Tak už možná bude pozdě na to chtít se ptát, co děti?
(Mají si kde hrát.)
Léta utíkají rychleji a rychleji, blog už vstupuje pomalu do devatenáctého roku svojí existence, a jaký byl ten osmnáctý?
O dost línější než předchozí, jak to tak bývá v posledních letech. Do dob, kdy bylo plno času na sledování filmů, čtení knih, poslouchání hudby, a ještě o tom sepisování nějakých poznámek a myšlenek, už se asi těžko vrátím. Jediný pokus o speciál byl v únoru s Warrenem Oatesem, překažený nemocí, kdy jsem dva týdny ležel a bylo mi tak zle, jak dlouho ne. Pak už jen říjnové horory a listopadové spaghetti westerny.
.jpg)
Z kraje roku jsem sledoval hlavně filmy Nového Hollywoodu a nakoukal si několik zásadních klasik, které se určitě řadí k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední rok viděl. Volba Warrena Oatese na speciál tak vyšla spontánně. Přelom února a března mě zastihl v pro změnu evropské náladě, a vlastně celé jaro se neslo ve znaku dvou v zásadě zcela odlišných žánrů - italského gialla a klasických amerických westernů. Duben tak byl vyloženě měsícem gialla s pokusem o něco, jako je listopadový spagvember (zkusím v dubnu znovu?), zatímco v květnu hlavně vycházely jednotlivé části The Show With A Name o klasických westernech.
Léto pak vypadá jako syntéza předchozích období, oklikou jsem se vrátil k americkým westernům i Novému Hollywoodu, a následovala další série TSWAN, tentokrát o sedmdesátkových amerických westernech. Září bývá slabé, nebýt obou Shows, se jménem i bez jména, nic by tu prakticky nebylo, říjen horory se zaměřením na osmdesátky, listopad špagety a prosinec zase prázdnej, jak bývá. Nějak se vždycky po dvou speciálních měsících vysílím.
Plány už nějak ani nemám. Tipů jsem od vás dostal za léta hodně a pořád jsem se k nim nedostal, nebo je odkládám, uvidíme. Už to beru čistě stoicky, co přijde, to přijde. Každopádně díky všem, kteří to tu pořád ještě čtou.
A teď statistiky:
