Možná se občas opravdu vyplatí čekat to nejhorší, a člověk pak může být celkem příjemně překvapený.
Django se vrací není tak strašlivě špatný film, jak jsem čekal. Možná doplácí na to, že je to oficiální pokračování, přičemž má s původním
Djangem ještě méně společného, než kdejaký neoficiální sequel ze 60. let. Vlastně bych to ani neměl označovat spaghetti. Když se člověk oprostí od srovnávání s původním
Djangem a dalšími špageťáky, tak jo, jako akčně-dobrodružnej film se to přežít dá. Přes příšernou hudbu (
Gianfranco Plenizio, ne
Morricone, proboha!!!), mizernou režii, zajímavého, ale nedostatečně charismatického záporáka, ošklivé ženy (černoška sice měla moc pěknej zadek a hraběnka zase kozy, ale do obličeje se jim dívat nedalo), pár rádoby vtipných scének, malého spratka, co se Djangovi pořád drží za prdelí, i přes to, že Django sám už není ten charismatický hajzlík v černém ale ochránce spravedlnosti s dlouhými vlasy. Netáhne rakev, jezdí v pohřebáku, což ale není zrovna mínus, a vůbec tak nějak víc připomíná Keomu než Djanga. Kulomet (ve velice špatném dabingu jako strojní puška :D ) používá příliš často, čímž ztrácí na účinku. Navíc se s ním zachází dost podivně. Místo koltu pak používá malou brokovnici, která zdaleka není tak super. Sám
Franco Nero jako by se nudil, ale aspoň že ho tu máme. Co tu ovšem pohledával
Donald Pleasence, to je mi záhadou. Scénář je sice pitomý, ale aspoň příběh dává trochu smysl. Občas jsem se některým
Nerovým hláškám i zasmál. Ne moc často, ale občas jo. A nenudil jsem se tak často, jak jsem se bál. Nakonec teda
5/10 s přimhouřením obou očí.
a.k.a. Django se vrací, Django znovu útočí, Django strikes again
Režie: Nello Rossati
Hrají: Franco Nero, Donald Pleasence, Christopher Connelly, Licinia Lentini, William Berger
Hudba: Gianfranco Plenizio
Itálie 1987
Žádné komentáře:
Okomentovat