SPAGHETTI WESTERN - část 3

Počátek 70. let. Spaghetti western ve své klasické podobě pomalu vymírá. Vtom přichází Enzo Barboni s novým hitem.

Enzo Barboni byl původně kameraman, který se podílel i na westernech, jako byl Django. Sledoval westerny té doby a všiml si, jak se v nich vrší mrtvoly a násilí. Pokud existovaly westernové komedie, byly ubohé a hloupé. Proto se rozhodl žánr pořádně zparodovat a napsal scénář k filmu Pravá a levá ruka ďábla (They Call Me Trinity). Přestřelky nahradily rvačky, zmizela krev a brutalita, vše se řeší s humorem, hrdinové nejsou drsní jako šmirgl, ale jeden je usměvavý vtipálek, druhý líný bručoun. Jenže ten film žádný producent nechtěl natočit, nikdo nevěřil, že bez mrtvých a násilí by to mohlo vydělat nějaké peníze. Proto musel Barboni jako svůj debut, pro který si změnil jméno na E. B. Clucher (které používal i u dalších filmů), natočit vážný western Chuck Moll (nebo The Unholy Four). Ten měl jakž takž úspěch a Barboni svůj scénář nabízel dál. Náhodou se setkal s herci Budem Spencerem a Terencem Hillem, kteří se po úspěchu Colizziho filmů rozhodli pokračovat jako dvojice a hledali vhodný film. Barboniho scénář se jim líbil a ten ho s jejich pomocí konečně prosadil.
Pravá a levá ruka ďábla byl trhák, o jakém se nikomu ani nesnilo. Rok nato bylo natočeno i pokračování s názvem Malý unavený Joe (Trinity is still my name), které bylo zaměřeno i na dětské publikum a mělo ještě větší úspěch. Ze Spencera a Hilla se staly superhvězdy a začali natáčet komedie ve stylu dvou dílů Pravé a levé ruky ďábla.

Sergio Leone se objevuje znovu se svým westernem Kapsy plné dynamitu (Fistful of Dynamite) s Jamesem Coburnem a Rodem Steigerem. Přestože se jedná o další skvělý film, neměl takový úspěch, jako Malý unavený Joe ze stejného roku. To se Leonemu nelíbilo. Rozhodl se Barboniho filmům konkurovat a tak vyprodukoval film Mé jméno je Nikdo (My name is Nobody), což byla taková směs vážného filmu a komedie, do hlavní role obsadil Terence Hilla a Henryho Fondu, film režíroval jeho žák Tonino Valerii, který předtím natočil filmy jako Day of Anger (Dny hněvu) s Lee Van Cleefem a Giulianem Gemmou, Price of Power (Cena moci) s Giulianem Gemmou a Proč žít a proč umírat (A reason to live, a reason to die) s Budem Spencerem, Jamesem Coburnem a Telly Savalasem. Hudbu složil klasicky Ennio Morricone. Film Mé jméno je Nikdo naprosto splnil Leoneho očekávání, co se týče úspěchu, a ačkoli někomu vadí směs vážného westernu a komedie, což nepasuje moc dohromady, dost lidem se film líbí (třeba mně).
Leone se rozhodl udělat ještě jeden podobný film potom, co viděl francouzskou komedii Buzíci s Gérardem Depardieu, Patrickem Dewaerem a Miou-Miou. Angažoval znovu Hilla a jako režiséra najal Damiana Damianiho, a vznikl film Chytrák a dva společníci (Genius, two partners and idiot). Nicméně dopadl tak hrozně, že se pod něj Leone odmítl podepsat. Tím zmizel ze světa westernu.
Na úspěchu Spencera a Hilla v komediích se pokusili přiživit i další. Tvůrce tří dílů série Sartana Giuliano Carnimeo napřed natočil komedii They Called Him Cemetery (Říkali mu hřbitov) podle scénáře Enza Barboniho, v hlavní roli s Giannim Garkem. Poté sám navázal řadou o dost slabších komedií jak s Garkem, tak s Georgem Hiltonem, který se předtím proslavil už ve vážných westernech, jako např. Massacre Time (Doba masakrů) s Francem Nerem od Lucia Fulciho.
Dokonce se objevil nápad napodobovat Spencera s Hillem tím, že se sehnali dvojníci. Tohle vydrželo dokonce na pět filmů (dva jsou westerny).
Nicméně žánr pořád upadal. Nápadů ubývalo, tvůrci se orientovali spíš na jiné žánry, třeba Corbucci na komedie, Fulci a Argento na horory, Tessari na kriminálky, Sollima na dobrodružné filmy (Sandokan). Lee Van Cleef u žánru vytrval, ale točil pořád ty samé filmy, jenom horší kvality (The Grand Duel - Velký souboj), nebo spolu s hvězdami blaxploitation a kung-fu filmů v akčních míchanicích (s Jimem Brownem v El Condor, Cestě do Sonory a Kid Vengeance, s Lo Liehem (nebo Lieh Loem? V čínskejch jménech se nevyznám, nevím, co je příjmení a co jméno) v Stranger and The Gunfighter).
V roce 1976 přišel jeden z posledních velkých filmů. Enzo G. Castellari, který předtím už natočil několik vážných, spíše akčních westernů, a komedii Vůně cibule (Cry, onion) s Francem Nerem, s ním natočil další film, jménem Keoma. Keoma je vážný,temný film, atmosférou připomínající Djanga. Scénář k němu napsala další hvězda žánru, ovšem v záporných rolích, George Eastman.
O rok později se objevil další film, atmosférou a hudbou připomínající Keomu, s názvem Mannaja (anglicky A man called Blade). Tohle byl obrácený postup - zatímco westernoví autoři utíkali postupně během 70. let ke kriminálkám a hororům, tady natočil western tvůrce hororů a kriminálek Sergio Martino, a hlavní roli sehrála hvězda italských akčních krimi filmů Maurizio Merli.
Ještě Lucio Fulci. Ten se do westernu dostal v roce 1966 filmem Massacre Time s Nerem a Hiltonem. Poté se věnoval giallům a kriminálkám, polovině 70. let natočil dva filmy s Nerem podle Jacka Londona Bílý tesák a Návrat Bílého tesáka, a v roce 1975 přišel se zvláštním westernem Four of The Apocalypse (Čtyři z Apokalypsy) s Fabiem Testim v hlavní roli, ve vedlejší Tomas Milian. V roce 1978 natočil poslední film z vlny italowesternů, Stříbrné sedlo (Silver saddle) s Giulianem Gemmou. Pak byl žánr v podstatě už mrtvý, Fulci se vrátil k zombiím (Zombi 2), Martino se vydal mezi kanibaly (Kanibalové 2), Castellari napřed do války (Ten prokletý obrněný vlak), pak do budoucnosti (2019 - Noví barbaři), Leone mezi gangstery (Tenkrát v Americe). Akorát Bud Spencer se v roce 1981 vrátil s komedií Buddy míří na Západ.
Potom se vrátili jenom Nero (Django se vrací, 1987; Jonathan of the Bears, 1993) a Terence Hill (série Lucky Luke (1991), Blb a blbec ještě se Spencerem(1994)). A to byl poslední hřebíček do rakve italských westernů.
Italský western ovlivnil řadu amerických a evropských tvůrců (za všechny jmenuju Quentina Tarantina). Vzešly z něj významné osobnosti (Clint Eastwood, Sergio Leone, Ennio Morricone) i jinak velké hvězdy (Franco Nero, Bud Spencer a Terence Hill, Lee Van Cleef). Ačkoli spousta filmů je dnes zapomenutých, je jich plno i známých a oceňovaných. A díky DVD žánr objevili fanoušci i dnes (tedy jak kde, u nás vyšla menšina).

1. část
2. část