. To vlastně dokázaly i nové koncerty Výběru, které vlastně jen oprášily původní pořadí a ve většině i aranžmá písní z alb, přesto zněly, jako by vznikly včera (třeba Zubatá zní od dnešního Výběru snad i aktuálněji, než mohla znít v 80. letech ;) ). S chutí si kdykoli pustím.

Fotografie pořízeny mobilním telefonem autorem článku na dvou koncertech.